Ted a spol.

(v laboratoři)
Patricia: Jaká je jídelna pro vedení?
Lem: (sarkasticky) Ó, ano, prosím, můžu to poslouchat pořád. Jsou tam stoly, že jo? Maj nohy? Co je na nich?
Lonny: Phile, udělej skřek orla.
Phil: Neumím ho udělat, Lonny, musí to ze mně vyjít samo.
Lem: Jako práce střev, jen hlasitější a z pusy.
Phil: (rozčileně) Tak hele, já jsem ode dneška průkopník vědy, moje fotka je na první straně firemního věstníku. Já jsem ten známý hrdina zmrzlina. Julie z osobního oddělení po mně chtěla autogram, ta Julie, co má prsa tak vepředu. Jsem nový Phil, Leme, měl by sis na to zvyknout.
Lem: Páni, to bylo superagresivní.

Ted: Zas kradeš smetanu?
Linda: Dvacet minut jsem si sušila ruce, tak mi dluží dvacet minut smetany.
Ted: A kolik to je?
Linda: Nekonečný množství. Já dobře vím, že to nedává smysl, ale tahle malá vzpoura mě drží při životě a v klidu.
Rick: (Vejde do kuchyňky.) Došla nám smetana, nemáš...
Linda: (Zakřičí.) Ne! (na Teda) Chceš, abych byla klidná, že jo?
Ted: Jo, to chci, opravdu chci, kdy to začne?

Linda: Ahoj kamarádko, Veronico, šéfko, pane? Můj přítel chce, abysme bydleli spolu.
Veronica: Proč chce, abychom bydlely spolu?
Linda: Ne, on chce, abych já bydlela s ním.
Veronica: A kde pak budu žít já?
Linda: Ty sabotuješ náš rozhovor, že jo?
Veronica: Jen než dojdeme na jednání.
Linda: Tentokrát mě musíš poslouchat, už spolu chodíme půl roku, moje kočka miluje jeho psa a má lepší nábytek, než mám já, hotovo.

Veronica: Mělas pravdu, můj otec vážně umírá, blahopřeju přivolávačko rakoviny, vyhrálas.
Linda: Oh, Veronico, je mi to tak moc líto. (Obejme Veronicu.)
Veronica: To nic Lindo, z toho se dostaneš.
Linda: Já vím, že ano, jenom ti chci dodat odvahu. Tak, jak se cítíš?
Veronica: O, budeme se bavit o pocitech, jasně. Smutně, jo, tak se musím cítit.
Linda: Veronico, musíš být hodně s ním, dělat věci jako dcera s otcem a už si nekrást žádné tajemství. Ukradni mu radši srdce, naplň ho láskou a pak mu ho vrať, ale ne doslova, to by byla vražda.
Veronica: Asi máš pravdu, měla bych s ním být víc, než bude pozdě. Naštěstí vždycky nejlíp pracuju těsně před uzávěrkou.

(Veronica a Dr. Rosenbaum vejdou na ošetřovnu, kde vyšetřují jejího otce.)
Elijah: Veronico, co tady děláš? A kdo je ten člověk?
Veronica: Tohle je můj lékař, doktor Nějakburg.
Dr. Rosenbaum: Rosenbaum.
Veronica: Rosenburg.
Dr. Rosenbaum: Rosenbaum.
Veronica: Přestaňte se se mnou hádat, proto tady nejsme. (směrem k otci) Potřebuju potvrzení, že jsi plnej sraček a ne tumorů. No?
Dr. Rosenbaum: Eh, on říká pravdu, zbývá mu asi tak rok života.
Veronica: Co? To není možný. Panebože, umírá mi tatínek.
Elijah: (Obejme Veronicu.) Ale no tak, aspoň si budeš mít o čem povídat se svou sestrou a ne jen o jejích blbejch dětech.

právnička: Účastnila jste se vývoje toho výrobku?
Veronica: Ano.
právnička: A jak byste shrnula reakci vaší firmy, když zjistila, že ženy, které použily váš výrobek, byly divoce napadeny hmyzem.
Veronica: Auvajs.
právnička: Můžete to rozvést, prosím?
Veronica: Ne.
právnička: Popíšete nám vaší práci?
Veronica: Ano.
právnička: Jak byste popsala svou práci?
Veronica: Výstižně.

