Petrushka
| Jméno | Petra | |
| Věk | — | |
| Bydliště | Vysočina | |
| — | ||
| — | ||
| — | ||
| Poznámka | — |
Princess rulezz
The Royals se dají popsat jediným slovem – SEXY. A vévodí tomu (aspoň za mě) Alexandra Park aka princess Eleanor a hned za ní výborný soundtrack. The Royals jsou příjemná oddychovka, určitě si čas od času nějaký díl jen tak pro zábavu zase pustím.
Na jednu stranu je škoda, že byl seriál ukončen po čtvrté sérii. Na druhou stranu je to možná dobře – můžeme si domyslet vlastní (třeba pohádkový) konec a kvalita seriálu nestihla klesnout pod bod mrazu.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Zamotané městečko, aneb vítejte v Riverdale
Tak od tohohle seriálu jsem si moc neslibovala. Přiznávám bez mučení, že jsem si ho v první řadě pustila především z nostalgie kvůli Luku Perrymu, i když jsem o seriálu slyšela už dřív. Hned po prvním dílu ale mé nerdovské srdce zastydlé v pubertě zaplesalo! A nejen kvůli Fredovi. Úvodní epizoda má dostatečně zajímavé postavy i atmosféru, která vyloženě láká k dalšímu sledování. Během první série jsem si k postavám vytvořila vztah a držela jim pěsti, jak by to zkrátka u teen seriálu takového typu mělo být. Druhá série už byla poněkud přitažená za vlasy a dost zamotaná, ale pořád mě velice bavil i příběh (a navíc mám ráda hady :-)). Ve třetí sérii se teda ztrácím už úplně – co je hra, co je skutečnost, zvratů v jednom díle je víc, než paneláků na pražském sídlišti, ale u sledování mě pořád drží sympatické postavy a zájem o to, jak to s nimi půjde dál. Hlavně samozřejmě s párem Bughead (v tomhle jdu s proudem) a taky doufám, že Alice to dá (zase) dohromady s FP Jonesem a tak dále a tak dále :-). A to, že se ve třetí sérii objevil Chad Michael Murray je naprostá třešinka na dortu, která opět naladila moji nostalgickou notu. Jenom prosím, nešlo by eliminovat ty muzikálové epizody?! Nic proti Carrie (chvála Stephenu Kingovi) ani zpěvu protagonistů, ale čeho je moc, toho je příliš a tohle zkrátka není můj šálek kávy.
Jinak, kdyby to někoho zajímalo, dala jsem si trošku práci a dala dohromady seznam knih, které se v seriálu objevily, nebo o nich byla nějakým způsobem řeč, k nakouknutí zde: https://www.databazeknih.cz/seznamy/knihy-v-serialech-i-riverdale-31077. Seznam budu dle chuti a možností doplňovat, kdyby někoho něco napadlo, budu ráda za podněty!
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Velký bratr tě vidí
V podstatě všechno bylo perfektní – pohlední herci/herečky, dobré výkony, kamera, scénář…ale to už je dnes bohužel (nebo spíš bohudík) běžný standard i v seriálové tvorbě. Proto při sledování seriálu potřebuju ještě to těžko identifikovatelné „něco“, co mě přiková k obrazovce. Tady jsem to nenašla. Ani k jedné z postav jsem si nedokázala vytvořit kladný vztah. Všechny byly na zabití. Zjištění, že nejsympatičtější postavou je obtloustlý relativně normální kolega hlavního „hrdiny“, který se v seriálu objeví asi tak na pět minut, je docela smutné. A nějak si nedovedu představit, že by mohlo fungovat pokračování. Sotva jsem dokoukala první řadu. Ovšem podobný problém jsem měla i s knižní předlohou – ze začátku sice všechno fungovalo suprově, ale napětí postupně vyprchalo a zůstaly jen nesympatické postavy. Ale zatímco v knize fungoval alespoň začátek, v seriálu tomu tak pro mě nebylo. Po seriálu ve mě zůstala jen paranoia a chuť změnit všechna svoje dosavadní přístupová hesla
100 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 5 lidí
Při měsíčku...
Kvůli nemoci jsem náhodou zhlédla první dva díly. A světe div se, fakt jsem se náramně bavila. A nemyslím, že to bylo horečkou, protože ve sledování jsem pokračovala až do konce. V životě by mě jinak nenapadlo sledovat turecký romantický seriál. Očividně jsem nevěděla, oč přicházím. :-)
Jen byla zbytečná škoda, že TV Prima seriál s původně (asi) 26 díly rozdělila na dílů 81 (!). Kvalita jednotlivých dílů tak silně kolísala – v některém se toho odehrálo za půl hodiny hrozně moc a v dalším zase v podstatě vůbec nic. Díly v originále (k vidění na Youtube) trvají něco přes dvě hodiny a končí vždy nějakým „cliffhangerem“. Na první polibek hlavního páru se tak čeká až do nějakého dvacátého dílu a navíc v primácké verzi ho ještě sestříhali na pár sekund (v originále je delší). Věřte, že po těch dlooouhých upřených pohledech jsem na první pusu čekala jak na smilování, no a pak mě čekalo tohle... :-) Ke konci už navíc seriálu trochu docházel dech a začal být mnohem víc „telenovelový“. Pořád mě ale sledování bavilo.
Herci jsou velmi sympatičtí a hezcí a divák fandí nejen hlavním hrdinům, ale i vedlejším postavám. Navíc počáteční „škorpení“ prostřednictvím barevných lístečků mělo šmrnc a vtip – dovedu si to představit jako dobrý námět pro filmovou romantickou komedii. Zajímavé mi také přišlo, že na rozdíl od klasické telenovely oblékla hlavní hrdinka svatební šaty dřív, než v posledním díle, i když to nebylo jen tak. Dokonce i dětský hrdina byl velmi sympatický, navzdory tomu, že to byl v podstatě „rozpatlánek“. A jako prostředník mezi ústřední dvojicí fungoval skvěle.
Je to seriál, u kterého člověk dokáže přesně uhodnout, co bude v další scéně následovat, ale rozhodně funguje jako příjemná oddechovka a klidně si dám někdy repete. (A dost možná začnu sledovat víc tureckou tvorbu. :-))
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
„Vrah může mít i nějakou dobrou vlastnost nebo třeba hezkou tvář.“
Seriál Pád mi přišel natočený trochu ve stylu „severských krimi“ a vrah je znám hned od prvního dílu, což tvůrcům ztěžuje situaci. Hlavní se tak stává ponurá atmosféra a psychologická hra, která se s každým dílem stupňuje, podle toho, jak se kolem vraha utahuje smyčka. Seriál od začátku do konce prostupuje jakási všudypřítomná beznaděj a bezmoc, úleva nepřichází ani po závěrečných titulcích. Proto seriál ještě dlouhou dobu v divákovi rezonuje.
V průběhu sérií se spíše po střípcích dozvídáme jak o minulosti Paula Spectora, tak agentky Gibsonové. Gillian Andersonová byla přesvědčivá jako emancipovaná, chladná vyšetřovatelka, která chybuje, jako každý smrtelník a k dokonalosti má daleko. Jamie Dornan byl zase vynikající jako necitelný zabiják i milující otec, ve třetí sérii pak bravurně sehrál ztrátu paměti. Oba protagonisté hráli v podstatě očima a jejich projev působil velmi civilně a věrohodně.
The Fall je nenápadná série, která ale rozhodně má co nabídnout a byla by škoda ji v záplavě všech možných kriminálek a dramat minout. Vzhledem k počtu a délce epizod je navíc ideální na maraton o deštivém víkendu.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Saga Norén, policie Malmö
Hned první minuty seriálu vyvolaly správně tajemnou atmosféru, korunovanou tklivou ústřední melodií. Tajemno a typický „severský chlad“ pak prolínal celým seriálem.
Hlavním pozitivem první série pro mě byla zajímavá konfrontace dvou naprosto odlišných povah – Martina a Sagy, přičemž celý seriál stojí především na výkonu Sofie Helin, která je naprosto vynikající a Saga Norén je pro mě jednou z mála sympatických ženských postav seriálové historie (nevím proč jsem k ženským postavám obvykle kritičtější, než k těm mužským). Námět první série mi navíc v určitém ohledu připomínal film Sedm, který patří k mým nejoblíbenějším vůbec.
V druhé sérii jsem se víc soustředila na vztah Martina a Sagy, než na samotné řešení případu. Mezi hrdiny fungovala už od začátku seriálu naprosto zvláštní chemie, která byla nejspíš zapříčiněná i tím, že oba dva mají k dokonalosti daleko. K velmi sympatickým postavám patřil taky vedoucí oddělení Hans Petterson, který byl jakýmsi „otcovským elementem“.
Třetí série jsem se obávala, protože postava Martina byla nahrazena novým policistou – Henrikem. Obavy byly ale naprosto zbytečné. I v tomto případě interakce se Sagou fungovala na výbornou, přesto, že charakter jejich vztahu byl jiný, než vztah Sagy a Martina. Ovšem i Henrik si řeší vlastní problémy a rozhodně to není klaďas v pravém slova smyslu. Ovšem to, co bylo v této sérii naloženo na Sagu, mi přišlo naprosto šílené a neuvěřitelné.
Čtvrtá série je, mimo jiné, sondou do duše Sagy a seriálu se touto sérií dostalo důstojného ukončení. Závěrečné představení hrdinky do telefonu bylo pro mě dostatečným zadostiučiněním a uspokojující tečkou za celým seriálem.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Man, man, man, manly maaan
Sukničkáře (eufemisticky řečeno) Charlieho, držgrešli Alana i otesánka Jakea jsem si zamilovala od prvního dílu. Spolu s nimi i říznou uklízečku, totiž pardon – hospodyni, Bertu, náruživou a přes mrtvoly jdoucí Evelyn, stalkerku Rose a dokonce i věčně nespokojenou Judith.
