Hned první kauza mladého soudce Adama Klose patří k těm nejtěžším a nejbolestnějším. Kdo bude pečovat o tříletou Moniku? Egoistický otec, či téměř zhroucená matka? Dohoda je v nedohlednu. Ale ani Adam to v životě nemá zrovna lehké. Rozešla se s ním dlouholetá partnerka, má pocit vyhoření a potřebuje pomoc psychologa, aby cesta z problémů měla alespoň obrysy. Rodiče, oba vysoce postavení právníci, mu pomoci nedovedou. Mezi lidmi ve svém adresáři nenašel nikoho, komu by se se svými problémy dokázal svěřit, tak se rozhodne vyhledat odbornou pomoc. A aby toho nebylo málo, obdrží podivný anonymní e-mail a později SMSku, které nejasně vyhrožují. Ale tohle není nic proti tomu, co mu připraví zdánlivě banální případ péče o dítě, který soudí.
Iva: Stereotypy a vzorečky chování jsou důležité. Adam: Ježišmarja, snad mi teď nezačne dávat přednášku vo stereotypu. Já jsem mistr stereotypu. Umělec stereotypu.
Iva: Co jste si na vztahu s vaší přítelkyní cenil nejvíc? Adam:(myšlenky) Co by asi tak paní doktorka řekla na to, kdybych suverénně vypálil, že skvělýho sexu? (nahlas) Rozuměli jsme si. Ve všem a všude.
Adam:(myšlenky) Adam a Iva. Pacient a terapeutka. Na počátku bylo slovo. Mnoho slov. Mnoho povyku pro mnoho slov. Před okamžikem jsem podáním ruky ztvrdil, že jsem cvok. Chodím na terapii a každej, kdo chodí na terapii, je cvok.
Iva: Tak co vás trápí? Adam: Osamělost. Iva: Tušíte, z čeho by mohla pramenit? Adam:(myšlenky) Jak může osamělost pramenit? Osamělost buď je nebo neni.
advokát: Taky nikde není uvedeno, že by v domácnostech, kde mají dítě, měly být zásuvky zaslepeny záslepkou. Adam:(myšlenky) Zaslepený záslepkou. Tak by se moh jmenovat nějakej film. Pedro Almodóvar – Zaslepený záslepkou.