novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
Just a small town girl
1. série - 100% - Mladí, zranitelní, nejistí a přitom naprosto úžasní. Když jim pan učitel dodá energii, dokážou skály lámat, když je jeho nemesis Sue Sylvester znovu podrazí, většina z nich se rozbrečí. A stejně se umí zachovat jako snad nejuvěřitelnější parta teenagerů, co v seriálu pamatuji. Ta neodbytná touha udělat z každé hezké chvíle za každou cenu chvíli nezapomenutelnou, to zkrátka k dospívání patří a Ryan Murphy tenhle aspekt vystihl naprosto dokonale. Ale co dělá z Glee už po první sérii legendu, to je složení a provedení muzikálových čísel. Na své si přijde každý, od milovníků popu či rocku až po R'n'b a stejně si to pak v přehrávači pustím všechno najednou třeba desetkrát po sobě. Překvapení roku první série není, protože jsem podobnou bombu tušil už od pilotu. O to větší výzva je tak teď tuhle křehkou dokonalost udržet na vrcholu.
2. série - 90% - Tvůrci si lehce koledují, ale mají štěstí. Přes všechny výtky mají stále ruku na návykové songy a herecky fantastické osazenstvo. Hlavní důvod, který dává druhou sérii kvalitativně až za první, je absence souvislé dějové linky. Ony těhotenské problémy, které se před rokem zdály trochu navíc, totiž daly seriálu až překvapivou komplexnost. Druhá série má sice konflikt Kurta s Karofskym a samozřejmě i starosti s přípravami na soutěže či spory se Sue, ale ve zbytku se jedná spíše o epizodičtější nebo krátkodobější linky. Co funguje, to je Willův záměr udělat z New Directions lepší lidi ve chvílích, kdy je "učí" o alkoholu, sexu nebo vlastních vadách. A konečně největší problém většiny diváků - vztahy. Neříkám, že tenhle naddimenzovaný koloběh je bezchybný, ale přesto mu věřím. Někdy to párování vychází (Quinn + kdokoli), jindy tak úplně ne (Puck + Lauren). A nakonec největší překvapení série? Santana. Protivná mrcha z první série je pryč a přichází uvěřitelná osobnost s duševním vývojem, který z ní dělá snad i nejlepší postavu druhé řady. A teď už nezbývá než si pustit poslední píseň z finále. Možná to nebyla bezchybná sezóna, ale co s tím, když na ni myslím kudy chodím a každý den si zpívám gleesničky z ní.
3. série - 90% - Dospělé. Vztahy přestaly dělat šílené veletoče, páry se nemusím bát oblíbit ve strachu, že během několika epizod budou od sebe a i soundtrack si udržuje příjemně stálou různorodost. A ať už slyším covery od Coldplay, Michaela Jacksona nebo představení West Side Story, nechce se mi s touhle partou loučit. Ironicky totiž odchází ve chvíli, kdy definitivně našla svoji tvář. Občas vtipkuje, občas vychovává a občas jen experimentuje. Velké zaváhání tentokrát bylo snad jen jediné. Tvůrcům baštím veškeré zápletky, které nabádají k univerzální snášenlivosti, ale to aktivní podporování snah nováčka Wadea bylo chvílemi až příliš na sílu. Ale jinak všechny volby, obavy z budoucnosti nebo rodinné nejistoty pořád sleduji s nadšením. Jen momentálně nevím, co po překvapivě střízlivém happyendu čekat. Změna může Glee prospět, ale děsí mě, že na McKinley High zůstávají ti podstatně méně zajímaví.
4. série - 65% - Zklamání o to větší, že mě nová éra na úvod uklidnila a snažila přesvědčit o tom, že i napočtvrté si mě středoškolské zpívánky (tentokrát i s kýženou příchutí metropole) získají. Nějakou dobu se skutečně cílilo hodně vysoko a takový The Break-up je dost možná i mou nejoblíbenější epizodou vůbec, ale časem šla úroveň podzápletek tak dolů, že jsem svoji oblíbenou show občas nepoznával. Nové postavy mají problém zaujmout jen chvíli potom, co se stihly vyprofilovat, klíčové vztahy nejednou působí odbytě, a když má i finálový díl problém dostat ze mě nějakou tu emoci, zůstávají na samém konci nepříjemné rozpaky. Alespoň, že Darren Criss se poté, co si Rachel vyšla podmanit New York, stal jednoznačně novým tahounem.
5. série - 80% - Člověk míní, ale osud mění. Ještě před samým začátkem páté sezóny přišla rána, která seriál navždy změnila a nechybělo moc, aby ho i předčasně ukončila. Cory Monteith zemřel a s ním odešel Finn Hudson. My dostali dojemnou epizodu Quarterback, Will ztratil svého nástupce, Rachel (a v srdcervoucí paralele i sama Lea Michele) pak svou životní lásku. A Ryan Murphy se vzdal svého vysněného konce, nadělil nám několik scén, kterými měl původně seriál končit a celou dvacetidílnou anabázi okořenil novinkami natolik chutně, že jsme získali lepší chod než loni. Skrýval v sobě nezapomenutelné epizody (kromě zmiňované piety vyčnívaly nejvíc Frenemies a Opening Night), nezdolnou vůdčí trojici Rachel-Kurt-Blaine, několik fanoušky vymodlených scén v souvislosti s epizodou číslo 100 nebo (poněkolikáté a znovu silně) atmosféru splněných snů. Co se ale nepovedlo, to je tradiční nešvar v podobě zametání zápletek pod koberec. Jen namátkou jsme nedostali uspokojivé zakončení či vysvětlení vztahových linek (Artie-Kitty, Santana-Dani, Sam-Penny) a hlavně velkolepě vystavěného budování kapely nevedoucí prakticky nikam. Osmdesátka v hodnocení je tak svým způsobem srdcová. I přes mnoho výhrad se zkrátka každý týden nemůžu nového dílu dočkat a dokážu si tuhle partu zas a znovu užít. A to už něco znamená.
6. série - 100% - Návraty ke kořenům nejsou jednoduché a navazovat tam, kde se restartovalo už nejednou, je úkol když ne nemožný, tak alespoň nadlidský. Jenže Murphy, Falchuk a spol. se jako nadlidé ukázali a s pomocí milovaných starých tváří šlape Glee club nejlépe za poslední roky. Takhle nekriticky nadšený, zpívající, dojatý i rozesmátý jsem v jedné střední v Ohiu byl opravdu jen v samých začátcích. A když se různorodě vyprofilují nováčci, dvojdíl Hurt Locker dokáže, že hranice absurdity se pokaždé dají ještě o kus překročit a ve finále se zvládají vrátit prakticky všichni, které byste si alespoň ještě jednou přáli vidět, vzdávám se. Těch veletočů, přešlapů nebo chyb bylo za šest let dost. Ale mně je to teď asi i jedno, protože nastoupit na samý vrchol a po mnohých peripetiích se tam na úplném konci vrátit, je umění králů. A Rachel, Will, Kurt, Blaine a všichni další přesně takovými králi jsou. I'm not afraid of moving on and letting go. It's just so hard to say goodbye to what I know.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
"Tři žába"
Když první epizoda naznačí, že s žádnou magií, střední školou, upíry, roboty nebo démony tentokrát nebudeme mít co dočinění, nevěděl jsem dost dobře, co očekávat. Žádný situační humor ani sci-fi či fantasy žánr? A běh na takhle dlouhou trať? Doktor Tenma mě ale brzy vyvedl z omylu. Nesází sice na rychlé tempo nebo děj plný zvratů, ale už během prvních epizod jsem si zamiloval většinu postav, za hlavního hrdinu s napětím dýchal a z Johana měl uctivou hrůzu. A když časem začnou přibývat nové záhady, staré dostanou odpovědi a provážou se se zcela nečekanými novými kapitolami (epizoda jako dětská knížka, několikadílná exkurze do Prahy), nebylo pochyb. Tohle mysteriózní drama s podtextem filozofie, války, vědy nebo jenom čistých lidských citů, je zážitkem na celý život. A na Kenza Tenmu, Ninu, Johana, Lungeho, Dietera, Evu nebo Wolfganga Grimmera nikdy nezapomenu. Díky vám všem za tuhle fascinující cestu."
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Firefox
Joss Whedon opustil upíry, zamířil do nových žánrů a splnil si sen. Nebo si ho alespoň plnit začal. Dal nám pot kovbojů, dusot koňských kopyt a zapadlé hospody s kořalkou a přesto si užijeme dobrodružství v nezvučném vakuu a poletíme k dalekým planetám. Ale stejně jako u předchozích Mistrových počinů nám hlavní postavy vlezou po pár minutách pod kůži a já jim fandím do posledního dechu. Nebýt doslova tragického způsobu zacházení se seriálem a následného zrušení, mohlo jít skutečně o nejlepší seriál všech dob. I v takto šílených podmínkách však vzniklo nezapomenutelné dílo překonávající hranice jak westernu, tak sci-fi. Malcolm Reynolds is my captain.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Cougarscrubs
Jakkoli se mě prvních pár dílů pokoušelo přesvědčit, že půjde v prvním plánu o stěžování si na věk a lovení mlaďasů, Bill Lawrence nakonec nevydržel a vrátil se tam, kde mu je nejlépe. Do vod romanticko-melancholické vztahovky, kde absurdní humor Scrubs využívající všemožných lidských slabin a úliteb má to nejpřednější místo. Napsat takhle dokonale bláznivé a přitom blízké postavy chce opravdu kumšt. A přestože se několikrát zdálo, že v pokusu, kde se časem rezignuje na souvislý děj, se scénáře musí rozsypat do rodinně-bláznivých epizodek, zůstala během oněch šesti sérií kvalita stabilně vyšší než na samém začátku. Nevysvětlitelný seriálový úkaz a univerzální optimismus ve dvacetiminutovém balení.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
V jako Vlastně mohlo být líp
1. série - 60% - Atraktivní námět, našlapaný pilotní díl, ale po pár epizodách vystřízlivění a po pravidelných kvalitativních skocích nakonec i neodvratné zklamání. Nic není vysloveně špatné, ale buď jsem to viděl jinde (soundtrack vykrádající Battlestar Galacticu snad do posledního tónu) nebo mě to nechává překvapivě chladným jako v případě emocí postav. Když prožívá většina charakterů osobní drama a já se zajímám jen o dva, tři (konkrétně pak charismatická trojice Jack-Anna-Erica), je už zkrátka něco špatně. Nepomáhá ani levný look kosmické lodi nebo místy křečovitá snaha natáhnout dění na slibovaných dvanáct dílů. Takže i když tleskám výkonu svých velkých seriálových oblíbenců (Morena Baccarin, Alan Tudyk nebo zbytečně nevyužitý Nicholas Lea), nemůžu chválit. Jen pár hodin po zhlédnutí finálového dílu sice mám seriál v hlavě, ale vztak k němu nemám.
