Signál

Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé?

Za minisérií, která má překvapivě jen čtyři části, tentokrát stojí němečtí tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů Netflixu. A tak tu máme další mix různých témat ze starších filmů. Hned první motiv sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá pozornost, a to tajemný signál z vesmíru nesoucí nějaké informace. A to je vše. Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu. Myšlenka příběhu možná nezní účelově, ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé? Vědci si již mnoho let kladou otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No jo, ale co když takový život jednoho dne přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o takovém životě nikdo nic neví? Na politické frontě je to jasné. Koneckonců je to zde dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké příklad, kdy by se nějaké společenství státu ujalo epochálního problému a našlo nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to bez alternativy.“ A právě o tom to ve své podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze snímku „Blízká setkání třetího druhu“ (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z realistického hlediska to ani jinak dopadnout nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je tedy cílená, ale spíše se zase rychle z diváckého povědomí vytratí. Co se týče výpravy a vizuálních efektů, není co vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj plynoucí neskutečné množství hluchých míst. Scénář by vystačil na celovečerní film o délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou stopáž čtyř hodin se toho děje příliš málo, takže umělé natahování z toho dělá spíše nezáživnou nudu. Zvláště retrospektiva vyznívá jako naprostá zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí děj nezaujme už v první části, zůstane se jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo?