Případy 1. oddělení

(Anděl si všimne pochroumané ruky Sršně.)
Anděl: Cos dělal?
Sršeň: Co bych dělal? Rafnul mě ten pes.
Kozák: Ukaž. (Pražák ho praští přímo do místa kousnutí.)
Sršeň: Jau.
Kozák: My jenom, jestli nekecáš.

(Pražák vede nic netušícího Šimona k přiznání.)
Šimon: A fakt už toho pachatele máte?
Pražák: No jo.
Šimon: Tak to jste fakt dobrý.
Pražák: To my víme.
Šimon: A už se i přiznal?
Pražák: Zatím ne, ale čekáme to každou chvíli.

(Pražák s Hegnerem se snaží od Šimonova spolužáka zjistit, co se stalo.)
Pražák: Sakra, mám zavolat fotra a říct mu, jak to bylo s tím vykradeným bytem?
Hegner: Počkej, nebudeme se s ním špinit, ne? Pojedeme k nám. Fotra nabereme cestou, ať mu dá přes hubu sám, ne, co?

(Korejs křičí na Pražáka kvůli jeho zacházení s pozůstalým.)
Korejs: Tohle mi poslal šéf psychologů. Prý ses choval jako idiot při vytěžování toho kluka.
Pražák: Ale já jsem... ten blb mě pořád.
Korejs: Až budu chtít, abys něco říkal, tak ti narvu ruku prdelí až do huby a budu s ní hýbat. Teď ne, teď mlč. To je strašný. Z huby ti smrdí jak somrákovi z igelitky. Zase jsi včera celou noc chlastal, co?

Plíšek: Ona si na tom založila živnost, poněvadž zjistila, že některé Araby rajcují staré odbarvené blondýny s dlouhými štíhlými ňadry.

(Prohlídka u Husseina v podniku.)
Hussein: Vy hledáte zbraň? Já zbraň v životě neměl. Jestli tu najdete nějakou, tak ji můžete natáhnout a hned mě zastřelit.
Kozák: (najde zbraň) Tak co, mám ji natáhnout?

(Pražák s Hegnerem jdou znovu za Husseinem pro informace.)
Pražák: Přišli jsme vám oživit paměť. Tak co, poznáváte ho? Před čtrnácti dny v jeho... tedy ve vaší restauraci v Dejvicích.
Hegner: Máme pět svědků, že jste se tam s ním dohadoval. A dost nahlas.
(Hussein si jich nevšímá.)
Pražák: I u nás vaříme kafe. Sice je z automatu, ale můžeme se bavit tam.
Hussein: (začne vnímat) Pánové, včera byla tma, dneska světlo. Teď vidím, je to můj přítel.

(Ettlovi popisují Kozákovi svou snachu.)
Ettlová: Náš syn, ten se o kluka jinak staral. Plavat ho učil, lyžovat, dokonce i do Sokola ho přihlásil.
Ettl: Pak se bohužel naboural. A ta ženská nám do roka přitáhla do baráku toho čmouda.

Plíšek: Takže pachatel měl u sebe paralyzér, nůž a pistoli? To jsem blázen.
Kavalír: Proč?
Plíšek: Protože když tam šel, tak byl ověšený jako Vánoční stromeček.

(Sršeň s Plíškem pronásledují podezřelého.)
Plíšek: Počkej, počkej, nejezdi za ním. Vždyť je všední den. Budeme nenápadní jak STB za Havlem.

Plíšek: Já se bojím, že začnu prověřovat všechny, co se jenom ochomýtli kolem pitevny.
Kozák: Tak kdyby na tebe při tom úklidu vypadnul Vojíř, tak toho snad vynechat můžeš, ne?
Plíšek: Toho skřípnu prvního.

(Plíšek s Kozákem se snaží zjisti, proč se Jiřík falešně přiznal.)
Plíšek: No, Václave, jsi volný, můžeš jít.
Jiřík: Nepouštějte mě ještě. Víte, ona tady není družka. Ona... ona pořád chce.
Plíšek: Co?
Jiřík: No, pětkrát denně. A pořád to chce. To je moc, pane vyšetřovateli. To je moc.
Kozák: To je. To je dost.
Plíšek: Václave, to je hodně.
Jiřík: Zařiďte mi basu ve Stráži. Tam by to měla družka blíž. Ona... ona dobře vaří.

(Plíšek předkládá podezřelému povolení k prohlídce.)
Plíšek: Co myslíš, že u tebe najdeme? Zelenou bundu. O analýze DNA jsi slyšel, hubu máš vytřenou. My budeme jenom čekat. Hergot, tak to nezdržuj.

Plíšek: Jak to má kola nebo kozy, jsou s tím vždycky problémy.

(Sršeň vchází radostně na služebnu.)
Sršeň: Pánové, mám pachatele. Na městské kameře.
Anděl: (zvedá telefon) Haló, to je policejní prezident? Kolega Sršeň tvrdí, že má pachatele. Ne, netváří se, že si dělá prdel.

