novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
Help me
1. série - 80% - Hrátky s osudem, časem a smrtí a v popředí všeho dění princezna Eliza ve slušivě civilním prostředí. Co si přát víc.. Extrémní počáteční nadšení ale časem opadlo, hlavně kvůli faktu, že ať se Tru nebo Harrison snaží první čtvrthodinu o cokoli, mrtvola zařadí zpátečku a můžeme začít napravovat chyby. Zlom ale nastává s příchodem Jacka Harpera. Nenápadný našeptávač má na svědomí proměnu mysteriózní teen vyšetřovačky na promyšlený příběh s náznaky základních fantasy archetypů. Závěr série pak nasazuje takové tempo, že její první polovina v tu chvíli vypadá jako nějaký vzdálený a úplně jiný seriál.
2. série - 80% - Život a Smrt v nesmiřitelné válce, která ale dostala příliš málo času na to, aby se mohla stát nezapomenutelnou. Díky tomu, že tentokrát chybí rozjezdové díly a hlavní dějová linka uhání rychle kupředu, by se zdálo, že Tru sahá po dokonalosti, ale stanice FOX jí podtrhla nohy. Šest dílů, které dovolila natočit z původně plánovaných třinácti, je sice skvělých, ale působí jenom jako ochutnávka z něčeho, co mohlo celému seriálu zaručit nesmrtelnost. Kvůli otevřenosti hlavní dějové linie, uspěchanosti vývoje postavy Jensena, cliffhangeru na závěr a znalosti toho, co mělo časem přijít, tak celkový dojem zákonitě klesá.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Charles
1. série - 90% - Musím se mu smát, musím mu fandit v akci a musím mu přát Sarah. Chuck je v lecčems totální nešika, ale nikdy nepřesáhne míru, při které bych zakroutil očima a přestal ho mít rád. Snad každou svojí vlastností, od záliby v počítačových hrách až po umění zaexperimentovat a udělat to nejšílenější právě v tu nejméně vhodnou chvíli, se mi dostával víc a víc pod kůži. Navíc celkový potenciál seriálu ještě slibuje mnohé.
2. série - 100% - Tohle není jenom o tom, že se objeví více krásných agentek, překvapivých menších rolí nebo popkulturních odkazů. Tohle je o tom, že Chuck+Sarah je dvojka, které fandím od začátku do konce, Chuck+Morgan je dvojka, jejíž přátelství mě nejednou až dojímá a Chuck+Casey je dvojka, jejíž každý dialog hlasitě rozesměje. Navíc epizodní zápletky se stávají až exoticky zajímavými a hlavně: Posledních pět epizod je tak dokonalou akčně-dobrodružnou jízdou, že se dech tají ještě dlouho po zhlédnutí. Chuck už zkrátka dávno není super jednohubka, ale regulérní bomba.
3. série - 100% - Akci má originální, v humoru snadno překonává i sitcomy a ve vztahově-rodinných věcech stále vidím Schwartzův producentský rukopis toho lepšího z O.C. Chuck zkrátka zůstává na vrcholu všech přítomných žánrů. Znovu přibylo dlouhotrvajících linek, kde si každá hlavní postava přijde na výraznější prostor a ty vedlejší potěší díky známějším tvářím (Daniel Shaw je díky Brandonu Routhovi fascinující každou svojí scénou). Stále žasnu. Nad tím, že má Zachary Levi nové a nové grimasy, mise pak stále rafinovanější pointy, ale hlavně, že laťka jde posouvat stále výš a výš.
4. série - 90% - Z nesmělého sympaťáka od vedle se vyklubala naprostá jistota. Nové odstíny v pozadí rodičovské minulosti rozkrývá zcela samozřejmě, starosti á la Buy More jsou pak vítanou možností pro nádech a výdech. A vůbec mi nevadí, že se z komediálního špióna stala vztahovka, ve které se občas vyrazí do akce. Obě polohy totiž pořád miluju a v hodnocení to tentokrát stovka není jen proto, že se v epizodických zápletkách trochu ubralo na tempu a nápadech. Celý příběh kolem Volkoff Industries a příslušných osob to ale bohatě vynahrazuje. Ohlášená finální série tak měla dveře dokořán k triumfálnímu závěru.
5. série - 100% - Konec na dosah, hrozba v důsledku maximální, hlášky stále smrtící. Chris Fedak a další scénáristé moc dobře věděli, co dělají, když svěřili Intersect tam, kam svěřili. Na ploše třinácti epizod se totiž odvíjí rozlučkový příběh se vším všudy. S poslední dávkou krásných žen, hrdinských agentů, statečných činů a lásky jako trám. A v zádech jim i tentokrát stojí smrtící Morganovy glosy, adekvátní sebeshazovačná nálada - a Jeffster. Těsně po skončení poslední epizody tak nemůže být v hodnocení nic jiného než stovka jako vyšitá. A srdcová. Goodbye, team Bartowski.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
I'll hold on to this moment, you know
1. série - 85% - Drama protkané ironií v každém švu, vztahovka jedna báseň a nevyhraněných záporáků doslova plno. Gossip Girl je na první pohled stokrát viděná rutina, na ten druhý pak seriál, který se nebojí odkrýt pár teenagerovských tabu a to jedinečným způsobem a stylem. Dokážu pochopit, když občas schválně přepálená zápletka někomu nesedne, ale argumentovat tím, že se jedná jenom o "další blbost o mladých a bohatých pro mladé a bohaté" dokazuje, že dotyčný neviděl snad ani jeden celý díl. O to jsem pak radši, když u mě drbna celou první sérii bodovala, ukázala mi skvělé postavy (na teenagerovské straně vedou jednoznačně Dan a čím dál víc i Chuck, na straně dospělých krásná a elegantní Lily) a ve finálovém díle se nebála několikrát zaskočit úplným popřením klišé. Úkol tak zůstával jediný - nerozmělnit onen nezaměnitelný styl a atmosféru.
