novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
Největší meč všech dob
Nebyla to láska na první pohled. Bitvám jsem vyčítal jednoduchost, atmosféře zase falešné fantasy pozlátko. Jak ale Gutsova pouť s Jestřáby pokračovala, omotávali si mě Griffith a spol. kolem prstu tak snadno, že bránit se by nemělo smysl. Zapletl jsem se do intrik, zamiloval do Casky a hlavně jsem pravou oddaností toužil být blízko těch chvil, kdy se Guts rozmachuje neporazitelným mečem. A ať už divák předvídá jakýkoli konec, stejně se nemůže dostatečně připravit na úchvatné a (byť nešťastně vynucené) neskutečně troufalé epické drama. Ale teď už škoda slov a neznalí ať utíkají koukat, protože tahle cesta se jednoduše musí prožít.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Lighte...
Fascinující výlet do světa nelítostných soubojů, kde se ke střelným zbraním uchylují jen ti nevyvolení, každé napsané jméno na malý útržek papíru může znamenat klíčový zlom a anarchie se až neuvěřitelně těsně dotýká absolutismu. Death Note ale fascinuje hlavně hmatatelnou atmosférou strachu z Kiry a s tím souvisejícího respektu z obou hlavních protivníků. Ale právě jejich genialita je jediným zádrhelem. Stíhat sledovat počet zápisníků, Shinigami, Kirů nebo promyšlených dlouhodobých plánů je někdy opravdu velká dřina a občas jsem se přistihl, jak už bezradně čekám na nějakou vysvětlovačku. Jinak je ale tento vyšperkovaný thriller jedinečným anime, po kterém už zápisníky v černých deskách nikdy nebudou stejné.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Prequel do pekel
Doufal jsem v důstojný prequel, ale od chvíle, kdy dorazila bizarní skvadra z nacistického Německa, bylo jasné, že se ho s přeťapanými herci a šišlavým přízvukem nedočkám. Hlavní hrdinka v podání extra roztomilé Ellie Gall sice dělá, co může, ale s banálními dialogy a špatně maskovaným mizivým rozpočtem nemohla udělat nic. Tím spíš, když jí záda kryje zaměnitelná parta přihrávačů a dvoří se jí louda James. Když byla SGO oznámena, vážně jsem nečekal ukoktaný fanmade projekt. Pár infantilních vtípků, jakkoli dobře načasovaných, na lepší hodnocení vážně nestačí.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Co je to s tebou, Jindřichu? Mládenec k pohledání, za práci taky vzít umíš jako málokdo a večer, místo abys šel k muzice, posloucháš s mrňatama pohádky.
1. série - 70% - Detailně probraná politika, poutavé vztahy, nekompromisní činy a spousta linií, kterým pohříchu chybí atraktivnost. Kdyby se scénář soustředil na krále, jeho partnerky a případně na nejzajímavější lidi z jeho okolí, tedy v mých očích Wolseyho a Brandona, šlo by o perfektní žánrovou dobovku. Místo toho ale jde do neúměrné hloubky historických skutečností (což při jejich občasném pozměňování lehce postrádá smysl) a podkopává tak nohy samotnému ústřednímu příběhu.
2. série - 85% - Tvrdší kalibr ve všech směrech. Prchlivější Jindřich, intriky sahající až do Říma a i bez dějepisu jasný pocit, že tady se na optimismus čeká marně. Hlavním zlepšením proti úvodní sezóně je ale určitě srozumitelnější politika a pochopení, že ne všechno, co se toho času na dvoře řešilo, musí být řečeno. Zapuzená Kateřina, Thomas More nebo všudypřítomný Cromwell mají proto v příběhu o to pevnější a zásadnější místo. Nejslavnější dějový zlom snad celého Jindřichova panování ale přichází v samém závěru a zanechává po sobě lehkou příchuť osudovosti a nového začátku.
