Když jsem 31. března 2012 nad ránem TBDAW dokoukala, byla jsem slušně rozebraná. Nikdy před tím ani potom se mi nestalo, že bych koukala na devět dílů nějakého seriálu v jednom zátahu. Já chtěla přestat koukat a jít spát. Čestný pionýrský, ale to nešlo. Pohltilo mě naprosto všechno, hrdinové (Kay a Mao měli neskutečně složitý vztah, který vyvrcholil tak, jak asi vyvrcholit měl), děj (který mě nenechal ani na chvilku vydechnout), soundtrack (který si dodnes často pouštím) a prostě všechno. Sedlo mi to tak, že jsem seriál vnutila i manželovi, který Koreu zrovna nevyhledává a i on se těšil na každý další díl. A ještě jedno plus tohle dílo má. Stala jsem se závislou na Lee Joon-giovi a začala překládat jeho věci, které ještě česky nebyly. Nepřešlo mě to ani po dvou a půl letech. :^)