První příběh ze života jedné normální rodinky. Kačenka si přivádí ženicha Zdeňka, ale bojí se, že uteče, když zjistí, že rodinka možná až tak normální není.
tatínek: Ale já mluvím o Káče, nelíbí se mi. maminka: No, to je právě to, co ti chci říct, kdyby jsi mě pustil ke slovu. Ten ženich proti tobě něco má! Pavla: Ale ne proti němu! maminka: Tak ne proti tobě!
Pavla: Káča si vymyslela úplně jinou rodinu. babička: To nebylo chytrý. Jakou? maminka: Co jakou? babička: No jakou rodinu si vymybájila. Pavla: Já, že jsem roztomilá hospodyňka, ty že máš fiží pod krkem, Raubíři že říkají "ano, prosím!, "ne, prosím". Babi, co s tím budem dělat? babička: Děti moje, to přece není vůbec žádnej problém.
Pavla: Babi, zadrž. Teď nám musíš pomoct. Zítra sem přijde ten Káčin ženich. maminka: Babi. babička: Ženich? Nikdo ho nezná, on nezná nikoho... To by mohl být vrah! Pavla: Ale babi, teď nejde o vraždu, ale o Káčiný štěstí. babička: O Káčinčino štěstí? On to je hochštapler? Pavla: Ne, to je slušnej kluk. Ale Káča má strach, že uteče, až nás pozná, že si řekne, že jsme všichni blázni. babička: To přece jsme. Pavla: Ale před ním se to musí ututlat!
maminka: Jde o toho Káčinýho ženicha. On nás nemá rád. tatínek: Vždyť on nás vůbec nezná. Pavla: No, no, to je právě to! Káča se bojí, že až nás pozná, že uteče. Petr: Však on si zvykne, ani mu to nepřijde. Jako mě. Pavla: Já jsem si to taky myslela, ale Káče jsem to takhle říct nemohla. maminka: Já to nechápu. Copak jsme nějaký šašouři? Nebo co?
maminka: Kde jsi sebral tu druhou želvu? tatínek: Co? Tady běhala. maminka: Kdo jste mu jí dali? To mělo být překvapení k svátku. tatínek: Já ji našel. A pak kromě toho, já nemám svátek, ale babička má narozeniny. maminka: To bude švanda. Já pro ni nic nemám. A vždyť se mi zdá, že má narozeniny dvakrát do roka.