2. série - 70% - Drží si tvář, ale příběh občas hapruje až ostudně. Kvalitativní sinusoida letos vylétla jak silně nahoru (okolo poloviny série byla většina linií téměř bezchybná), tak i nečekaně dolů (bezradné hledání nové ústřední linky v úvodu nebo neschopnost přivést jedinou stálejší vedlejší postavu). V oblíbenosti je ale (mimo stabilně příjemnou dospělou část) už trochu problém. Stále vede romantický umělec Dan s rozervaným sukničkářem Chuckem, ale ze slečen zůstává jenom rozmazlená, ale přesto kouzelná Blair. Sobec Serena s věčným pocitem ublíženosti a hlavně fracek Jenny, kterou už nemohu ani vidět, klesly do těch nejspodnějších pater. Pokud mi je tedy více než polovina charakterů jedno nebo bych je nejraději neviděl, začíná být něco špatně. Nemluvě o tom, že vztahové peripetie jsou servírovány pravidelně, ale jakoby scénáristům už ani tolik nezáleželo, kdo zrovna co prožívá a hlavně s kým. Ta procentuální semdesátka se tak v základech povážlivě kýve a drží se pouze díky zmiňovaným postavám, stále dobře padnoucímu voiceoveru a výbornému soundtracku. Pokračování už se ale musí usadit ve věrohodnějším a romantičtějším duchu, jinak bude zle.
3. série - 90% - Záchranná injekce. S přirozenějšími vztahy jde všechno o několik tříd snadněji a tvůrcům k tomuhle zjištění přeplácaný finiš druhé sezóny pomohl. Nejvíc mi tak tentokrát vadí neskutečná nadstřelenost reálií, kde hlavní hrdinové půl roku po tom, co odmaturovali a řešili jenom Gossip Girl a občas nějakou rodinnou krizi, postoupili do hlavních rolí v celém New Yorku. Někdo kupuje nejdražší hotel, někdo sbalí největší celebritu, někdo točí příspěvek do zpráv v hlavním vysílacím čase a někdo rozhodne celou klíčovou politickou kampaň. A to všechno v podání devatenáctiletých sotva-vysokoškoláků. Jelikož si ale GG nikdy nehrála na seriál ze života, lze nad tímhle faktem zakroutit hlavou, usmát se a jít dál. Protože scénáristé rozehrávají ve vztahových liniích velmi silné manipulace s divákem, které jsem jim tuto sezónu s radostí spolkl i s navijákem. Přátelství rostoucí v lásku, láska měnící se v krizi a k tomu všechna možná skoro až telenovelová klišé, podané dokonalou formou, s grácií a prvotřídním nadhledem. Drbna zkrátka definitivně našla svoje místo, ví, jak na diváka, jak ho dojmout i jak s ním zamávat.
4. série - 70% - Na některé kvalitativní skoky se zvyknout nedá. A když se pak podzimní část sezóny stane nejhorším obdobím seriálu, je to menší rána pod pás. To, co scénáristé předvádí ve zvratech typu "dítě ruského bosse", se nedá zařadit jinam, než do škatulky s velkým nápisem WTF. Nejvíc otravuje to, že celá ústřední zápletka je znovu vyprávěna kolem sobecké Sereny. Zachránci tak zůstávají stejní: poživačný a rozervaný Chuck s královnou Blair a stále i Dan, který ale trpí tím, že si velmi dlouho jako kladná postava téměř nemá s kým nahrát. Když se pak stane nesmyslně otravná figurka i z Vanessy, zdá se kvalitativní dno velmi blízko. Přišel ale jeden vztah/nevztah s absurdní a přitom roztomilou dvojicí, který vyústil v osudový několikaúhelník a přinesl konečně to, proč jsem měl GG vždycky rád. Příjemnou nadsázku s uvěřitelnými emocemi uvnitř. Sice společně s vyjmenovanými oblíbenci zachraňuje v hodnocení více než polovinu procent, ale je to málo, protože se s ním nedá pracovat donekonečna a pokud by pátá sezóna měla pokračovat v nicotných a zoufale předvídatelných liniích kolem Natea nebo Lily, bude to možná konec.
5. série - 55% - Pocit, že jsem na Upper East Side viděl už všechno a pořád jsem u něj vydržel, velí dát vyšší hodnocení, ale tentokrát už musím být přísný. Stále sice zbožňuju Blair Waldorf i Chucka Basse a milerád se ztotožním s Danem, ale zbytek už je na mě příliš. Sereniny útrpné pohledy, intriky kolem Van der Woodsenových a Rhodesových (Ty jsi Charlie-Já jsem Charlie) nebo šílená linka s Chuckovou rodinou, kde už asi nikdo neví, kdo je čí matka nebo otec - to bylo zkrátka moc. Nejvíc mě ale překvapuje, že i s takhle nelogickými zápletkami nemám vůbec problém celou tu prodlouženou sérii sledovat a některé její aspekty si i užít. Bohužel při současném odfláknutí vztahů a nereálnosti VŠEHO, už dokážu oči přimhouřit jen do jisté míry.