Veronica: Firma musí k soudu za to, co jsme vyrobili.
Ted: Jde o číslo z účtárny vyvinuté k daňovým účelům.
Veronica: Ne.
Ted: A vzato kolem a kolem, jak je to zlé?
Veronica: Hodně zlé, vzpomínáš na ten parfém, co tvůj tým vyrobil před rokem? U tří z pětitisíc žen reaguje s tělesnými chemikáliemi tak, že přitahuje sršně, kteří se chtějí pářit.
Ted: A když sršni zjistí, že byli podvedeni, tak se tomu zasmějou?
Veronica: Pokud se smějou, když bodají znovu a znovu v nekonečných vlnách vzteku, pak ano, mají skvělý smysl pro humor.
Ted: No a nabídla firma vyrovnání?
Veronica: Velmi štědré, dost na to, aby si každá koupila nový obličej, stejně drahý jako ten původní, ale právníci se nás pokusej zmáčknout s tvrzením, že jsme to věděli a stejně jsme dali parfém do prodeje.
Ted: Co? To je směšné.
Veronica: Jistěže, takže všichni musíme jít vypovídat a říct, že jsme nic takového netušili.
Ted: Ale my to opravdu nevěděli.
Veronica: Prima, to zní velmi věrohodně.
Ted: Nikdo to netušil.
Veronica: To už nebylo tak dobrý.
Ted: Nevěděli jsme.
Veronica: No vidíš, to bylo dobrý.
Ted: Veronico!
Veronica: Moje jméno z toho vynech.

Linda: Volala jsi mě, šéfko?
Veronica: Ano, zaměstnankyně. Kvůli zvýšení morálky mám za úkol zjistit, co by potěšilo naše pracovníky. Ptám se tebe, protože ty jsi ta nejchytřejší a nejlepší osoba v celé naší firmě.
Linda: Budu hádat, poradili ti, abys nás chválila.
Veronica: Vidíš, jak jsi chytrá.
Linda: Děkuju, ale proč si myslíš, že já vím, jak potěšit zaměstnance?
Veronica: Protože jsi jako skříňka s návrhy, tak ti říkají nahoře.
Linda: Nikdy jsem se nepodepsala pod svoje vynikající návrhy, jak ví, že jsou ode mě?
Veronica: Ostatní si stěžují, že se do té skříňky už nic nevejde.
Linda: Oh, jasně. Víš, když lidi seděj ve stejných kójích, připadají si naprosto anonymní. Není tu společenský duch, osobně jsem se vždycky cejtila vyřazená, jako bych byla čip bez tváře v obřím odlidšťujícím stroji.
Veronica: Óó, pomalu, předsedo Mao, nechci manifestaci, potřebuju něco, co by lidi potěšilo.
Linda: No, firma by mohla začít tím, že nám vytvoří osobitější prostory, třeba nám vyzdobí naše kóje fotkama a obrázkama.
Veronica: Vážně? A to vám stačí?
Linda: Hm.
Veronica: S vámi trubci to je snadné.
Linda: To nebyl kompliment.

Veronica: Ahoj Lindo, co si spolu zajít na oběd. V jednu? Bezva.
Linda: Myslím, že to není dobrej nápad.
Veronica: A na panáka?
Linda: Veronico, promiň, ale já už...
Veronica: Chápu, kašleš na mě.
Linda: Nene, já s tebou opravdu moc ráda trávím všechen čas, ani si tolik radosti nezasloužím. Já vím, zkazila jsem to, jsem prostě naprostej magor, ale napadlo mě, že pro ty mé nedostatky bysme si měly dát pauzu.
Veronica: No, je to zvláštní, protože já si taky chci dát pauzu, takže nám to skvěle vyšlo. Sbohem!

