Léto, kdy jsem zkrásněla

Propastný kontrast v náladě první a druhé série

První série byla skvěle pohodová a prosluněně prázdninová s náctiletými láskami a vším, co k relativně bezstarostným teenagerským letům patří. Byla to příjemná oddychovka, ze které na člověka dýchlo léto a dovolenková atmosféra, byť tam někde pod povrchem probublávaly problémy (asi jako když se vám občas o dovolené vkrade do myšlenek skutečný život, v tu chvíli na míle vzdálený), a já si sledování celkem dost užívala. Jenže pak přišla druhá série a bylo to jako studená sprcha plná deprese a nekonečné beznaděje (kdybych to měla popsat barvami, tak první série byla žlutobílá jako slunce nebo pláž, případně průzračná jako voda, a druhá série čpěla černotou, v lepším případě půlnočně modrou). Upřímně řečeno jsem na něco takového nebyla připravená (ani po závěru první série, který byl dojemný, ale pořád nadějeplný) a z mého pohledu to seriálu ubralo na hodnocení dobrých deset procent. Zatímco v první sérii jsem Belly fandila s jejím rozhodnutím vzít konečně život do vlastních rukou a trochu si o prázdninách užít, ve druhé sérii jsem se nemohla zbavit dojmu, že se až pateticky hrabe ve všech nezdarech a všichni si libují v sebelítosti a odevzdaném smutku, nemluvě o tom, že to dost sklouzlo do klišé milostného teenage trojúhelníku, kdy se hlavní hrdinka nemůže rozhodnout, kterého z bratrů vlastně miluje a přeskakuje mezi nimi jako pingpongový míček a přitom se tváří hrozně vážně jakože řeší dospělácké problémy. Škoda. Do třetí série si nemyslím, že bych se pouštěla :-(