6. série - 50% - Poslední zvraty na hranici snesitelné povrchnosti, zbytečné linky většiny postav (Rufus, Charlie, Nate i Serena) a pocit, že žádný seriál by neměl do konce toporně klopýtat. I posté se nechám nalákat na to, že Ed Westwick a Leighton Meester spolu mají neskutečnou chemii a právě pouto Chucka a Blair je tím posledním, co v Gossip Girl vydrželo z původních kvalit. Jakkoli je poslední sezóna v mnoha ohledech útrpná a postradatelná, jednu věc jí musím nechat. Poslední dva díly fungují jako mírně vylouhovaná esence všeho, co jsem měl kdy na seriálu rád. Takže když jsem sledoval rafinované plány, nečekaná (a občas bohužel i nepochopitelná) setkání či spolčení, nostalgie na mě nakonec přece jen dýchla. To, kdo nakonec skončí s kým, komu se v budoucnu jak daří a kdo nakonec byl pravá Gossip Girl, je v duchu celého drbnovského konceptu trochu úsměvné, trochu neuvěřitelné a občas i docela na škodu, ale tady už jde hlavně o osobní sympatie každého z nás. Ten trpký pocit, že druhá polovina seriálu byla jen parodií na polovinu první, ve mně ale i po letech zůstává hodně hluboko. XOXO.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Od desíti k pěti
1. série - 70% - V těchto žánrových kategoriích jsou některé věci povědomé. Máme tu sympatického šéfa, hlavní dvojice vyšetřovatelů chtě nechtě nechá zavzpomínat na Akta X, přehled zvláštních schopností připomene Heroes a klíčová linka středoškoláka Seana svým teenagerovsky vztahovým duchem navodí atmosféru Roswellu. Proto jde v první řadě o šikovné poskládání těchto aspektů a hrátky s mytologickou dějovou linkou, protože postavy nám teprve k srdci musí přirůst. A tohle skládání sice potřebuje ještě nabrat na tempu, ale vytyčený směr se mi určitě zamlouvá. Jednotlivé epizodické případy se příjemně propojují v ucelený příběh, sympatie k Tomovi nebo Lily pomalu stoupají a význam všeho dění naznačený ve strhujícím závěru je přesně tou cestou, která tohle nenápadné sci-fi může nastartovat k vyšším metám.
2. série - 50% - Jedno z nejpřekvapivějších seriálových zklamání. Tam, kde příběh získal na dramatičnosti a postavy na smyslu, najednou přichází zkrat, kdy tempo drhne prakticky ve všech dílech (čestná výjimka patří Tomovi v alternativním světě), hlavní zápletka postupuje dopředu nesnesitelně pomalu a z charakterů se stávají buď nezajímaví statisté nebo figurky sloužící momentálnímu záměru. Škoda je to o to větší, že takový Jordan táhl seriál silně dopředu a změny na začátku sezóny působily, že budou rozhodně k lepšímu. Na 4400 tak nezanevřu definitivně, ale rozčarování krotím těžko. Bez zajímavě se formujících Seana nebo Kyla bych to už asi vzdal, takhle pořád zůstává šance na zlepšení. Přesto po otrávení z várky poslední dílů (a ochutnávce z ostudného úvodu série třetí) se sledováním na neurčito končím.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
We've been on the run, driving in the sun
1. série - 90% - V tomhle městě je Ryan jenom zvláštní náhodou. Mladistvý delikvent, co se narodil na špatném místě, ve špatné ulici a hlavně ve špatné rodině - a najednou je ze dne na den uprostřed galerie snobů? Jenže co naplat. Právě ti lidé, které byl zvyklý odsuzovat, vypadají, že to s ním myslí ze všech nejlépe. A možná by stálo za to zkusit tu chvíli zůstat. Jenom té smůly by mohl mít míň. Vždyť pokaždé, když někdo něco na někoho ví nebo něco tají, vždycky se to úplnou náhodou dostane právě k němu. Ale vážně - O. C. je srdcovka. Ať už je vám sympatičtější právě odhodlaný rebel Ryan, outsider Seth nebo hláškující táta Sandy, tady se divák vztahovek cítí dobře. Kdo ví, možná je to osobní. Ale prostředí, kde se za hlavní hrdiny rodina postaví, ať už provedou jakoukoli pitomost nebo je potká libovolný průšvih, to je zkrátka moje nejoblíbenější klišé.
2. série - 90% - Celkový dojem se nemění, letní nálada zůstává stejná, postavy také, tak pokračujeme, kde jsme přestali. Ryan je stále charakterní tvrďák, Seth nahláškovaný zbožňováníhodný geek a Marissu dokážu mít rád jenom ve chvíli, kdy se motá kolem Ryana. Jediné pořádné zaváhání si druhý rok odbude v období, kdy se v rovině dospěláků řešily problémy (i na pozlátkový svět Orange County) poněkud přehnané. Kazeta, Carter Buckley nebo časopis o životě v Newportu s Juliinou tváří na obálce v té době prohrávaly s teenagerovskými vztahovými peripetiemi na celé čáře. Ale pořád to na mě Cohenovi/Cooperovi/Nicholovi umí a emočně se mnou i přes veškerou nutnou nadsázku dokážou zamávat okamžitě.
