(Rodina vybírá jméno pro Pavlinu holčičku.) Babička: A co kdyby se jmenovala po tetičce? Půjde za kmotru, odkáže jí nějakou nemovitost, co? Pavla: Moje dcera se nebude jmenovat Otýlie, ani kdyby zdědila Karlštejn!
(Rodina vybírá jméno pro Pavlinu holčičku.) Babička: A proč by se nemohla jmenovat Anna? Nanynka. Káča: Prosím tě, tady by jí tak někdo říkal Nanynka. To by bylo jen: Kde je zas ta Nána!
(Rodina vymýšlí jméno pro Pavlinu holčičku.) Babička: Ale vždyť minulý týden už bylo rozhodnutý, že to bude Zuzanka. Maminka: To padlo. Raubíři začali křičet: Zuzi, Zuzi, co tě mrzí.
(Rodina vymýšlí neobvyklé jméno pro Pavlinu holčičku) Tatínek: A což takhle Poldinka? No to je krásný. A neobvyklý! Pavla: Tati, to je vrchol. Pojmenovat dítě, holčičku po želvě.
(Zbytek rodiny se tísní v kuchyni, jen aby Káča se Zdeňkem mohli být sami v prostorné hale.) maminka: Co tam dělají? Petr: Inventúru. maminka: Ježíšmarjá, cože dělaj? Petr: Inventúúúru. On jí porád říká, čípak jsou to ručičky, čípak jsou to nožičky, čípak je to ouško...Než to spočítaj, tak jsme tu do půlnoci. Hergot, já mám hlad!
tatínek: Ale já mluvím o Káče, nelíbí se mi. maminka: No, to je právě to, co ti chci říct, kdyby jsi mě pustil ke slovu. Ten ženich proti tobě něco má! Pavla: Ale ne proti němu! maminka: Tak ne proti tobě!
Pavla: Káča si vymyslela úplně jinou rodinu. babička: To nebylo chytrý. Jakou? maminka: Co jakou? babička: No jakou rodinu si vymybájila. Pavla: Já, že jsem roztomilá hospodyňka, ty že máš fiží pod krkem, Raubíři že říkají "ano, prosím!, "ne, prosím". Babi, co s tím budem dělat? babička: Děti moje, to přece není vůbec žádnej problém.
Pavla: Babi, zadrž. Teď nám musíš pomoct. Zítra sem přijde ten Káčin ženich. maminka: Babi. babička: Ženich? Nikdo ho nezná, on nezná nikoho... To by mohl být vrah! Pavla: Ale babi, teď nejde o vraždu, ale o Káčiný štěstí. babička: O Káčinčino štěstí? On to je hochštapler? Pavla: Ne, to je slušnej kluk. Ale Káča má strach, že uteče, až nás pozná, že si řekne, že jsme všichni blázni. babička: To přece jsme. Pavla: Ale před ním se to musí ututlat!
maminka: Jde o toho Káčinýho ženicha. On nás nemá rád. tatínek: Vždyť on nás vůbec nezná. Pavla: No, no, to je právě to! Káča se bojí, že až nás pozná, že uteče. Petr: Však on si zvykne, ani mu to nepřijde. Jako mě. Pavla: Já jsem si to taky myslela, ale Káče jsem to takhle říct nemohla. maminka: Já to nechápu. Copak jsme nějaký šašouři? Nebo co?
maminka: Kde jsi sebral tu druhou želvu? tatínek: Co? Tady běhala. maminka: Kdo jste mu jí dali? To mělo být překvapení k svátku. tatínek: Já ji našel. A pak kromě toho, já nemám svátek, ale babička má narozeniny. maminka: To bude švanda. Já pro ni nic nemám. A vždyť se mi zdá, že má narozeniny dvakrát do roka.
Pavla: Teodor padnul? Káča: Alfons padnul? babička: Všichni padli i s koněma! tetička: Ani jeden nepadl, ti mizerové se domluvili. Víckrát jsem ani jednoho neviděla. maminka: Ale vždyť, vždyť ten souboj, vždyť se bili kvůli vám ne? babička: Jo, aby si jí vzal ten druhej!
tatínek: Ježišimarjá, on jí přinesl kytku jen tak. Petr: Člověče nešťastná, co tě to napadlo? tatínek: Ještě, žes to řekl včas! Zdeněk: Vždyť to pořád přece píšou v novinách, přineste své ženě kytku jen tak. Petr: Ty, víš ty kdo to píše? Ženská, nějaká potvora co se mstí mužskejm.
(Zdeněk přinesl Káče kytku.) Zdeněk: Podívej se co jsem ti přinesl a to jsem vůbec nevěděl, že se pohádáme, víš? Káča: Ale já, já nemám svátek. Zdeněk: To jsem ti přinesl taky jenom tak. Káča: Jenom tak? Maminko! maminka: Kačenko neplakej, dítě moje ubohý. Zdeněk: Co je? Co se stalo? maminka: Mlč a řekni radši co jsi provedl. Kytku jen tak, slyšíš to Pavlo? Pavla: Slyším slyším. maminka: On má nějakou ženskou, to je den.
Petr: Podívej se, ženská je v podstatě nedůvěřivá, vždycky musíš říct, že jo, nějakou pravdu, o kterou se můžeš opřít. Zdeněk: To jsem snad měl říct, že naše sekretářka měla svátek a že jsme to slavili? Petr: Když říkám pravdu, tak nemyslím celou pravdu, že jo. Jakoukoliv ověřitelnou pravdu. Příkladně, přijdeš namazanej 3. října a řekneš náměstek měl svátek. tatínek: Jo, náměstek jo? Ty myslíš, že náměstek je nejlepší? Petr: No ne, třeba jako já myslím. tatínek: Aha. Petr: No a co udělá ženská? Řekne vážně? Náměstek? A jakpak on se jmenuje, ten váš náměstek, Zdeněčku? No a ty řekneš rovnou suverénně a bez váhání Bohouš, no. A ženská jde, vezme kalendář, koukne, co no, 3. října... aha Bohouše. Zdeněk: Jenomže náš náměstek se jmenuje Karel!