Veronica: Obvinila jsem Omara Sharifa, že je terorista, tak ho vyrazili z letadla a já zabrala jeho sedadlo v první třídě.

Veronica: Svedla jsem trenéra svého kluka, abych zjistila, jestli mě nepodvádí. Nepodváděl.

Ted: Ahoj, hezký účes?
Linda: Líbí se ti? Byly jsme s Veronicou u kadeřníka, trávíme spolu spoustu, spoustu a spoustu času, už celej tejden.
Ted: Konečně se zbližujete.
Linda: Nezbližujeme se, ona mě pohlcuje.
Ted: Tak v tom pokračuj, ten účes je vážně báječný.

(u Veronicy v kanceláři)
Veronica: Lindo, není pro mě lehké to říct.
Linda: Chceš mě vyhodit.
Veronica: Ne, je snadné říct máš padáka, ale chci říct tohle, to tajemství o dědečkovi už nosím roky a bylo úžasné se s tím konečně někomu svěřit.
Linda: Vážně? To moc ráda slyším.
Veronica: Takže, díky, že jsi mi naslouchala. Propouštíme tě.
Linda: Co?
Veronica: Další způsob, jak to říct, ale je pravda, že jsem spala celou noc jako dítě.
Linda: Myslela jsem, že se bojíš, abych nevykecala tvý tajemství.
Veronica: Na to jsem nemyslela, to mě ani nenapadlo, ale dělej, co uznáš za vhodné, Lindo.
Linda: To mě ani nenapadlo, jsme přítelkyně, a to si přátelé nedělaj.
Veronica: Přátelé, líbí se mi, jak to zní. Dobrá, jsme přítelkyně.
Linda: Tak jo, kamarádů není nikdy dost.
Veronica: Sestru jsem krmila ve spánku, aby nebyla hubenější než já.
Linda: Uf, páni. Jsi moje první kámoška, co něco takovýho dělala.
Veronica: Je to tak fajn pocit, že jsem se konečně mohla přiznat. Vezmeme si volno a budeme si povídat, půjdeme na dobrou snídani někam, kde nás nebude nikdo rušit.
Linda: Já nevím, mám spoustu práce na Dopplerově projektu.
Veronica: Jdeš se šéfkou, neboj se. Navíc můžu ten projekt předat Joeovi.
Linda: Vážně? Já ten projekt totiž nesnáším.
Veronica: No a já Joea, budeme spokojené obě.

Phil: Ahoj Lindo.
Linda: Celou noc jsem nespala, všechno jsem si s Veronicou podělala. Včera se mi otevřela a řekla mi dost osobní věci, teď toho vím moc, asi mě dá vyhodit nebo deportovat, nebo co já vím.
Veronica: Ahoj Lindo, pojď do mé kanceláře.
Linda: Dobře, slyšeli jste to? Veronica chce, abysme šli k ní.
Veronica: Ne, jenom ty. (Odchází.)
Linda: (k Philovi a Lemovi) Musím přestat pít, vždycky mě buď vojedou nebo vyrazej. (Odchází za Veronicou.)
Lem: Asi začnu pít, ty následky beru.