3. série - 80% - Dějem hodně hýbou vedlejší postavy a podle jejich oblíbenosti se také hýbe kvalita. Zatímco Volchoka mě baví sledovat, u Johnnyho Harpera regulérně trpím. A krásná Taylor v sobě skrývá plno (potvrzeného) potenciálu. Přesto je tentokrát zážitek ze série jako celku občas trochu rozháraný a linie starší generace ani tentokrát moc často neboduje. A co zamrzí nejvíc, to je Marissa, která jde ve své neoblíbenosti ještě dál než kdy dřív, což vynikne o to víc, že trojlístek Ryan-Seth-Summer je dokonale nadávkovaným koktejlem perfektních charakterů. Poslední epizoda ale z několika důvodů naznačuje, že klasickému O.C. je konec a nový začátek slibuje velkolepé věci. Finální kapitola si nemohla přát lepší odrazový můstek.
4. série - 100% - Nebyl to nejlepší teenagerovský seriál, několikrát klopýtl, ve třetí sérii dokonce víckrát, ale postavy, hlášky, občasné utahování si ze samotného konceptu vztahovky? Nemůžu jinak. Snad čím víc chyb v různých okamžicích vývoje vidím, tím výrazněji vnímám i všechny klady nejen posledního roku. Autumn Reeser jako úžasná Taylor prozářila čtvrtou sérii tak, že nebylo obrany. Scénáristé dopisují všechny polozapomenuté otazníky minulosti a moc dobře vědí, že hlavní hrdiny už od vysoké školy a neodvratného rozloučení moc dlouho držet nemohou. A dát jim v dokonale dojemném finále sbohem bylo nakonec ještě těžší, než jsem čekal. Goodbye, Newport.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Deníky Damonových fanynek
1. série - 80% - Vidět v Mystic Falls jenom Twilight premisu je stejně tak naivní, jako čekat od Glee seriálovou verzi High School Musical (jakkoli mi jsou obě nenáviděná dílka blízká). Tahle upíří vztahovka ale zamířila sympaticky vysoko, ať už díky tomu, s kolika postavami celý příběh rozehrála, nebo zásluhou geniálního Iana Sommerhaldera, jehož Damon Salvatore je nejoblíbenější postavou snad po dvou větách. Výtky tak směřují ke scénáři. Po dějových zákrutách se občas sviští rychlostí opravdu závratnou a nacpat do poloviny dílu tři zásadni zvraty dokáže divákovi zamotat hlavu. Tím občas trpí jak motivace postav, tak srozumitelnost jejich emocí. Na druhou stranu to ale také znamená, že najít vyloženě slabý nebo zbytečný díl je prakticky nemožné. Finále mě nechalo viset hodně vykuleného, proto si i po letech pamatuji, jak jsem na pokračování čekal jako na trní. Mytologie ale nabízela ještě mnoho neodhalených míst a už tehdy bylo jasné, že si tvůrci budou muset dát pořádný pozor na to, aby je zaplnili co nejlogičtějším způsobem.
2. série - 80% - Upíři jsou ve své druhé kapitole nápaditější, svižnější - ale opakují ty samé chyby. Co se musí scénáristům nechat, jsou efektivní příchody postav. Jakmile se ve městě objeví nový upír / vlkodlak / čaroděj, je to ku prospěchu věci a děj má zase nějakou tu chvíli odkud brát. To, že jsou s nimi většinou propojeny triviální dějové berličky, které z minuty na minutu mění doposud pevná a zdánlivě neotřesitelná pravidla vedoucí málem k apokalypse, je věc druhá. A je to škoda, protože vztahy fungují a zvraty většinou také. Druhá série víceméně rozhodla, že z TVD nikdy nebude můj milovaný seriál, ale paradoxně se na ně i přes spoustu zbytečných zaváhání stále nedokážu pořádně zlobit a vždycky se jim budu snažit fandit.
3. série - 65% - Kolísavé tempo, podivné zvraty a definitivně ztráta napětí při nejrůznějších úmrtích hlavních postav. Upírská story dospěla do stádia, kdy Alaric nebo Jeremy zemřeli už asi desetkrát a když po dvacetiminutovém plačtivém loučení znovu z rakve vesele vyskočí, už ani nevím, jestli se mám úlevně pousmát nebo naštvaně kroutit hlavou. Julie Plec a sympatická parta scénáristů si sami podřezávají větev, protože dokážou vymyslet super postavy typu nafrněné Rebekah a zároveň všechno zabít nejrůznějšími výměnami těl, urychlenými proměnami do všech možných tvorů a zcela do ztracena vyznívající linkou s hybridy. Jindy bych byl určitě smířlivější, ale co mi vadilo na druhé sezóně, se ve třetí znásobilo, ústřední milostný trojúhelník se stále bojí udělat nějaký opravdu VELKÝ krok a hlavně si nedokážu moc přebrat finálový díl, který ukazuje všechna pozitiva i neduhy celé sezóny. Znovu se v něm umírá a znovu se děje spousta dojemných momentů - a kvůli přepálenosti scénáře nakonec vyznívají trestuhodně prázdně. Kde jsou časy, kdy stačil náznak vlkodlaků a pár vteřin Katherine, abych opěvoval finále prvního roku. S takhle rozházenou situací se bude začátek té čtvrté lepit opravdu těžko.
