Vinaři

Bedřich: (o špačkovi) Tohle je apokalypsa všech vinařů a ne žádný kanár. Emil ... Debil!

Bedřich: Já jsem nějaký Pavlíček. A tahle svině opeřená to je špaček!

Stázi: Co navrhujete vy?
Hedvika: Odepřít jim sex!
Jiřina: Ne to ne!

Petra: Karbanátky z koloušků? To je hrůza!
Stázi: To je, byly suché jak troud.

Stázi: Když si to na sebe jednou za rok navlíknou, jsou důležití jak zábradlí u Macochy.

Bedřich: Nech je Michale. Ony neznají ten pocit, když si oblékneš mysliveckou kamizolu.
Kateřina: To je pravda tati, ten pocit náhlé ztráty inteligence skutečně neznám.

Waldemar: Je to úplně nový, přečti mi návod.
Venouš: Na optickou část kápneme mošt, zavřít sklíčko, přiložíme k oku a ze stupnice odečteme cukernatost.
Waldemar: (Udělá to, co mu Venouš přečetl.) No jasně, už to vidím. Devatenáct.
Venouš: Devatenáct... Super.
Waldemar: Paráda. Devatenáct. Takovou cukernatost Pavlíček určitě nemá, ne.
Venouš: Co?
Waldemar: Tak dělej!
Venouš: Ale co, Waldo?
Waldemar: Rozptyl mý pochyby, že Pavlíček nemá takovou krásnou cukernatost.
Venouš: Ale já to nevím.
Waldemar: Ty jseš vážně nepoučitelnej, prostě blbej jak tykev. Ale ta nejistota, že bych tu sázku mohl prohrát mě fakt ničí.
Venouš: No, tak abys měl jistotu, že nemůžeš prohrát, tak bys to víno musel udělat z jejich hroznů, ale to je blbost, že jo.
Waldemar: No to je blbost ty blbe. To by byla remíza. To by byla remíza? Ale ne prohra. Já už vím, co udělám.
Venouš: Takže nejsem blbej jak tykev.
Waldemar: Jseš. Teprve v prodtředí mýho analytickýho mozku ten nápad dostal nějakou podobu. Hele, skočíš pro Jožina a pro Bartákovy, hned.
Venouš: Co?
Waldemar: Dělej!
Venouš: Proč?
Waldemar: Ty blbe! Ukradnem nějaký hrozny z jejich vinohradu. Z těch uděláme Svatomartinský. Ochutnáme a když bude lepší než to naše, tak dáme do soutěže to jejich a když bude lepší to naše, tak dáme do soutěže to naše.
Venouš: To je ďábelský. Takže to jejich víno budeme mít jako v záloze.
Waldemar: Přesně.
Venouš: No skvělý. Ale proč mám teda dojít pro Bartákovy a Jožina?
Waldemar: Ty jseš vážně tak blbej že bych ti nejradši dal do držky, ale... Ty za to nemůžeš, tak to neudělám. (Dá mu pusu na čelo.) Mazej.

Waldemar: Něco se sere. Pět ráno, za dvě hodiny moraváci vstávají a co potom?
Venouš: Za dvě hodiny? Tím bych si nebyl tak jistej.
Waldemar: To jako asi vstávaj v pět? Aby mohli chlastat to svoje víno? (Venouš přikývne.) Ty jseš fakt blbej jak křeček!
(Následující scéna)
Bedřich: Já jsem po tom včerejšku dneska spal jako zabitý.
Hedvika: Člověk si může někdy přispat. Vždyť Hrouda toho nasbíral nad plán.
Bedřich: (koukne se na hodinky) Čtvrt na šest. Já z toho mám úplně výčitky.

Waldemar: Venouši, tys vyžral veskerou blbost vaší rodiny za vsechny generace, fakt, vole. Do muzea s tebou.

(Waldemar najde v Moničinných vlasech šišku.)
Waldemar: Co to je?
Monika: Co je to?
Waldemar: To je šiška.
Monika: No, to se strašně nosí teď.
Waldemar: Nedělej ze mě vola. Mladej Zelenka vás prej viděl v lese.
Monika: Vlastně je dobře, že už to víš.
Waldemar: Ty to nezapíráš?
Monika: Ne. Je to pravda, mezi mnou a Kubou to už nějakou chvíli trvá a ja chci bejt s ním.
Waldemar: Jenže ty jsi moje žena a já jsem bohatej a mocnej, ty se nemáš co válet po lese s nějakejma blbejma Moravákama.
Monika: Tak byl tam jenom jeden Moravák.
Waldemar: Tak tohle jsi přehnala, Moničko. Všechny ty tvoje sračičky, blbůstky, čakry, videa a podobný... Já jsem ti to toleroval, i když se ti všichni smáli. Ale tohle ne... Tohle prostě ne. Co kdyby se to rozneslo?
Monika: Jo, tak o to ti jde? To je ten problém?
Waldemar: Tak jistě. Tak já mám nějakou pověst a ty ji ničíš.
Monika: A co když to někomu řeknu, co?
Waldemar: Nikomu to neřekneš! Mladýmu Zelenkovi zavřu hubu, ten tvůj Moraváček zmizí z povrchu zemskýho.
Monika: Jak jako?
Waldemar: (naznačí výbuch bomby) Hádej, jak asi?

Pavlíček: Na to do smrti nezapomenu, jak ten expert prchal za staženou řití z vlastního vinohradu.

(Strdín je zamořen nesnesitelným zápachem.)
Waldemar: Co budeme teda dělat? Něco, nebo nic, nebo?
Starosta: No, tak já se snažím. Tak, volal jsem na okres, volal jsem na kraj, pak jsem volal teda na tu hygienickou stanici, říkal jsem jim, že nám to tu strašně smrdí, co s tím máme jako dělat, no a oni řekli, že bychom se mohli taky občas umejt.