Veronica: Díky, že si mě zavezla k babičce a pomohla mi odnést její věci.
Linda: Zvládáš to naprosto úžasně, je to hrozná smůla, že tvoje babička i řidič umřeli v jednom týdnu.
Veronica: Co? Á, už chápu, ne, byla to jedna osoba.
Linda: Zaměstnala jsi svojí babičku, aby tě vozila?
Veronica: Neměla peníze, ale nechtěla milodary, byla to velmi hrdá žena a velmi hrdý šofér.
Linda: Nechceš si popovídat o tom, jak je těžký, žes ji ztratila?
Veronica: Ah, to je milé, ale ne.
Linda: Víš to jistě?
Veronica: Bojím se, že by to narušilo naše vztahy a nemohly bychom spolu pracovat, ale jsem ochotná to riziko podstoupit.
Linda: Radši prostě půjdu domů.
Veronica: Neblázni, povídejme si. Nedáme si víno?
Linda: Jo, dala bych si celý kanystr.
Veronica: Dobře, ale obsloužíme se samy, před týdnem mi zemřela hospodyně.

Veronica: Á, sakra.
Linda: Co se děje?
Veronica: Před pár dny mi zemřel řidič a nemám za něj náhradu.
Linda: Oh, to mě mrzí, můžu tě svézt já?
Veronica: Jo, to by šlo, ale nemůžu ti platit tolik, co svému řidiči.
Linda: Nemusíš mi platit, ber to ode mě jako laskavost.
Veronica: Tak jo, ano, děkuju. Co? Děkuju? Jo! Dojdu si pro věci, můžeme cestou něco vyřídit?
Linda: Jistě.
Veronica: Eeeh.
Linda: Bez placení.
Veronica: Tak ten auťák přistav.

Bob: Jo, určitě by se ti moc líbilo ve starejch časech, tehdy neexistovalo sexuální obtěžování.
Manny: Nebylo nic lehčího, než říct ženský, co ti nechtěla dát, ať si vyklidí věci ze svýho stolu a maže domů.
Ted: No, to zní náramně, vážně. Tak, řekněte všem ve své věkové skupině, jak jste se pobavili.
Manny: Zejtra to bude ještě lepší, teď jsi člen naší party, zítra tě zveme na oběd my.
Bob: Budeš potřebovat bankovky a klín.

(na společném obědě)
Manny: Něco mi sem nepasuje, je tu pět stejků a jeden salát Caesar s dresingem bez tuku.
Ted: Mám rád lehčí oběd, abych byl bystrý celý den.
Bob: Podívejme, pan dokonalý, pan v práci vždy ve střehu.
Manny: Tede, ty jsi tak upravenej, jako bys vystoupil z časopisu. Nikdy sis nekápl hořčici na triko a kurva ti nepoblila kaťata?
Ted: Jedno z toho se mi stalo na basketu, když mi bylo 12, neřeknu vám, co to bylo, ale byl to můj životní zápas. Vždyť já se taky rád zasměju.
Manny: Vážně? A co piješ? Ice tea? Kdysi bylo zvykem dát si k obědu pár panáků.
Ted: Dobře, tak to uděláme po staru. (Mávne na číšníka.) Panáka všem. A říkejte mi pan, co dává k obědu panáka, ale nesmíme to přehnat, je pracovní den. Vím, že je dlouhý, ale někdy je to výhoda.

Phil: Vypadám v tý košili jako vačice?
Lem: V týhle ne, proč?
Phil: Moje žena dneska celý ráno mlela - "V tý košili vypadáš jako vačice."
Lem: Jo, někdy nechápu, jak s ní můžeš vydržet.
Phil: Obvykle jsem úplně zticha, dokud neodejde.

Linda: Jak dokážeš zvládnout všechny ty vědce a jejich ega a hádání a tu jejich genialitu?
Ted: Pozorně všechny poslouchej, chtějí být slyšet. Studuj problémy a pevně rozhoduj.
Linda: Můžeš to říct polopaticky?
Ted: Tak jo. Hele, jsou jako zvířata, reagují na tón, ne na obsah slov, a mají rádi sladký, proto nosím v kapse karamely.