4. série - 60% - Zmrtvýchvstání - a to doslova. Po spícím rozjezdu, kde poslední osudové zvraty absolutně nefungují a celá sága tak ztrácí i svou poslední jistotu v podobě relativní svižnosti, je malý kvalitativní comeback nemalým překvapením. Zkoumání nemrtvých možností a vykrádání poslední série Buffy otravuje přímo nesnesitelně, ale když začne v pátrání po Silasovi jít trochu do tuhého, jsme rázem (alespoň co se týče napětí) zpátky v období několik sezón dozadu. Velkou zásluhu na tom má Claire Holt, která dokáže i protivně ufňukanou Rebekah doslova vnutit divákovi jako asi nejpochopitelnější charakter. Snad půjde další kapitola z deníků trochu skromnějším směrem. Hlavní tvůrkyni Julie Plec ale po neustálém popírání dávno ustanovených pravidel nevěřím vůbec nic, natožpak spin-off, který se představil v nejhorší epizodě seriálu vůbec, a ke kterému se opravdu nikdy nemám důvod odhodlat. Tak teď jen zadržet dech a čekat.
5. série - 65% - Jednu věc musím tvůrcům i po pátém roce nechat. Nikdy nenechají seriál bídně umřít a kdykoli to s ním jde z čím dál strmějšího kopce, přeřadí na úplně jinou kolej. A tak zatímco linka se Silasem, Tessou a spol. by si vysloužila hodnocení na hranici toho nejhoršího, během pár desítek minut není problém náladu zcela změnit a nechat Katherine zuby nehty bojovat o svůj život. A právě snažení mojí nejoblíbenější ženské z Mystic Falls vrací Deníky místy i na úroveň prvních dvou sezón. Ani tenhle urputný boj pochopitelně nevydrží a v samém závěru si to celá parta musí rozdat se snad až nedůstojným protivníkem. Ale i když jsem asi těžce bláhový, znovu jsem krvavému dílku, dokonale naplňujícímu škatulku guilty pleasure, začal opatrně věřit. I navzdory popírání pravidel, která ještě nedávno působila jako vytesaná do kamene.
6. série - 70% - Co fungovalo dříve, funguje i teď. Tedy vztahy, Damonovo charisma, půvaby děvčat všude kolem a obecně lidská rovina, díky které může divák brát ústřední nadpřirozené hemžení vážně. Co nefungovalo dříve, nefunguje ani teď. Tedy neustálé popírání, alternování či doplňování pravidel veškerých kleteb a protikouzel a v první řadě okamžiky, kdy je potřeba s velkolepým záporákem konečně zatočit. Proto jsem byl pořádně překvapený, když se šestý rok držel v civilní rovině tak dlouho, až jsem začínal věřit, že v ní i zůstane. Bohužel přišel Kai a později i ona nenáviděná finta všech bezradných scénáristů v podobě dávno ztraceného příbuzného a málem jsme byli ve známých kolejích jedoucích směrem Klaus. Dojmy tahá o pořádný kus nahoru veledojemné finále, které velmi prohnaným (a díky tomu i velmi úspěšným) způsobem uzavírá druhou éru seriálu a nakračuje tak k úplnému konci.
7. série - 55% - Jestli je v zápiscích romantických krvesajů něco spolehlivého, jsou to závěrečné díly. Bez nich bych jim nenechával nadprůměrné hodnocení tolik let a už dávno bych to vzdal. Jenže ani v těch nejslabších obdobích, kdy už ani nemám motivaci seriál dál sledovat, nezapomenou tvůrci přidat do posledních epizod hromadu napětí a vodopád slz a v tu ránu jsem o poznání smířlivější. Nejinak tomu bylo i letos, ale ve snížení hodnocení už mi tentokrát nezabrání. Tolik nesmyslů a zbytečností v jediné sérii totiž Deníky ještě nikdy nenabídly a jakmile se začala objevovat nevysvětlitelná těhotenství a lidé dávat dohromady jen proto, že spolu zkrátka tráví čas, tušil jsem zradu. Definitivně jsem to ale s touto sérií vzdal až ve chvíli, kdy se příběh vypořádal s pracně budovaným flashforwardem během tří minut - a navíc tím nejbanálnějším možným způsobem. Pár dobrých linek pro postavy, se kterými se alespoň trochu pracuje (Damon, Valerie, občas i Enzo) drží mou pozornost, ale pocit, že právě tahle série měla být poslední, aby nepůsobil ještě natahovaněji než doposud, se mi nedaří setřást.