(Ve Strdíně nefunguje internet.)
Waldemar: Do prdele! Ty ses zase hrabala v modemu?
Monika: Já? Prosím tě, vždyť já ani nevím, co to je.

starosta: Vždyť prase je taky jenom člověk.

(Ve Strdíně se objevil nepříjemný zápach.)
starosta: Ten smrad, to je krteček a rybička, čtrnáct dní na sluníčku, mrtví a naložení v hovnech.

Venoušek: Dobrej
Waldemar: Nazdar. Budeš tu jen tak čumět a krvácet, nebo mi řekneš, co chceš?
Venoušek: Když ono to není jen tak, jako.
Waldemar: Hele, jestli jsi mi přišel říct, že jsi mi chtěl očesat traktor, chlapi tě chytili a rozbili ti hubu, tak prosím.
Venoušek: Ne, ne. To já už bych si nedovolil.
Waldemar: Nenech na hlavě. Já vím dobře s čím kšeftuješ.
Venoušek: No, ale já už se to snažím nedělat, já chci k policii.
Waldemar: A proč bys to dělal?
Venoušek: Mám na to talent.
Waldemar: Tak to jo. Teď mi vysyp, proč jsi přišel. Za minutu pouštím psy.
Venoušek: Já jsem byl běhat u vás v lese.
Waldemar: blahopřeju, pokračuj v tom i nadále.
Venoušek: A něco jsem viděl.
Waldemar: A co jsi viděl, Venoušku?
Venoušek: No, jak se odborně říká, lesní pich.
Waldemar: Do prdele. Zase ten hajzl Skalský mi krade dřevo? Nebo Krátká mladý smrčky? Tak mluv, leze to z tebe jak z chlupatý deky!
Venoušek: Spravedlnost potřebuje podporovat a já jsem si všimnul, takže bych potřeboval nějaký všimný.
Waldemar: Tak tomu rozumím, podívej. (Podává Venouškovi pětistovku) Tady máš pětikilo a teď mi okamžitě vysyp, kdo a co kradl v mým lese.
Venoušek: Nikdo nic nekradl.
Waldemar: Sakra, vždyť jsi říkal, že jsi viděl lesní pych!
Venoušek: No vždyť jo, ten Moravák vám tam píchal ženu.
Waldemar: Já jsem ti asi nerozuměl. Co jsi to říkal o mý ženě?
Venoušek: No, že prováděla lesní pich s tím Moravákem.
Waldemar: (Postaví se) Ty ses asi úplně posral, Venouši. Ty si dovolíš přijít sem ke mě, na můj vinohrad, koukat se mi do očí a říkat takový věco o mý ženě? Tak víš, co teď udělám? (Venoušek zakroutí hlavou) Ti to ukážu, chvilku vydrž. (Chce zapískat na prsty, ale nepovede se mu to, tak začne křičet.) Pusťte psy! Ať ty bestie to hovado roztrhaj! (Venoušek uteče)
Kamil: Šéfe?
Waldemar: Co je?
Kamil: My ale nemáme psy. Máme jenom kočku. Jsem vám to říkal.
Waldemar: Kamile, a já jsem ti zase jednou říkal, že je to jenom jako. Aby nám sem nelezli lidi, víš? Jdu domů. Dneska už se tady neobjevím.

Waldemar: Moničko, víš, co je to deprese? Deprese, to je taková ošklivá věc, kterou mají lidi, kterým se třeba něco nedaří, když něco dělaj. Jak ty bys mohla mít depresi, když nic neděláš?

Bedřich: Doufám, Machře, že pořád ještě nepiješ?
Machr: Bedřichu, samozřejmě že nepiju.
Bedřich: Je to pravda Hřébo?
Hřebec: Je Bedřichu, kontroloval jsem mu lístek, má tam teď plus mínus 370 piv. Alkohol žádný.

Waldemar: Pánové jsou asi zdaleka, tak se jdu radši představit. Waldemar. V širokým okolí jsem tu největší vinař.
František: (K Hřebcovi) Dej mi vizitku!
Hřebec: Nemáme.
František: Dej mi vizitku.!
Hřebec: Nemáme, došly.
František: Nemáme vizitky? Tě zabiju! (K Waldemarovi) Vlček, Křetice. 140 hektarů a všecko v bio. Určitě jste o mě slyšel.
Waldemar: Ne, neslyšel.
František: Ne?
(Waldemar zakroutí hlavou.)
František: To je zvláštní. Vyhrál jsem bronzovou medaili na Fine Vestu.
Hřebec: Wine Festu, Františku.
František: Na Fest Winu.
Waldemar: Ty vaše soutěže. Omelete všechno tou svou moravštinou a lidi maj pak pocit, že i chcanky jsou šablé.
František: Šably.
Waldemar: Šablé.
František: Šably.
Waldemar: Šablé.
Hřebec: Ne, má pravdu, je to Šablé.
Waldemar: Šablé.
František: Šablé.
Waldemar: Pojďte. Posaďte se a ochutnejte, jak to děláme my, Češi.
František: Aby se mi sevřela řiť?

policista Patrik Tauš: (volá na svého služebního psa, který se zaběhl za fenou) Králiku, ty nejsi služební pes, ty jsi služební prase.

manželka Straky: Ty jsi zase hrál karty. Já tě zabiju. Vstávej, vstávej. (po tom, co zjistí, že její manžel je mrtvý) Někdo mě předběhl.

František: Kam jdeš takhle vyšňořená?
Julie: Máme s Michalem výročí.
František: Kolik?
Julie: Deset let.
František: Kolik ti je?
Julie: Dvacet.
František: Kurňa, to jsem něco prosral, ne?