Vzkříšení katedrály Notre-Dame

Jeden a půl roku po požáru v Notre-Dame se architekti a vědci pověření restaurováním zabývají především jednou věcí: stabilitou kleneb Notre-Dame. Modelováním struktury kostela objevují rušnou stavební historii katedrály a chápou, co dalo budově její velkou odolnost. Katedrála Notre-Dame de Paris, postavená ve 12. století na ostrově Île de la Cité, byla v době svého vzniku nejvyšší církevní budovou na světě. Svým půdorysem, unikátním kamenickým opracováním a tvarem svých pilířů znamená vstup gotické architektury do nové éry.

Kvůli požáru z 15. dubna 2019 se věž zřítila přes klenby a zlomila se na úrovni transeptu. Střecha z olověného plechu a střešní krov, zachvácené plameny, již nepodpíraly stěny, což ovlivnilo stabilitu budovy. Ale i přes obrovské škody se katedrála ve dnech po katastrofě nezřítila. Jaká jsou tajemství výjimečné odolnosti Notre-Dame? Jak stavitelé pojali stavbu kostela? A může rekonstrukce objektu zaručit stejnou stabilitu jako dosud? Nad kamennými klenbami a pod obrovskou olověnou střechou byl impozantní dřevěný krov z 12. a 13. století. Málokdo měl tu čest ho vidět. Protože se skládal z více než tisíce dubů, říkalo se mu také „les“. Mezi sutinami archeologové objevili také různé hřebíky a další kovové spojovací prvky použité nejen na dřevěném krovu, ale také kolem obvodových zdí obklopujících kněžiště. Je to skutečná kovová kostra, kterou zde architekti a vědci objevili. Kdy byl tento kov připevněn? Ve středověku nebo v následujících stoletích? Bylo to tak zamýšleno od začátku, nebo to mělo opravit statické problémy, které se objevily později? Odpovědi na tyto otázky by mohly být důležitým klíčem k rekonstrukci.