8. série - 70% - Seriál se mi neopouští snadno, protože jsem si s ním prošel vším, od nabitého pilotu v den jeho odvysílání až po nabité finále v den jeho odvysílání. A moc jsem mu přál návrat na čtyřhvězdné hodnocení, ale nejde to. Jakkoli byl totiž úplný konec vydařený a posledních dvacet minut jsem téměř kompletně proslzel, předchozí dění takhle silné nebylo. Úvodní eskapády se sirénami sice fungovaly a napínaly, ale jak se do popředí začal stavět Cade, děj se v některých epizodách téměř zastavoval na místě, nehledě na to, že ještě několik epizod před koncem seriálu to ani zdaleka nevypadalo, že by se měl blížit úplný konec. Velkou berličkou je pro mě také (ne)vina postav za některé srovnatelně hrůzné činy. Takže zatímco Damon pod vlivem temných zabil Tylera, tedy postavu, která patřila k nejhlavnějším hrdinům téměř šest sezón, a po pohřbu se o této události nezmíní už ani jeho nejbližší, Stefan, taktéž pod vlivem temných sil, zabíjí Enza. Ten ale v tuto chvíli prožívá láskyplný vztah s Bonnie, na rozdíl od nezadaného Tylera, tudíž je Enzova smrt něčím očividně horším - a Stefan se ze s tím souvisejících výčitek až do konce seriálu nevyhrabe. Takhle očividné pokývnutí vůči klíčovému zvratu posledního dílu u mě nezlepší ani fakt, že Damon zůstal do samého konce mojí oblíbenou postavou. Nechci ale končit pesimisticky, protože i přes spoustu přešlapů jsem si Deníky stále hýčkal jako malé provinilé potěšení, kterého se nevzdávám snadno. Nikdo ale nezmění moje přesvědčení, že se zkrátka a dobře mělo skončit (minimálně) o dvě sezóny dříve a asi všichni bychom odcházeli šťastnější.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Cylon, který nebyl
Neskutečně opojné. Setkání nefalšovaných kmotrů z Tauronu s vyšší společenskou třídou Capricy je plné emocí, zvratů, ztrát a cylonské atmosféry v každém kroku. A promyšlených, uvěřitelných a plných hlavních postav. Nejlepšími vedlejšími aspekty byli zprvu Vojáci jednoho (v čele s famózním Barnabasem v dokonalém podání Jamese Marsterse) a komplexní New Cap City, ve kterém by alespoň jedno odpoledne chtěl strávit snad každý. Postupem času ale hlavní slovo definitivně přebral nejkomplexnější hrdina seriálu Daniel Graystone. Nakonec i původně silně nestravitelná sestra Clarice získala svoji pevnou roli a její intriky se staly atraktivním pojítkem děje. Proto je obrovská škoda, že jsme nemohli vidět více. Závěrečná pětiminutovka uzavírá a zároveň naznačuje hodně. K dokonalému propojení s BSG chyběla jedna sezóna.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 5 lidí
I'm a rocket man - burning out his fuse up here alone.
1. série - 85% - Někdy sice neví, jestli přemýšlet mozkem nebo druhým nejzásadnějším orgánem, ale stejně je Hank Moody Pan někdo. Někdo, koho jsem vždycky chtěl v seriálu vidět. Poznámky o sexismu mě naštěstí nechávají chladným, protože seriál ženy neponižuje (a když ano, tak hned vzápětí shodí i celý zástup chlapů). Navíc Karen se celou dobu chová o dvě třídy dospěleji než Hank a on se jen marně snaží (když se snaží) zlepšit natolik, aby pro ni byl ten pravý. A dělá to tak vtipně, originálně a neodolatelně, že jsem mu musel propadnout taky. Jediné, co tak seriálu škodí, je jedinečnost Davida Duchovnyho a tím pádem Hankova one-man-show. Přílišná pozornost pro komické postavičky Charlieho a jeho Šmoulinky občas lehce ruší. Tak jako tak je ale Californication do jisté míry neopakovatelným seriálem. Zkombinovat humor a drama na takhle otevřené sexuální úrovni není taková sranda, jak by se mohlo zdát.
2. série - 90% - Mistr Moody vytahuje těžší kalibr. Stal se z něj ještě větší idol, Becca je zase o chlup sympatičtější a když je i Runklovic rodinka plnohodnotnou součástí děje, nezbývá jediná věc k vytknutí. Čímž nechci říct, že při nejrůznějších aktivitách nebude divák kroutit hlavou. Přesto by druhá série byla "jenom" vylepšeným schématem první série, kdyby se nedostavila třešnička na dortu. Smrtelně hláškující, ale ani na chvíli přehnaný Lew Ashby. Právě on přináší novým dramedickým eskapádám dokonale komplexní punc.
3. série - 80% - Není lehké se udržet na nejvyšší úrovni tři roky a neopakovat se. Obzvlášť u tématu, jehož prvotní atraktivnost "dobrodružství sprostého spisovatele" může u povrchnějších diváků velmi rychle pominout. Proto mě prvních pár epizod trochu vyděsilo. Kolem Hanka kroužilo čím dál víc žen, Charlie a Marcy dokazovali, že hranice toho, jaká všechna tabu se ještě mohou objevit, nebyly posunuty na nejzazší mez a Becca začala ve svém agresivním a zároveň ublíženém pubertálním vývoji docela vadit. Ale nebyla by to parta kolem Toma Kapinose, kdyby se jim vývoj vymkl z rukou. Vyprávěcí linka se znovu podívala do vážnějších poloh, situační humor dosahoval hranic geniality (epizoda, která se celá odehrává v Hankově bytě, je možná nejlepší z celého seriálu) a celý dramatický oblouk pro třetí řadu tak najednou dá jasný smysl. Ten boj se všemi prů*ery a touha po jejich napravení nemůže zachránit všechno. Californication je ze života. Jenom ne z toho našeho.
