Zoufalé manželky

(Umírající Karen McCluskey odvážejí do hospicu, kde má strávit své poslední dny. Karen by raději zůstala doma, ale dala na doporučení lékaře. Susan, Lynette, Gaby a Bree se přišly podívat, co se děje a protože znají její přání zemřít doma, snaží se jí to rozmluvit - nabídly se, že se o ní budou střídavě starat. Karen ale nechce být přítěží a proto hledá důvody, proč to nejde.)
Karen McCluskey: Ne. Je to od vás moc pěkné, ale holky, vždyť máte své vlastní problémy. Bree má soud, Lynettino manželství se rozpadá... Gaby, ty tvoje děti se mění v sériové vrahy přímo před našima vlastníma očima.
Gabrielle Solis: Dobře, nebudu se s tebou hádat, protože jsi nemocná... A protože máš naprostou pravdu.

Gaby: Bree, ty seš zabouchla do svého právníka!
Bree: Nebuď směšná...
Susan: Zníš trochu zaníceně.
Bree: Nejsem zanícená, jenom obdivuji jeho právní dovednosti.
Lynette: Jeho snové modré oči?
Bree: Nejsou modré, jsou zelené s nádechem hnědé...

Tom: Tak co říkáš, nechceš všeho nechat a zajít si se mnou do garáže na špeka?
Lynette: Na špeka? Takhle teď říkáš svému léku? Tome, musíš to přece brát vážně. Já jsem tě taky nežádala, aby ses se mnou šel šábnout do garáže o ibuprofen.

(Policista se snaží přemluvit Susan ke schůzce.)
Susan: Ou... vy vypadáte moc příjemně a máte zajímavou práci, ale já... nejsem volná.
policista: Aha, aha, máte přítele?
Susan: Jo, tak trochu.
policista: Trochu?
Susan: To je složité. Dokonce i pro mě.
hlas z vysílačky: 023 máme 907a na rohu Stone a Maple, ozvěte se.
policista: Rozumím, jedu tam. Už musím, zdá se, že máme únos.
Susan: Ó...
policista: Vážně mi dáte košem? Nevím, jestli to má hrdost unese.
Susan: Promiňte?
policista: Ne, jenom moje schopnost pomoci těm rukojmím bude oslabena. Přesto ale, vaše vina to nebuce.
Susan: Jak moje vina?
policista: Je těžké někoho zachraňovat, když se necítíte dobře. (Odfrkne si.) Nejspíš stejně zemřou.
Susan: Tak jo, fajn. Dáme si schůzku.
policista: Bezva. Zavolám.
Susan: A teď, když jste dosáhl svého, co opravdu znamená 907a?
policista: Někdo má moc nahlas televizi.
Susan: Děkujme Bohu za naši policii.

Julie: Ty ses fakt zbláznila.
Susan: Zjišťovala jsem, co je to za kliniku. Léčí tam problémové děti. Jeden navíc, kdo si toho všimne. Já udělám rozruch, ty tam zapadneš a najdeš Zacha.
Julie: Jak mám zapadnout mezi nějaký potrefený teenagery?
Susan: Já nevím, Julie. Předstírej bulimii, udělej divadlo. No tak, pomůžeš mi přece, ne?
Julie: Měly bychom si promluvit o tobě jako o matce.

Bree: Rexi, o to tu nejde. Necítím se bezpečně, a tak jsem chtěla abys tu přespal.
Rex: Jsi v domobraně. Máš čtyři bouchačky. Kdyby něco, tak čekám, že ubráníš ty mě.

(Lynette a Tom mluví s ředitelem Lentzem o svých dvojčatech.)
Lynette: Ano, jednovaječná. Jsou stejná jak čistý papír.
ředitel Lentz: Na Barcliffu usilujeme o rozmanitost a taková dvojčata by byla zajímavým přínosem.
Lynette: Chlapci jsou úžasní. Mají dokonce svůj tajný jazyk. Viď Tome.
Tom: Ano, ano, až mě děsí.
Lynette: No, není děsivý spíše rozvinutý.
Tom: Ano, ano, oni vrčí a štěkají na sebe...

Juanita Solis: V rodině se vždycky objímáme a nezáleží na tom, co si o sobě myslíme.

Bree: Ale na Barcliffské škole si mě váží, a pak už mi nikdo nebude věřit.
Lynette: Jo, ale až na to příjdou, my tam už budeme.

Lynette: To jsi hodná. Ale když už tak mluvíme, ráda bych tě požádala ještě o něco. Vaše děti chodili na Barcliffskou školu, že?
Bree: Ano.
Lynette: Mohla bys tam doporučit Portera a Prestona? Nechtějí nás vzít ani na pohovor.
Bree: Ty chceš, abych doporučila tvoje dvojčata?
Lynette: Ano. A řekneš jim, že jsou to skvěle vychovaní chlapci.
Bree: A to jim mám lhát?
Lynette: Ano. To je snad jasný.

paní Huberová: Ukradla jste ji?
Susan: Dobrý večer paní Huberová.
paní Huberová: Moje chyba, že jsem ji neschovala. Když jste schopna žhářství, měla jsem vědět, že se pokusíte o vloupání.
Susan: Nevím o čem to mluvíte paní Huberová.
paní Huberová: Asi jste ji zničila.
Susan: Znova, nevím o čem mluvíte, ale ano, zničila.

Andrew: Vím to. Jen nechci, aby odešel.
Bree: Já taky.
Andrew: Mami...
Bree: Ano?
Andrew: Kdy mi vrátíš dveře?

Bree: Máš strategii, že už se mnou nikdy nepromluvíš?
Andrew: Tak nějak.

(Paul řekl Gabrielle a Lynette tajemství o Mary Alice.)
Gabrielle: Páni...
Lynette: Jo...
Gabrielle: Myslím, že lže.
Lynette: Jo, lže.

Susan: Když jsem zjistila, že ten oheň neuhasím, utekla jsem. Cestou jsem upustila tu odměrku.
Julie: Asi tě nemůžu pouštět z domu.

(Susan večer vtrhne do Juliina pokoje a budí ji.)
Susan: Julie, Julie, musím s tebou mluvit.
Julie: Nepočká to do rána?
Susan: Asi mě někdo vydírá.

Carlos: Co to je?
Gabrielle: Ponožka.
Carlos: Pánská ponožka. Byla pod postelí a moje není.

Susan: Nová strategie. Dělám, že nemám zájem.
Julie: Vydržíš to dlouho?
Susan: Tak do oběda, pak vyběhnu a poprosím, aby mě miloval.

Andrew: Jestli nás tu táta nechá, tak se zblázním.

(Lynette, Gabrielle, Susan a Bree se baví o Paulovi.)
Gabrielle: Cítím z něj prostě něco...
Lynette: Zlověstnýho?
Gabrielle: Ano.
Susan: No, to vidíme všechny.

Mary Alice: Lynette najednou napadlo, že se její nálepka asi brzy změní. Příštích několik let bude známá jako matka těch kluků, co zmalovali Tiffany Axelrodovou na modro.

(Susan běží k autu svého bývalého manžela.)
Julie: Počkej! Kam jdeš?
Susan: Okamžik.
Julie: Mami...
Susan: Neboj, nejsem ozbrojená.

Tom: Vychováváme malé teroristy, víš o tom vůbec?

Bree: Pro kolik lidí mám navařit?
Gabrielle: Sedm. Tři dvojice a Susan. Je to správně?
Susan: Ne, to není správně.

Susan: Jak to, že jsme na to zapomněly?
Lynette: Nezapomněly, ale když hostitelka umře, tak se párty asi ruší.