Vraždy v Sandhamnu

Morden i Sandhamn

Morden i Sandhamn nemá nic – žádné napětí, žádný pořádný příběh ani žádné sympatické postavy, jenom se táhne, no možná spíš plazí.

Vidím to tak, že knižní předloha bude zřejmě lepší než seriál. Jako průšvih mi připadá hlavně to, že romantický příběh zcela převažuje nad policejním pátráním po vrahovi. Odhalení samotného vraha a jeho důvody pak po třech dílech působí jako špatný vtip.

Policejní jednotka má zřejmě největší koncentraci blonďatých policistů na světě. Krásná švédská krajina tady bohužel nezakryje nedostatky samotného příběhu, který pravděpodobně i vinou herců působí strašně sterilně a nuceně. Už v prvním dílu mi začal vadit hlavní hrdina Thomas a veškeré jeho jednání. Jestli chtěli tvůrci vytvořit zmučeného hrdinu, mohli se inspirovat třeba u sockoidního Wallandera nebo u sympaťáka Brodieho. Thomas je takový nijaký, což zřejmě nebyl záměr, ale bohužel to může u diváka vyvolat lhostejnost k dalšímu vývoji příběhu. Naproti tomu Nora působí jako z jiného světa, jak pořád bezstarostně pobíhá s dětmi po pláži, nebo jezdí na tom svém kole a aktivně se bez problémů jako civilistka zapojuje do policejního pátrání. Jejich milostný vztah mi přišel místy docela podivný.

Seveřané by nikdy neměli pořádat rodinné oslavy, protože s sebou snad vždycky přináší větší či menší rodinnou katastrofu:-), obzvlášť pokud se lidé tváří, že jsou šťastní a mají všechno, co kdy chtěli. Na prarodiče diskutující na lehátkách na pláži o tom, zda ohlásit policii, že si jejich malá vnoučata hrají s nalezenou lidskou kostí, nelze zapomenout.

Pokud by někdy nějaké skandinávské dílo mělo happy end, asi by nastal konec světa:-) Protože mám ráda severské filmy, seriály a literaturu, tak to říkám velmi nerada, ale Morden i Sandhamn za moc nestojí.