(Linda se snaží uklidnit hádku v laboratoři.)
Linda: Dobře, dobře, už buďte zticha! Teď začneme znova a mluvte polopaticky.
Dr. Bhamba: Dobře, tohle snad pochopíš. Lem je idiot.
Lem: A pochopíš tohle? To se mě dotklo.
Phil: Pár facek.
Dr. Bhamba: A proč to vedeš zrovna ty? Ty jediná jsi zdrhla před oktokuřetem.
Linda: Dost mě vyděsilo, když sešplhalo z pavučiny.
Dr. Bhamba: Ty nemáš vlastnosti vedoucího.
Linda: Dokážu vést, to ty jsi možná špatnej podřízenej. Můžeme se teď vrátit k batohu? Má vzlítnout už za 24 hodin.
Lem: A protože s ním letím já, chci, aby poměr vodíku a kyslíku byl pod bodem vznětlivosti.
Patricia: Chybí mi Ted, jak se pozná, že se dva lidi přitahujou?

Veronica: Tak Lindo, máš na starosti laborku, spoléhám na tebe.
Linda: Na mě?
Veronica: Nemám to tam ráda, lidi jsou tam divný a páchne to tam po vědě.
Linda: Já taky nejsem fanynkou laborky, když jsem tam byla naposled, honil mě čtyřnohej pták.
Veronica: Eh, oktokuře, vkládali jsme do něj naděje. Ale pokud budeš mít potíže, jakékoliv, přijď s tím za mnou. Ačkoliv by to pro tebe znamenalo připustit si neúspěch.

Phil: Ahoj Tede, Veronico.
Lem: Tede, Veronico. (na Teda) Zmeškal jsi důležitou schůzi v laborce.
Phil: Nedal sis jogurt?
Lem: Nech toho, on přece nejí jogurt, že ne?
Ted: Ne.
Lem: Ha!
Ted: Ale ten nový v automatu vypadá dobře.
(Phil a Lem po sobě pokukují.)
Veronica: (k Tedovi) Koukni na ně, nevědí, co se děje. Ted nemůže dočasně do laboratoře, schůze bude v konferenčním sále.
Ted: Součástky k těm batohům jsou v laborce, není praktické je stěhovat. Zkušební let má být už za dva dny, k tomu je třeba koordinace.
Veronica: Blablabla, už chápu, že tě systém vymazal. Dobře, fajn, postarám se o tvou laboratoř, nech všechno na mě.

(Ted se baví na chodbě s Veronicou poté, co ho systém vymaže z firemního systému.)
Veronica: Říkají, že je to jen chyba počítače, a jelikož každý týden systém zálohují, nejjednodušší systém, jak tě tam vrátit, je ho restartovat.
Ted: Dobře, a kdy to udělají?
Veronica: Nikdy.
Ted: Ale...
Veronica: Je to vyloučené, restart by uzavřel veškeré operace Veridian na světě. Jde o peníze, které firma nedá, pokud ji k tomu nedonutí vlády silnější než je ona, a ty už jsou jen tři na světě.
Ted: Ale to není možné, vážně se mi nelíbí neexistovat, jsem z toho smutný.
Veronica: Tede, to zvládneme. Nebuď smutný, nebo se ti udělají vrásky.

Phil: Ten projekt s tryskovým batohem bude vzrůšo, každej vědec touží po tryskovým batohu. Nebesa plná obyčejnejch lidí přeměněnejch na rakety.
Lem: Lítají rychlostí 100 kiláků v hodině všemi směry, hodně lidí při tom zemře.
Patricia: Kde je Ted? Obvykle na schůzi pozdě nechodí.
Linda: Určitě brzy přijde.
Patricia: Možná, že umřel.
Linda: Neumřel Patricie, o každým říkáš, že je mrtvej.
Patricia: Lidi umírají Lindo, zeptej se v krematoriu.
Phil: Možná je u automatu. (A šeptem dodá Lemovi.) A ten novej jogurt mu cákl do oka.
Lem: Nejí jogurt, je to Ted, on spíš udělá homerun nebo vyloupí banku.