3. série - 90% - Michael Hirst pokračuje ve svých scénářích v kvalitativním vzestupu a dovádí Tudorovce do doby věčných neshod, zdrcujících zklamání a náznaků neodvratné zkázy. Hlavně ale ukazuje, že i dlouhodobě intrikující postavy si zaslouží soucit nebo to, že i nejpevnější charakter může podlehnout všudypřítomnému tlaku a uchýlit se ke stejným praktikám, jaké používají lidé kolem něj. Kromě toho jsem se dočkal i svého nejoblíbenějšího dílu vůbec. Nechci z něj prozrazovat nic, protože historie sice možná spoiler není, ale pochybuji, že máme všichni nastudovaný Jindřichův životopis od A do Z. Proto jen prozradím, že jde o čtvrtou epizodu. Kdo viděl, ten ví. Kdo neviděl, bude očarován.
4. série - 75% - Stárnoucí král, houstnoucí intriky, rozum pobírající Jindřichovi potomci a závěr ságy. Škoda jen, že tentokrát scénář občas lehce klopýtá a pár motivů se opakuje, protože střídání manželek hlavního hrdiny nemůže být strhující napořád a debaty o smyslu a směru anglické církve už také byly probrány snad ze všech stran. Přesto Tudorovci nemají šanci spadnout kamkoli do oblasti průměru. Na to jsou totiž herci až příliš brilantní sestavou, které stále s přehledem vévodí znovuzrozený Myers. Jeho dokončený přerod z popudlivého mladíka do strhaného muže zmítaného vlastním nezvladatelným já je jedním z nejpůsobivějších dlouhodobých hereckých koncertů, co jsem měl tu čest poznat. Velmi zdatně mu sekunduje vyzrálý Henry Cavill a Sarah Bolger, která z nenápadné postavy přesvědčivě dozrála do potenciální panovnice plné až děsivě jasných cílů. Ať už je ale závěrečná série jak chce rozporuplná, její úplný závěr rozechvívá nadlouho. Osudové smíření a vzpomínky na klíčové okamžiky celého lidského života. A klid v Jindřichových očích. Poklona, veličenstvo.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Little Boxes
Nancy Botwin, královna předměstí. Můžete jí stokrát podrazit nohy, ale stejně se nevzdá a půjde zase do všeho naplno. V tomhle nelegálním království pláču, díky Dougovi a Andymu se nepřestávám smát a překvapivě právě satiricky sociální dramedy mi zcela samozřejmě ukazuje, že i když nestojí život občas za nic, stejně se vyplatí se zvednout a jít dál.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Slunící se Grey's Anatomy
1. série - 85% - Startovní pozice u zkrácené série, hlavní ženská představitelka a snaha zapadnout do pracovního kolektivu. Bránit se srovnání se začátky v Seattle Grace by byl stejný nesmysl jako předem hlásit, že "už to nemůže být ono". Rukopis Shondy Rhimes se nezapře, ale celková nálada je někde jinde. Zatímco v Grey's Anatomy se stážisté v začátcích hlavně snažili přiučit, nepřekážet a začlenit se, v Los Angeles se po příchodu Addison zkompletoval profesionální tým, fungující komplexněji než je vidět v původním seriálu. To, proč není začátek Private Practice s absolutním hodnocením, je nakonec jednoduché. Jde o pocit, že seriál, který mě od pilotu okouzlí postavami, emocemi i jednotlivými případy, už tu byl a chybí ten jedinečný moment překvapení nad tím, že někdo natočil seriál přesně pro mě. Díky sympaťákům v hlavních rolích (zatím hlavně Cooper a Sam) ale tuším, že tenhle příběh může bok po boku s Chirurgy fungovat dokonale.
2. série - 90% - Ani nelze vyjádřit, jak příjemné bylo sledovat, že Practice opravdu nevznikla náhodou a že osazenstvo Welness zavřelo pusu všem, kteří ho brali jen jako zbytečnou dojnou krávu na fanoušky Chirurgů. Meredith a zbytek Seattle Grace Hospital jsou sice stále o půl stupně výš na samém seriálovém vrcholu, v Los Angeles se ale i přesto začínají dít věci, které berou dech. Lehké počáteční rozpaky ohledně finanční situace vezmou za své ve chvíli, kdy scénáře skočí do přátelsko-romantických vod doslova šipku a nenápadné románky z první série nechávají v přímém srovnání lehce blednout. Brilantní pointou všeho je pak samotný finálový díl, jehož závěrečných dvacet minut je jednou velkou dech beroucí gradací a otevřená vrátka slibují věci téměř neuvěřitelné. Naplno rozjasněná stálice je definitivně tady.
3. série - 100% - Vrchol, který ani nebylo možné překonat. Vztahy mi trhaly nervy od první do poslední chvíle, za hlavní hrdiny a dost často i za pacienty jsem trpěl a nakonec pochopil, že Private Practice se odhodlala žít svým vlastním životem. Crossovery s Grey's Anatomy sice nechybí, ale jsou už jen menším příjemným dějovým upgradem, malou vsuvkou místo vrcholu série. Hlavním důvodem je ale to, že postavy přerostly veškeré škatulky, do kterých se snad dříve daly zasadit a třeba takoví Pete se Samem se i přes krásu a snahu Kate Walsh stali s přehledem jasnými tahouny seriálu. Na druhou stranu Violet jenom potvrdila, že mi k srdci nepřiroste asi nikdy. Otázkou zůstává, jak dlouho se vztahy dají udržet v dosavadní uvěřitelnosti bez toho, abychom se dočkali přívalu nových postav. Ale po takhle dokonalé sezóně by nějaké připouštění obav bylo téměř menším rouháním.
4. série - 80% - Váhavé období. Všichni víme, kdo už je nějakou dobu navíc, všichni víme, co bude ve vztazích kámen úrazu a přesto nám jsou neustávající scenáristické finty po chuti? Tentokrát určitě ne všechny. Hlavně v úvodu totiž autorský tým očividně neví kudy kam a vše funguje hlavně na lásce k postavám. Trn z paty tak vytrhává Lee McHenry a jeho dramatická linka, která nemá daleko k pořádným diváckým depresím. Kamenem úrazu může být pro mnohé fanoušky fakt, že závěr třetí série urovnal vztahové linky k příznivému obrazu a partnerských zvratů je proto méně. Jakkoli je tak příběh díky tomu dospělejší, ne vždy je to k dobrému (a Violet mě i v pevném svazku ničí přímo nesnesitelně). Po uzavření několika dlouhodobých linek (Betsy, Peteova rodina) se nutně dostavil i pocit, jestli by se nevyplatilo skončit při dosud rozumném počtu sérií. Shondu Rhimes jsem ale tehdy podcenil, protože poslední triumfy na sebe dosud nechávaly čekat.
5. série - 80% - Jedno se tomuhle lékařskému komplexu upřít nedá - pořád si drží svůj standard. Ten se sice za poslední dvě série nenápadně sesunul o hvězdu níž, ale na přiměřenou diváckou spokojenost pořád bez problémů stačí. Scénář nahrává velkému hereckému megakoncertu (Caterinu Scorsone nelze než milovat) a běžné případy buď úspěšně citově vydírají nebo za každou cenu překvapují. Obojí mi ale vyhovuje, proto rád přimhouřím oči i nad tím, že kvůli vyššímu věkovému průměru hlavních postav ve srovnání s Chirurgy už je zkrátka o moc důkladněji zkoumat nejde. Navíc Benjamin Bratt je v pozici "kam jsem se to vůbec dostal" právě tím osvěžujícím elementem, který seriálu dovoluje objevovat stále nové vyprávěcí roviny.
6. série - 90% - Šest let uteklo rychleji, než by mi bylo milé a jedná soukromá klinika odchází z obrazovek. A překvapivě na jednom ze svých vrcholů. Navíc kdyby tenhle tým dorazil do cíle v trochu jiné sestavě, než jakou dovolily castingové čachry v ABC, byl by to snad i vrchol úplný. Přesto ale finální sezóna nabízí od první do poslední epizody smršť svěžích nápadů i osvědčených vztahů, ale v žádném případě nejede podle nějakých očekávaných not. Každou postavu čeká soukromé mikrodrama protkané trochu nečekanou, ale dokonale gradovanou linií zmizelé dívky, a když se rozvázal i ten poslední scenáristický uzlík, nemohl jsem se ubránit lehce posmutnělému úsměvu. Možná druhá polovina seriálu hrála na jistotu až moc a občas usínala na vavřínech, vědoma si toho, jak moc máme hlavní partu rádi. Ale ten pocit, že si i ve stínu nezničitelného Grey's Anatomy dokázali najít svou tvář a cestu, mi nikdo nevezme.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
For a little while.
1. série - 90% - Další žánr pod nadvládou seriálového krále. Jedna budova, nespočet misí a neodvratné poznání, že svět agentů, klientů nebo špionů ještě nikdy nebyl takhle úžasný a tajemný. Nejvíc samozřejmě učaruje mytologická linka osudů loutek, Ballardova pátrání nebo aury samotného Alphy, ale Whedon překvapuje hlavně tím, že i převážně epizodické missions of the week jsou žánrovými všehochutěmi a napětím zaostávají jen o chlup. Díky záchraně druhé série tak budoucnost zůstala ještě otevřenější.
2. série - 100% - Kdo ztratil pozornost byť jen na pár minut, ztratil se v Podkroví. Kdo boj s Rossumem vzdal úplně, ten udělal chybu přímo neodpustitelnou. Whedon, Minear a spol. dobojovali bitvu se sledovaností na úplném vrcholu a potenciál rozvedli tak velkolepě, jak snad ani nejvěrnější fanouškovská základna nedoufala. Ani nevím, co vyzdvihnout dřív. Jestli dokonalé výkony herců, lehkost, s jakou se jednotlivé mise proplétají s hlavním příběhem nebo smrtící gradaci, která provází závěrečné tři epizody. Nejhlubší dojmy samozřejmě zanechává finální Epitaph Two. Tolik překvapení, dojetí a nesmrtelnosti vyprávění snad ani na první zhlédnutí nelze pojmout. Událost sezóny je tedy za námi a nejchytřejší seriál svého období se loučí. A my můžeme usnout. Třeba znovu na tu malou chvíli, která trvala krásných šestadvacet epizod.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Nejmilejší Vtierka
1. série - 90% - Nejlepší kriminálka, nejkrásnější vyšetřovatelka a největší seriálové překvapení. Kdyby mi někdo řekl, že se zamiluji do svého seriálově neoblíbeného žánru, s radostí bych se mu vysmál. Jenže Castle hláškuje s neuvěřitelnou kadencí, Beckett mu se sladkých úsměvem přihrává a chemie mezi nimi přímo září. Různorodost případů a chytrost i nadhled celého vyšetřování pak dávají zcela oprávněnou jistotu, že do dalších let bude z čeho čerpat. Neopakovatelný exemplář.
2. série - 100% - Když se z chytrých případů stanou geniální, když jsou ze sympatického týmu nejlepší přátelé a když je z krásné hlavní dvojice nejvymodlenější pár, mění se pravidla žánru. Promyšlené a nahláškované buddy kriminálky už jsme tu samozřejmě měli, ale s takhle dávkovanými porcemi napětí, vtipu nebo dojetí došli Rick, Kate a spol. už ve druhé sérii na vrchol. Vydatně tomu samozřejmě pomáhají i překvapující hosté (Marc Blucas, Dana Delany nebo Michael Trucco září naplno) a nenápadné šponování diváků od "ti dva by mohli být spolu" až k "proboha, dejte si pusu nebo snad umřu". See you in fall.
3. série - 90% - Není legrace dávkovat týden co týden originální prostředí vražd a tématicky do nich vměstnávat spisovatele, policistku i celkovou náladu. Štěstí je, že ať už to jsou pizzerie, soutěže krásy nebo paranormální jevy, tahle parta nikdy neztratí svou tvář a styl. Seriál ale díky svému tichému a nenápadnému zvážnění přidává epizody, které bezprostředně souvisí s minulostí či soukromím některé z hlavních postav a právě tam získává svou největší sílu. Třeba tradiční dvojdíl ve druhé polovině sezóny je v tomto případě mým nejoblíbenějším dobrodružstvím vůbec. Stovka to tentokrát není jen proto, že se v některých případech není zrovna těžké ztratit a souvislosti i přes maximální soustředění maličko unikají v rychlopalných dialogových výměnách. Jinak ale trvám na tom, že v (už ne tak nenápadně) vztahovém krimi žánru nemá Castle sobě rovného.
4. série - 100% - Na vrcholu žánru. Scénáristický tým kolem Andrewa Marloweho ví, že si může dovolit jakékoli odklonění od všeho, co by se dalo definovat jako "tradiční případ" a dává nám hromadu nových nápadů. A ty mají od Adama Baldwina přes zhulenou zombie až po tygra zařazenou nejvyšší rychlost. Tím spíš, že tentokrát už je seriál stejnou měrou vztahovka jako krimi. Navíc s koncem, který by i v čistě dramatických seriálech byl událostí naprosto nezapomenutelnou.
5. série - 90% - Game changer. Nová situace dává občas více, občas méně příjemně zabrat, nepřítel konečně získává konkrétní tvář, ale některé věci naštěstí zůstávají stejné. Třeba to, že jarní dvojdíl bere svým napětím dech. Nebo že epizody, které zabrousí do minulosti hlavních postav, patří k absolutní špičce (The Wild Rover s Ryanem v utajení je pro mě králem sezóny). A nebo to, že Stana Katic definitivně stárne do krásy. Vraždy, během jejichž zběsilého vyšetřování ani nejde uhodnout vrah, mi sice občas motají hlavu až moc, ale protože mi úsměv prakticky nesleze z tváře, není důvod se zlobit.
6. série - 80% - V důsledku logické zklamání, protože i přes vysoké hodnocení se tentokrát jede trochu na volnoběh. Je ale otázkou, jestli tvůrcům vážně docházejí nápady, nebo se mi koncept seriálu po více než stovce epizod nezačal opatrně ohrávat. Přikláním se spíš ke druhé možnosti, protože v dějové skladbě zůstává vše zdánlivě při starém. Opět je tu dramatický dvojdíl, při kterém jde o život, opět je tu paranormální případ, který zdánlivě nelze logicky vysvětlit, opět se jde do utajení. Jen je to bez většího překvapení a vyšetřování často jen prošumí kolem a renomé zachraňuje obvyklé špičkování celé party. Díky vyhroceným dobrodružstvím typu Under Fire nebo Veritas jsem si několikrát vzpomněl na doby, kdy se Castlovi v napětí, emocích i humoru mohl rovnat jen málokdo, ale jisté drobné obavy o budoucí kvalitu zůstávají. Není moc seriálových prostředí, kterým bych přál, aby chytily druhý (a v důsledku pak poslední) dech tak moc jako jedné kanceláři NYPD.
7. série - 70% - Svoji tvář si drží, ale dýchavičný je u toho až běda. A může za to v důsledku zejména zmatené manipulování s pozicí showrunnera. Jednoznačně nejslabší sezóna totiž trestuhodně ztrácí v dlouhodobých linkách. Nathan Fillion se sice dočkal vymodleného většího příběhu, ale jak Rickovo zmizení, tak příhoda z dětství, které si nový příběhový šéf David Amann rozepsal hned na úvod, dostanou při první větší šanci pořádnou facku. Vzhledem k Amannově odchodu po jediné sezóně obě záhady dostanou na vyřešení jedinou epizodu a působí jako slepé až hloupé uličky. Proto jsem rád za vydařené odlehčené vsuvky ze školy, noiru nebo alternativní reality. Týmová chemie je tu totiž i nadále nevídaná a čím dál zaměnitelnější "anonymní" epizody bez jasně viditelného směru ji jen zbytečně rozmělňují.