Plíšek: Třeba něco zjistí Víťa (Sršeň).
Kozák: Messerschmitt? Ten určitě. Ten vždycky zjistí jedinou věc. Že má sám problém.
Sršeň: Mám problém. S popisem pachatele. Strašně se mi rozcházejí.
Plíšek: No jo, podle těch babiček má pachatel něco mezi dvaceti a šedesáti lety. Výška 150 až 190 cm. Blond nebo černovlasý. Pozor, mluví česky.

(Plíšek vyslýchá mladého Kocábka.)
Kocábek: Já byl za známou ve Zlíně... Měl jsem půjčené auto od kámoše. Před měsícem jsem si dodělal řidičák.
Plíšek: To jsi jel sám.
Kocábek: Hmm.
Plíšek: To máš teda dobrého kámoše. Ty máš papíry ještě mokrý, a on ti půjčí auto na takovou cestu. Tak to vykládej někomu jinému.

Kozák: Ahoj, Václave. Prosím tě, jsem koukal do kalendáře, ty máš za 14 dní pětapadesátiny.
Plíšek: No.
Kozák: A co by sis přál?
Plíšek: Abych se dostal výš v pořadníku na endoprotézu.

(Kozák se snaží dostat z obviněného přiznání i k ostatním znásilněním.)
Kozák: Ty máš už vlastně jenom dvě možnosti. Buďto se mi teď tady přiznáš, že jsi je přepadl, a nebo se nepřiznáš.
obviněný: Nemám k čemu.
Kozák: Aha. V tom případě nám ale budeš muset dokázat, že máš normální přirození.
obviněný: Co?
Kozák: No, na základě výpovědí ti ho změříme, vyfotíme, a ty fotky přiložíme ke spisu. Ale to není všechno. Ty ho budeš muset taky ukázat státní zástupkyni. A celýmu soudu. A všude ve všech novinách bude fotka s tím tvým ubohým malým pytlíčkem a všude budou veliký nápisy "Tak tohle je ten úchyl s tím miniaturním pérem".
obviněný: Na to nemáte právo.
Kozák: Ale máme hochu. A teď to budou ti lidi číst a budou říkat: "Ty jo, on ho má ale opravdu malýho, chudák."
obviněný: To neuděláte.
(Vstoupí fotograf.)

(Kozák s Pražákem řeší, co dál, když mají jen dvě hodiny na vyřešení případu.)
Pražák: Já to z něj vymlátím. Já ti říkám, že se mi ten frajer přizná.
Kozák: Ty vole. Teď s ním přece nemůžeš mluvit. Je obviněný, má advokáta.
Pražák: Já ti říkám, že to z něj vymlátím.
Kozák: Počkej. Dej mi čtvrt hodiny. Čtvrt hodiny psychologie. Když se mi nepřizná, tak si ho ztluč, jak chceš.
Pražák: Slibuješ?
Kozák: Slibuju.

(Korejs nasedá do auta a vymlouvá se, že nemůže na poradu. Prosí Kozáka, aby šel za něj.)
Korejs: Něco jim nakecej. Mě by nebylo slyšet.
Kozák: Ale já tě slyším dobře. (Korejs zatáhne okénko a pohybuje rty.) Teď už tě teda fakt neslyším.

(Na poradě Pražák popisuje násilníka.)
Pražák: Jedna zajímavost. Při erekci ho nemá moc velkého.
Kozák: Ale...
Korejs: Kolik asi?
Pražák: Při erekci asi sedm čísel.
Kozák: Tak to je slušný. To je kanec. To měl tady Václav (myšleno Plíšek) v první třídě, viď?
Plíšek: A kdo to měřil?
Pražák: Známe z výpovědí. Já to neměřil, rozhodně.

(Kolegové probudí Pražáka po noci, kdy dělal tabulku znásilněných.)
Anděl: (při pohledu na Pražákovo dílo) Ten Martin je zvláštní povaha, co? Má krásnou ženu, hladový dítě a on tady po nocích luští křížovky.

(Ostatní si utahují z Pražáka.)
Sršeň: Páni, ukradená kabelka. No, to jsi povýšil, gratuluji.
Anděl: To je hotová červená knihovna. Tak nesviť dlouho, ať Korejse neraní mrtvice, až mu přijde účet za proud.

(Pražák přijde na služebnu do kanceláře mezi kolegy poté, co se pohádá s podezřelou.)
Anděl: To jste slyšeli, že dneska na Jižáku málem zasahoval antikonfliktní tým?
Plíšek: Zdá se, že nebudou prémie.
Sršeň: Jak to?
Plíšek: Poněvadž ta kytice, co musel Korejs koupit jako omluvu, byla tak mohutná, že se nevešla do auta.