(Grimaud vyhodil základnu posádky do vzduchu.) Brujon: Opouštíme posádku? Constance: Žádná posádka už není, Brujone. Athos: Byl to náš domov. Místo, kam lidé chodili hledat spravedlnost, útočiště. Nikdy to ale nebylo nic víc, jen místo. Tohle není posádka. Kdekoli se nadechneme, postavíme, zachráníme život, tam je posádka. My jsme posádka.
(Athos, Porthos, Aramis, D'Artagnan a posádka vzpomínají na Trévilla, který zahynul při záchraně nového krále.) Porthos: Tréville svůj život obětoval zemi, kterou miloval. Byl otcem pro nás všechny. Nikdy nezapomeneme jeho odvahu ani jeho oběť. D'Artagnan: Nad těmi zbabělci, kteří ho zastřelili, vyhrál. Ale my mu dlužíme mnohem víc. Dlužíme mu za všechno, čím jsme. vojáci: Jo, to je pravda. D'Artagnan: Nezáleželo mu na tom, že pocházíme z farmy, nebo že pocházíme z ulice. Viděl jen muže, kterými jsme se mohli stát. Viděl vojáky! vojáci: Ano, ano! D'Artagnan: Dal nám domov, dal nám rodinu. Aramis: Všichni jsme byli kdysi mladými kadety. Plni pochybností jsme přišli na posádku, ale Tréville v nás vždycky věřil. A právě jeho víra z nás udělala… mušketýry. všichni: Tréville!