4. série - 75% - Pokání. Dění kolem jednoho nevychovaného pisálka poprvé padá pod hranici jasného nadprůměru, ale strach o vývoj seriálu snad není na místě. Jenom jeho největší síla už není v příběhu celé série nebo perfektně vystavěných a dopointovaných epizodách, ale spíše v konkrétních dialozích nebo absurdních postavách. Zatímco v začátcích přicházely charaktery s určitou hloubkou, teď už se scénáristé předhánějí v jejich excentričnosti a sexuální otevřenosti možná až příliš. Čestná výjimka tak patří chytré i svůdné Abby. Californication tak stále má svou sílu a v některých scénách jednoznačně sahá po absolutnu (doznání pro Beccu nebo dialog s Miou na balkóně rezonují i několik týdnů), ale trocha starší komplexnosti a klidně i nějaká výraznější změna by možná už byly na místě.
5. série - 90% - Santa Monica Cop, o generaci mladší projekce vlastních prohřešků - a Hankova duševní dospělost. Menší dějová prodleva dokázala charaktery posunout tam, kde jejich rozjímání nad životem najednou nepůsobí vynuceně a kde je místo pro vztek, nostalgii i chuť se na všechno vykašlat. Příběh si tentokrát bere na paškál raperskou komunitu i filmovou mašinérii a nenechává na nich nit suchou. Naštěstí to zvládá i bez toho, aby snad postavy typu Samuraie působily zbytečně. A když musím zaujatě sledovat i mou oblíbenou Beccu, která nečekaně vyrostla do naivní ženy s pořádnými daddy issues, vidím zkrátka nejlepší sérii. Vyspělou, osudovou i chytrou. Labutí píseň celého seriálu, kterou stálo za to prožít.
6. série - 70% - Hranice mezi odvázaným humorem a karikaturou sebe sama je někdy proklatě tenká a při pohledu na šílenou Ophelii nebo zfetovaného Atticuse je třeba přiznat, že to téhle kalifornské partě mohlo vyjít i lépe. David Duchovny se pořád může jen válet na gauči a občas prohodit náhodné moudro a bude mi to stačit ke štěstí, ale čekal jsem zkrátka o něco víc. Vstřebal jsem to, že většina narážek na sex už jede v rovině totálního extrému. Víc ale zamrzí fakt, že začíná selhávat i příběh osudové lásky. Snad za to může úsměv krásné Maggie Grace (která si z pozice Faith bez problémů krade sérii pro sebe), snad fakt, že když kolem sebe jeden pár střídavě krouží šest sezón a očividně neví, co chce, jejich snažení se chtě nechtě omrzí. Pravdou zůstává, že byla šestá série o něco níž, než všechno před ní. Pořád to stačí na fajn zábavu s několika úžasnými vážnými momenty, ale čekal jsem o něco víc. O něco víc ale záleželo na tom, s jakou grácií dokáže Hank zamířit do západu slunce.
7. série - 70% - Jestli někdy měli tvůrci vysloveně špatný nápad, měl jméno Levon. V jeho trapných průpovídkách a rozhodnutích se sice skrývá Hankova šance něco napravit, ale i vzhledem k mladíkově věku jde o slabší pokus o nové pokání a zdánlivě neřešitelnou komplikaci vztahu s Karen. A je to právě linka s vyvolenou láskou, která ve finální sérii až na výjimky nefunguje skoro vůbec. Natascha McElhone navíc působí nečekaně vyčerpaně, její vypjatější scény proto budí spíše rozpaky a takoví Charlie, Marcy nebo Stu jsou jen karikaturou sebe sama a dělají veškerým vedlejším liniím jen a jen ostudu. Nadstřelená sedmdesátka v hodnocení je tak hodně ovlivněná vynikající epizodou Faith, Hope, Love a samozřejmě i finálovou Grace, ve které David Duchovny definitivně dokazuje, že bez jeho šibalských oči a zdrcujícího charizmatu by se celý seriál rozsypal už dávno. Za až neuvěřitelně pozitivní dojmy z posledních minut tak zůstávám shovívavý, pravdou ale zůstává, že poslední dvě série už byly jen smutnější křečí se záplavou prapodivných vedlejších charakterů a s jen občasným problesknutí podstaty samotného Californication. Pocit jedinečnosti se tak zbytečně rozpadá a s odstupem čtyř let tak bohužel i zamlžuje moji tehdejší lásku ke světu Fucking and Punching. Teď chci ale věřit alespoň tomu, že vše dobře dopadlo a za prvním rohem nečeká nějaká banální zrada.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
See you in another life
1. série – 90% - U seriálů, které mají status nezlomitelného kultu hned v úvodu, bývám většinou skeptický, jenže zkuste si nevěřit, když vás každá druhá postava neskutečně fascinuje (kralují Sawyer, Charlie a Pan záhada John Locke) a prostředí, jakým je Ostrov, tu ještě nikdy nebylo. Na robinsonovský začátek nás totiž nechá zapomenout už na konci prvního dílu a ustoupí osobním dramatům, snaze o vzájemnou důvěru a strachu z neznámého. Od epizody The Moth ze mě byl fanoušek, od legendárních Numbers pak Ztracenec. A teď už po žebříku dolů do nové králičí nory...