8. série - 60% - Poněkud smutná labutí píseň, kterou do průměrných vod poslala nová dvojice hlavních tvůrců. Alexi Hawley a Terence Paul Winter to mysleli dobře, když se pokusili vrátit ústřednímu páru jiskru, která se v posledních letech poněkud vytratila. Jít na to cestou z prstu vycucaného rozchodu byl ale špatný nápad a rozhodnout se po nátlaku publika vzít vše zase zpátky už zavánělo ostudou. Hlavně se ale potvrdilo, že po vyřešení smrti Johanny Beckett chybí dlouhodobá linka, u které by diváka bavilo odkrývat indicie a samotné odhalování LokSatu (podpořeno o pravidelnou účast neuvěřitelně nezajímavé Haley) zakopávalo od začátku do konce. Proto je posledních pár epizod až překvapivým vysvobozením. Na poslední chvíli sice zahrálo na silnou notu a příběhy s nesmrtelnou obětí nebo příchodem Satana nechaly zavzpomínat na legendární éru, ale na záchranu udýchaného dojmu to stačí jen zpola. Proto díky všem zúčastněným za úžasné finále, které potisící nechává vyniknout Nathana Filliona, pár překvapivých zvratů i konec, který široká veřejnost příliš neakceptovala. Vzhledem k hektickým okolnostem konce natáčení, hořknoucím dojmům z posledních let a hrůzostrašným castingovým změnám, které by nás v budoucnu čekaly, beru takový (byť uspěchaný) epilog všemi deseti.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Nádech starého známého
Ani mladší verze Billa Adamy nešetři charizmatem a akcí. Razor Flashbacks jsou jedinečným nahlédnutím do období začátku konfliktu a v takové podobě fungují na podtrženou jedničku. I z téhle poloviční epizody totiž dýchá atmosféra Battlestar naplno.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Přeceněný ship s nepochopitelně širokou základnou
1. série - 70% - Údajně malý klenot je zatím malým zklamáním. Ashley jako holka od rány skvělá, Aiden jako záměrně nadsazený sukničkář jakbysmet, ale Spencer jako dobrosrdečná hlavní hrdinka už má svoje mouchy a další rozdělení postav na naprosto upřímné přátele a zákeřnou a pomlouvačnou partu roztleskávaček v čele s Madison je naivní tak moc, že některé situace vůbec nemůžu brát vážně. Tam, kde má fungovat partnerská chemie, tam funguje na jedničku, ale ta do očí bijící prvoplánovost zatím tahá výsledek prudce dolů.
2. série - 60% - Výtky zůstávají podobné, ale kladů bohužel moc nepřibylo. Snad jen z Aidena je definitivně hlavní tahoun seriálu, který svým nenuceně sympatickým vystupováním potěší, ale zbytek osazenstva zklamal rozhodně víc než minule. Vždyť už ani Ashley se nedokáže chovat věrohodně a každá maličkost je důvodem k hádce, kterou smaže až závěrečné objetí od Spencer. Ostatní dějové zápletky jen kloužou po povrchu a občas působí víc jako rady, jak si poradit s homosexualitou / závislostí / těhotenstvím. Na rozpačitý průměr tak druhou sérii vytahuje chytlavější úvodní píseň, Aiden, stále relativně příjemné prostředí a překvapivě velmi dobře fungující finále.
3. série + webizody The Day After a Five Years Later - 50% - Další kvalitativní propad a definitivní ignorace většiny postav. Z Kyly je vrcholně otravná figurka, Ashley neví, co chce a i Aiden už občas vyměkne. Posledním sympaťákem tak až do konce zůstává Glen, který přes hvězdu či závisláka dozrál do lehce rebelantského a outsiderského archetypu á la Pacey Witter z Dawson's Creek. Základním problémem ale je, že vztah Spencer a Ashley mě postupem času definitivně přestal zajímat. Když jsou spolu, tak se hádají, když nejsou spolu, tak na sebe myslí a když má jedna nebo druhá něco s někým jiným, její drahá polovička to se sladkým úsměvem umí odpustit. Díky, ale ne. Finále funguje, i když závěrečné pospojování postav zavání škatulaty "kdo zbyl na koho". A být fanoušek Spashley, tak možná i ukápne slza, ale takhle zůstal jenom lehký úsměv a nechápavě zvednuté obočí nad zbytečností dvou kratičkých dovětků. Nebýt to poslední sezóna a kdybych nebyl lehce nostalgický nad tím, že jsem s nimi všemi prožil tři sezóny, možná by to nebyl ani ten podprůměr.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí