Taková normální rodinka

(Rodina vybírá jméno pro Pavlinu holčičku.)
Babička: A co kdyby se jmenovala po tetičce? Půjde za kmotru, odkáže jí nějakou nemovitost, co?
Pavla: Moje dcera se nebude jmenovat Otýlie, ani kdyby zdědila Karlštejn!

(Rodina vybírá jméno pro Pavlinu holčičku.)
Babička: A proč by se nemohla jmenovat Anna? Nanynka.
Káča: Prosím tě, tady by jí tak někdo říkal Nanynka. To by bylo jen: Kde je zas ta Nána!

(Rodina vymýšlí jméno pro Pavlinu holčičku.)
Babička: Ale vždyť minulý týden už bylo rozhodnutý, že to bude Zuzanka.
Maminka: To padlo. Raubíři začali křičet: Zuzi, Zuzi, co tě mrzí.

(Rodina vymýšlí neobvyklé jméno pro Pavlinu holčičku)
Tatínek: A což takhle Poldinka? No to je krásný. A neobvyklý!
Pavla: Tati, to je vrchol. Pojmenovat dítě, holčičku po želvě.

(Zbytek rodiny se tísní v kuchyni, jen aby Káča se Zdeňkem mohli být sami v prostorné hale.)
maminka: Co tam dělají?
Petr: Inventúru.
maminka: Ježíšmarjá, cože dělaj?
Petr: Inventúúúru. On jí porád říká, čípak jsou to ručičky, čípak jsou to nožičky, čípak je to ouško...Než to spočítaj, tak jsme tu do půlnoci. Hergot, já mám hlad!

maminka: My jsme taky znali jednoho Alfonze a ten se jmenoval... jo Alfonz. A on byl takovej trochu sraženej.

Cilka: Neprolátlo se, jak sis tuhle chtěla vylouhovat Petra ve vaně tím octem?
babička: Ale prosím tě, vždyť se vůbec nerozpustil.

Káča: Zdeněk není jako jiný mužský, ten je jinej.
Pavla: Ježíš Maria, tohle už jsem někde slyšela, kde jsem... aha. To říká každá ženská, když se vdá.

Káča: Zdeněk náhodou ví moc dobře, kdy jsme se prvně setkali a nikdy na to nezapomene.
Pavla: To se mu nedivím.

tatínek: Ale já mluvím o Káče, nelíbí se mi.
maminka: No, to je právě to, co ti chci říct, kdyby jsi mě pustil ke slovu. Ten ženich proti tobě něco má!
Pavla: Ale ne proti němu!
maminka: Tak ne proti tobě!

Zdeněk: Hoši nebudou jíst s námi?
babička: Ne ne ne, děti nepatří ke stolu. Mohly by rušit nebo pokapat ubrus.

Pavla: Káča si vymyslela úplně jinou rodinu.
babička: To nebylo chytrý. Jakou?
maminka: Co jakou?
babička: No jakou rodinu si vymybájila.
Pavla: Já, že jsem roztomilá hospodyňka, ty že máš fiží pod krkem, Raubíři že říkají "ano, prosím!, "ne, prosím". Babi, co s tím budem dělat?
babička: Děti moje, to přece není vůbec žádnej problém.

Pavla: Babi, zadrž. Teď nám musíš pomoct. Zítra sem přijde ten Káčin ženich.
maminka: Babi.
babička: Ženich? Nikdo ho nezná, on nezná nikoho... To by mohl být vrah!
Pavla: Ale babi, teď nejde o vraždu, ale o Káčiný štěstí.
babička: O Káčinčino štěstí? On to je hochštapler?
Pavla: Ne, to je slušnej kluk. Ale Káča má strach, že uteče, až nás pozná, že si řekne, že jsme všichni blázni.
babička: To přece jsme.
Pavla: Ale před ním se to musí ututlat!

(V kuchyni píská konvice.)
maminka: Ticho! Jo to je kafe!

maminka: Jde o toho Káčinýho ženicha. On nás nemá rád.
tatínek: Vždyť on nás vůbec nezná.
Pavla: No, no, to je právě to! Káča se bojí, že až nás pozná, že uteče.
Petr: Však on si zvykne, ani mu to nepřijde. Jako mě.
Pavla: Já jsem si to taky myslela, ale Káče jsem to takhle říct nemohla.
maminka: Já to nechápu. Copak jsme nějaký šašouři? Nebo co?

Petr: Co Raubíři?
Pavla: Jo, v pořádku. Až na to, že zapálili barák.
Petr: Ale nechytil.
Pavla: Ne, záclony byly mokrý.

maminka: Hele, Péťa jde, Péťa. Kde jsi byl tak dlouho?
Petr: Usnul jsem v tramvaji.
maminka: Už zas?

maminka: Kde jsi sebral tu druhou želvu?
tatínek: Co? Tady běhala.
maminka: Kdo jste mu jí dali? To mělo být překvapení k svátku.
tatínek: Já ji našel. A pak kromě toho, já nemám svátek, ale babička má narozeniny.
maminka: To bude švanda. Já pro ni nic nemám. A vždyť se mi zdá, že má narozeniny dvakrát do roka.

Pavla: Copak jsi babička, abys otravoval lidi?

Pavla: Teodor padnul?
Káča: Alfons padnul?
babička: Všichni padli i s koněma!
tetička: Ani jeden nepadl, ti mizerové se domluvili. Víckrát jsem ani jednoho neviděla.
maminka: Ale vždyť, vždyť ten souboj, vždyť se bili kvůli vám ne?
babička: Jo, aby si jí vzal ten druhej!

tatínek: Ježišimarjá, on jí přinesl kytku jen tak.
Petr: Člověče nešťastná, co tě to napadlo?
tatínek: Ještě, žes to řekl včas!
Zdeněk: Vždyť to pořád přece píšou v novinách, přineste své ženě kytku jen tak.
Petr: Ty, víš ty kdo to píše? Ženská, nějaká potvora co se mstí mužskejm.

(Zdeněk přinesl Káče kytku.)
Zdeněk: Podívej se co jsem ti přinesl a to jsem vůbec nevěděl, že se pohádáme, víš?
Káča: Ale já, já nemám svátek.
Zdeněk: To jsem ti přinesl taky jenom tak.
Káča: Jenom tak? Maminko!
maminka: Kačenko neplakej, dítě moje ubohý.
Zdeněk: Co je? Co se stalo?
maminka: Mlč a řekni radši co jsi provedl. Kytku jen tak, slyšíš to Pavlo?
Pavla: Slyším slyším.
maminka: On má nějakou ženskou, to je den.

tetička: Já mohla mít partie, po mně šli mužský jako vosy.
babička: Samý žihadla.

Petr: Pasivní rezistence, to je věc.
tatínek: To je co? Pasivní rezistence, na to ty seš Kubelík!

Petr: Podívej se, ženská je v podstatě nedůvěřivá, vždycky musíš říct, že jo, nějakou pravdu, o kterou se můžeš opřít.
Zdeněk: To jsem snad měl říct, že naše sekretářka měla svátek a že jsme to slavili?
Petr: Když říkám pravdu, tak nemyslím celou pravdu, že jo. Jakoukoliv ověřitelnou pravdu. Příkladně, přijdeš namazanej 3. října a řekneš náměstek měl svátek.
tatínek: Jo, náměstek jo? Ty myslíš, že náměstek je nejlepší?
Petr: No ne, třeba jako já myslím.
tatínek: Aha.
Petr: No a co udělá ženská? Řekne vážně? Náměstek? A jakpak on se jmenuje, ten váš náměstek, Zdeněčku? No a ty řekneš rovnou suverénně a bez váhání Bohouš, no. A ženská jde, vezme kalendář, koukne, co no, 3. října... aha Bohouše.
Zdeněk: Jenomže náš náměstek se jmenuje Karel!