Paul: Co se včera stalo? Laura: Spíš, co se včera nestalo. Chcete dlouhou nebo krátkou verzi? Ta krátká je totiž hrozně jedbnoduchá: Můj život skončil. Paul: Tak to mi radši řekněte tu delší verzi...
Gina: Teď bych asi měla říct, že moje dveře jsou pro tebe vždy otevřené, ale... já to neudělám. Paul: Rozumím. Gina: Takže... Náš čas je u konce. Hodně štěstí... (Paul Ginu políbí, potřese si s ní rukou a odejde.)
(Ve vlaku. K Paulovi si přesedne muž a snaží se zavést řeč.) muž: Můj blbej cvokař říká, že bych měl takový kraviny říkat. Ale co on ví? Minulý rok mi řekl, že bych měl opustit ženu. S kým si teď ještě můžu popovídat? S cizinci ve vlacích... A čím se vy živíte? Paul: Jsem... prodejce.
(Paul chce ze své dcery dostat jméno jejího přítele.) Rosie: On nemá jméno. Paul: On nemá jméno? Rosie: Ne. On vlastně věří, že jména jsou kotva, která ti zachytí duši. Paul: Prosím, řekni, že si děláš legraci. Rosie: Samozřejmě, že ano.
(Paulova dcera si stěžuje na bratra.) Rosie: On utopil můj iPod! Měla jsem oblečení na pračce a on ho hodil dovnitř spolu s ostatním svým nechutným oblečením. A můj iPod byl samozřejmě v mojí kapse. Paul: Proboha! Rosie: Já vím! Paul: Já tomu nemůžu uvěřit! Rosie: Já vím! Paul: Takže tvůj bratr si sám pral?
Amy: Myslíte, že jsme předvídatelní? Paul: To jsem říct nechtěl... Amy: Ale jsme. My jsme tak předvídatelní... Jake: A co to jako znamená? Amy: To je opak nepředvídatelného.