Seriál si dělá hodně nevybíravě legraci i ze závažných věcí jako jsou rozvod, špatná finanční situace nebo lidská naivita a hloupost. Proto bych sledování úplně nedoporučila následujícím skupinám: věřícím, feministkám, rozvádějícím se lidem, lidem po rozvodu, lidem, kteří nemají rádi jedovatý smysl pro humor a celkově slabším povahám, kteří si neradi dělají legraci z ostatních. Vzhledem k tomu, že nepatřím ani k jedné z výše uvedených skupin a legraci z ostatních si dělám ráda a rozhodně raději, než sama ze sebe, patří Dva a půl chlapa k mým nejoblíbenějším komediálním seriálům a i když už řadu hlášek znám téměř zpaměti, vždycky se na něj ráda podívám znovu. A znovu a znovu (u-u-u-uuuuu).
P. S. Hodnocení platí pouze pro prvních sedm řad seriálu, poté šla podle mě kvalita dolů a s nástupem Ashtona už jsem sledování vzdala úplně. Z postav se podle mě staly karikatury samy sebe a břitký a trefný humor začal sklouzávat spíš do trapnosti.
20 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 5 lidí
„Gilmorky“
Gilmorova děvčata jsou pro mě největším seriálovým paradoxem. V reálu bych obě hlavní hrdinky pravděpodobně umlátila kovovou tyčí a ještě bych se u toho smála – podle mě jsou to ty nejsebestřednější, nejukecanější a nejotravnější ženské, na jaké by člověk mohl narazit. Navíc Rory má pěkně vyšlapanou cestičku, ať už by si to Lorelai přiznala, nebo ne. No vážně, kdo by nechtěl mít za zadkem zazobané prarodiče, na které je možné hodit téměř cokoliv, od hladomoru po zemětřesení, ale kteří se i přesto neváhají vytasit s plnou šrajtoflí, když to dcera a vnučka nejvíc potřebují? Tady ale nastává ten paradox – přes veškerá výše uvedená negativa – ten seriál prostě funguje! A funguje na výbornou. Dokonce i ty příšerně otravné ženštiny s neuvěřitelnou kadencí slov za minutu si člověk určitým způsobem oblíbí a fandí jim. Nebo minimálně soucítí s jejich okolím. :-)
Každopádně se ke „Gilmorkám“ vždycky ráda vracím a užívám si jejich šílené dialogy.
20 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 5 lidí
Wolf creek
Atmosféra seriálu i vizuální stránka byly na začátku výborné. Stejně tak úvodních několik minut bylo skvělých – zejména tedy v případě, že o seriálu dopředu nic nevíte. I obsazení působilo sympaticky, respektive dost nesympaticky (v případě záporáků).
Bohužel všechno shazovalo nelogické jednání hlavní hrdinky i ostatních postav. Policie, která se ani nesnaží vyšetřit vraždy; Eve, která se chce tak pomstít, že absolutně přijde o pud sebezáchovy a je ochotná vlézt do jámy lvové bez jakéhokoliv záložního plánu. Ve většině případů měla Eve víc štěstí, než rozumu a vždy jí spíš pomohla šťastná náhoda, než vlastní schopnosti.
Podle mě škoda nevyužitého potenciálu.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Srdeční záležitost
Kdysi jsem náhodou zahlédla ze seriálu jeden díl – tuším jeden ze závěrečných dílů třetí série – a zařekla jsem se, že na takovou kravinu, kde se jenom souloží a vraždí, se už nikdy nepodívám. A nebýt mého milovaného přítele, pravděpodobně by to tak i zůstalo. A já bych nikdy neobjevila jeden ze svých nejoblíbenějších seriálů! Pravda, prvních pár dílů Blood and Sand si žádalo ještě nějaké to přemlouvání a dušování se, že to bude lepší, ale na konci série už jsem měla zatnuté pěsti a společně se Spartakem křičela „Kill them aaaaall!“ A musím říct, že nadšení s dalšími sériemi (včetně prequelu Gods of the arena) jenom vzrůstalo.
Seriál je opravdu plný násilí a sexu, leckdy i obojího současně, ale zároveň je geniálně vystaven tak, že si člověk postupně buduje vztah k jednotlivým postavám, aniž by si to v podstatě uvědomoval. Divák sleduje intrikaření a pletichy, úžasně silné gladiátorské souboje i sílu přátelství a bratrství a to vše ve velmi surové podobě. Právě to dodává seriálu v mnoha ohledech na autentičnosti – bez ohledu na to, jestli to tak ve skutečnosti opravdu mohlo být.
U první série je ještě znát, že filmaři experimentovali s originální vizuální stránkou a používali více digitálních triků. To se změnilo už v prequelu a od té doby si seriál držel o něco realističtější vizuál. Dokonce i s tragickou smrtí hlavního herce se tvůrci celkem slušně vypořádali, i když prvních pár dílů Vengeance nemělo takovou sílu a změna hlavního herce v tom sehrála zásadní roli. Největší sílu pro mě seriál nabral od chvíle, kdy se sešly všechny postavy z první série a z prequelu a došlo k jejich logickému propojení. Třetí série byla výborným a důstojným ukončením a Marcus Crassus v podání Simona Merrellse je pro mě jednou z nejgeniálnějších postav celé seriálové historie.
40 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 10 lidí