2. série – 85% - Mysteriózní struna zase zahrála správný tón, napověděla nám hluboké možnosti mytologie a ukázala, kdo všechno se může v útrobách džungle skrývat. Scénáře navíc pořádně přitvrdily muziku. Znovu se dočkáme šokujícího odchodu důležitého charakteru, ale i běžné vztahy mezi postavami se pořádně ostří, hlavně kvůli motivu sžití se s novými příchozími. Proti čemu mám výhrady, to je snad jen lehká rozvleklost. Zatímco v první sérii šel Sayid podél pláže doslova pár minut, druhá skupina putuje džunglí na pláž snad tři epizody. Poznáme sice blíže nováčky, ale silně tím trpí napětí a atmosféra, kterou jsme znali, když jsme poznávali o sezonu nazpět Jacka nebo Sawyera. Přesto bych ale druhou sérii neoznačil za výrazně slabou. Ve druhé polovině totiž atmosféra natolik zhoustne, že je každý díl pravým dramatickým klenotem a finále pak gradací doslova bezchybnou. Jen tu zůstal drobný rest vůči tempu úvodní sezóny.
3. série – 100% - S definitivní platností ustupuje mytologie a na prvním místě jsou vztahy a postavy. U mě tedy změna pozitivní a nejlepším důkazem je hned první šestice epizod. Zatímco nemalé množství diváckých názorů označuje toto období za vůbec nejslabší část seriálu, já nevydechl ani na minutu. A protože mě uchvátil i zbytek třetího roku vysílání, nezbylo mi než tleskat. V Desmondovi totiž získal seriál jeden z nových ústředních motivů, nová poloha Johna Locka se stává nejatraktivnější linkou vůbec a geniální finále nám dává tolik překvapení, že to chce skoro ještě jednu projekci. V době zhlédnutí jsem si myslel, že je epizoda Through the Looking Glass dokonce klíčem k samotnému konci seriálu, ale tvůrci měli plány ještě mnohem troufalejší.
4. série – 100% - Flashbacky + flashforwardy, loď s novými postavami a dosud nejlepší série. Hrátky s časovými rovinami a způsobem vyprávění se dostávají na novou úroveň a já můžu jen žasnout. Linou se nám první zásadní odpovědi, ale informace, které by nám daly rozhodující klíč ke komplexní pointě, jsou zatím stále v nedohlednu. Ale copak se můžu na tvůrce zlobit, když mytologii rozšiřují do takových rozměrů, že bez občasného soukromého zrekapitulování by hrozilo, že se v ději lehce zamotám? Epický a komplexní seriálový milník touhle sérií definitivně vstoupil do historie. A ukázal nám, že jakkoli jsou záhady Ostrova neodolatelné, vždy půjde hlavně o postavy. Dokazuje to i fakt, že tři série nevyzpytatelný a nemálo proklínaný Jack najednou patří k mým oblíbencům.
5. série – 100% - Když jsem u čtvrté série myslel, že jsou hrátky s časem a vyprávěním na nejvyšším možném stupni, netušil jsem, že mě tvůrci vezmou za slovo a dají mi – hrátky s časem. Vzpomínky hlavních postav se najednou zdají být schématem úplně jiného seriálu a jakkoli už dříve nešlo tušit, co se stane v příštích minutách, teď už nejde odhadnout, co a kdy na nás vykoukne v příští vteřině. A samozřejmě jsem udělal zase tu samou chybu. Na samém konci finálového dílu jsem měl pocit, že tuším, jak celý seriál skončí. Nemohl jsem být od pravdy dál.
6. série – 100% - Nastal Konec. Nedal nám odpovědi na to, kdo postavil čtyřprstou sochu, neprozradil nám, jak fungují mořské proudy kolem Ostrova, neprozradil nám i daleko důležitější věci. Ale byl to konec, jak má být. Absolutní, uzemňující, zakončující všechny milované postavy, kterým jsem šest sezón fandil. Dokážu pochopit všechny výtky: málo informací o Jacobovi a jeho souputníkovi, málo odpovědí na otázky o samotné podstatě ostrova a jeho nitru, konec měnící tvář celému seriálu. Já ale zůstávám nadšený. Nevědoucí, protože nevím o moc více než postavy, ale tak to snad mělo být. Víme jenom to, co hlavním postavám řekly postavy vedlejší a ti zase vědí jen to, co sami zažili. Nic navíc, žádná odpověď shůry, žádné vodítko, které by nás posunulo dál než osazenstvo Oceanic 815 a všechny, kteří se k nim časem přidali. A za to díky. Jen takhle totiž mohl být The End tak dechberoucím, osobním a dojemným zážitkem.
86 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 7 lidí
What did you see?
Hrátky s časem a osudem jsou tu. V atraktivním balení, s partou výtečných herců a se silným rozpočtem v zádech. Počáteční globální euforie z nové mysteriózní podívané ale vyprchala velmi rychle. U mě se dostavil postup přesně opačný. Solidní thrillerovou náladu s občasnou nevyrovnaností nahrazuje dech beroucí podívaná téměř bez slabého místa. Záhady kolem výpadku utěšeně narůstají, ve vedlejších rolích se objevují nečekané tváře (James Callis válí jako kdysi na Galactice) a čekání na to, co se (ne)vyplní, je občas na hranici infarktu. A proto tolik mrzí fakt, že už se dalších epizod nedočkáme. Potom, co mě úžasné finále dojalo, vyděsilo, napjalo k prasknutí a dalo mi dokonalou finální pětiminitovku, není moc příjemné přemýšlet o tom, že na tolik nových otázek se už odpověď nedozvím.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk