Psychoville

Michael Fry: Takže to vy jste nás sem dovedl?
fantom: Ano, Michaeli. Už týdny ovládám každý váš pohyb. Nic nebylo ponecháno náhodě. Slétli jste se tak zpět jako můry k lampě. Každý jeden z vás.
Joy: Tedy, to asi nebude úplně pravda. Protože David tu není, že ne?
fantom: Ehm, ne. Nevím úplně přesně, proč nedorazil.
Lomax: A kde je ten trpaslík?
fantom: No, taky nevím, vlastně... Ale to já vám poslal ty dopisy. A ty videokazety.
Lomax: Jaké videokazety? Já nic nedostal.
fantom: Nicméně, posílal jsem. Všem jsem ji poslal. Ruce nahoru kdo dostal kazetu?
Joy: Já jo.
pan Jelly: Já taky, ale nemohl jsem ji přehrát. Měl jsi to poslat na DVD.
stará dáma: Myslím, že já nic nedostala, ale nebyla jsem doma, takže...
fantom: Jistě že jste nic nedostala, nemáte s tím nic společného. Kdo vlastně jste? (Přibelhá se polomrtvá Nicole.) A kdo je ona?
Číňanka: Myslím, že potřebuje transfúzi... Teď by se nám hodil Hancock, že, pane Lomaxi?
Lomax: Nevyslovuj předemnou to jméno! Ale promiňte, pokračujte v proslovu.
fantom: To nemá být proslov! A i tak, stejně už jste ho zkazili!
Joy: Ale neříkejte! Mě se líbí! Vážně se bavím...
pan Jelly: Můžete prosím pokračovat? Tady dáma je diabetička!
fantom: Tak dobře. Důvod, proč jsem vás tu všechny shromáždil... skoro všechny... je ten, že jste před dvěma lety
byli zodpovědní za smrt Edwiny Kenchingtonové!

Freddy: Táta chcíp...

pan Jolly: Chtěl jsem si říkat Doktor Filuta, ale v New Yorku zavřeli pedofila se stejným jménem, tak mi to nepřišlo vhodné.

(Joy s mužem se vrátili z divadla a Joy spěchá k chůvě, která hlídá její fiktivní dítě - panenku.)
Joy: Byl hodný, Nicole?
Nicole: Ano. Ani nepípnul.
Joyin muž: Jistě, je to velmi tichý chlapec.

(Matka drží detektivovi dveře. David ukládá mrtvolu.)
detektiv: Haló!
matka: No, to jsem já. Asi jsem se zasekla ve dveřích... z nějakého důvodu.
detektiv: Mám to ještě zkusit?
matka: Ne, nemohu pustit kliku! Asi se zasekla!

(Detektiv si prohlíží truhlu, do které David s matkou schovali mrtvolu.)
detektiv: Docela pěkný kousek.
matka: Jo, tohle. Tu ani na nic nepoužíváme, viď? Jen... rozbité sklo, klacíky, mrtvé... vosy... a tak vůbec. Tam byste se radši ani neměl koukat. Ani my tam nekoukáme, že?
David Sowerbutts: Ne, je to svinstvo.

matka: Zlepšujeme se. Bylo to snažší než minule. To nebylo tak uspokojující. Trochu jako čína. To proto sérioví vrazi nemůžou přestat, Davide?
David Sowerbutts: Vláda nad lidským životem umožňuje sériovým vrahům kompenzovat si útisk z dětství nebo své nedostatky v dospělosti, což vede k pocitu moci a nadřazenosti, kterých se jim v jejich běžném životě nedostává.
matka: Takže jak jsem říkala, je to žrádlo.

(Matka a David právě uškrtili muže.)
matka: Mám dát na čaj? Mám úplně vyschlo v krku!
David Sowerbutts: To on teď taky...
matka: Ano, vtipný dvojsmysl.

Joy: Ale notak... Víš, že Freddy potřebuje zvláštní péči!
Joyin muž: Jakou? Dvakrát týdně povařit?

(Místo telefinu podá Lomax Fryovi jakousi krabičku.)
Michael Fry: Tenhle telefon máte už dlouho?
Lomax: (smutně) Věky, ale nikdo mi na něj nevolá...

Lomax: Povídej, kolik mám?
Michael Fry: 2,576,319 liber.
Lomax: A kolik pencí?
Michael Fry: Čtyři.
Lomax: Dobře. Dost peněz, viď, Cikorko? Vsadím se, že přemýšlíš, jak jsem k nim přišel. Řekněme prostě, že obchoduji s jistými komoditami. Velmi hodnotnými komoditami. Nechceš se mě zeptat s jakými komoditami?
Michael Fry: Jakými komoditami?
Lomax: Nic ti neřeknu! Do toho ti nic není.

muž: Je to jen panenka!
Joy: Ne nadlouho... Už ne na dlouho.

Joy: Takže nakonec po hodinách, hodinách a hodinách uječené agónie, tohle je výsledek. Tady je.
(Ukáže panenku.)
Joy: Tohle je Freddy.
muž: Jak jste poznala, že je to kluk?
Joy: Protože to je můj malý Freddy a to je to, co jsem chtěla.