2. série - 60% - Scénáře se snaží přijít s novými nápady, ale u mě už zkrátka na úrodnou půdu padají jen zřídka. Paradoxně tak potěší udržování starých tváří v hlavním ději, hlavně v případě jediného konstantního sympaťáka Chada. Novinky typu "skrytý triumf Diana" mi naopak přijdou nešťastně řešené a v důsledcích i poměrně nefunkční. Když se pak časem nudím nejen u stereotypní linky Ryana, ale i u neustálých mučednicky loajálních pohledů samotné Ericy, směřuje hodnocení hodně nízko. Jeho záchrana tak přišla doslova za pět minut dvanáct. Těžko říct, jestli tvůrci vážně spoléhali na obnovení pro třetí sérii, ale pokud alespoň částečně zvažovali konec druhé série jako úplný závěr, tak alespoň za to klobouk dolů. Finální montáž scén by při troše čtení mezi řádky mohla být dokonalou pointou. Unavený děj velké většiny dílů to už ale v tu chvíli nezachrání.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
One is All
Je nadaný, je nezastavitelný a taky je strašně popudlivý, takže mu nezkoušejte říct jakoukoli poznámku o jeho vzrůstu nebo to nedopadne dobře. Edward Elric je sice mladý, ale zažil toho už spoustu. On a jeho bratr Alphonse udělali v životě chybu a teď ji musí napravit. Nejsou ale jediní, kdo si nesou životem chyby z minulosti a když se v jejich vyprávění objeví zachmuřený Scar, charismatický Roy Mustang nebo věčně pozitivní hláškař Hughes a alchymistické pozadí dostane pořádně temné obrysy, je zaděláno na nezapomenutelnou podívanou. S touhle partou jsem prožil cestu, na kterou zůstávají jenom epické vzpomínky. Takhle kombinovat humor s nostalgií a temnou fantasy už v jiném příběhu opravdu nepůjde. Fullmetal Alchemist zůstane králem.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
I love you - and that's all I know
1. série - 85% - Navenek je vidět všechno. Všechno pozlátko, veškerá povrchnost či sobeckost. To, co zůstává skryto pod všemi úpravami či přetvářkami, musíme odkrýt sami. Tajemství, minulost, pravou povahu a nejskrytější touhy. Murphyho rafinovaný seriál používá k vyprávění zdánlivě jednoduchou, ale přitom účinnou zbraň. Odrazuje nechutnými operacemi a pohoršuje sexuální nespoutaností, ale při bližším zastavení začne ukazovat pravou tvář a s ní i problémy, které máme všichni. Jen jsme je nikdy neviděli v seriálu, nepodělili se o ně nebo se na ně báli pomyslet jako na řešitelnou věc. A ne, kosmetické fyzické úpravy tím opravdu nemyslím.
2. série - 90% - Takhle hluboko se do temnějších zákoutí lidské psychiky ještě nikdo nedostal. Co všechno se stačilo za pouhé dvě série objevit, téměř bere dech. Transexualita, incest, znásilnění, nevěra, závislost, pedofilie...a přitom všechno uvěřitelné, z kulis jako vystřižených z našeho života či z ruchu za oknem pokoje. Hodnocení se sice na úplný vrchol nedostalo, protože nesnáze a utrpení postav zkrátka někdy bolí až moc, ale přesto krotím nadšení jen stěží. Nové postavy totiž redefinují termín "rozhýbat děj" a jak omamná Ava Moore, tak třeba děsivý Carver jsou charaktery, které dokážou i na ploše pár minut vytvořit zápletku téměř nesmrtelnou. Perlou je pak závěrečný sled scén ze samotného finále, který snad nelze zhlédnout jen jednou.
3. série - 100% - Carverova hrozba jako temný mrak, vztahy, které přináší víc trápení než radosti a pokračující duševní masochismus, dokazující, že tihle hrdinové dělají všechny dobré věci jen proto, aby na ně problémy příště spadly z ještě větší výšky. Šťastného vzdáleného konce jsem se tak již definitivně vzdal, přesto mi McNamara/Troy vyráží dech čím dál víc a ve třetí sérii poprvé sahají po absolutních metách.
4. série - 100% - Prožili jsme s nimi všelicos, ale do vod deprese se dá klesnout ještě mnohem hlouběji. Naše top plastické chirurgy z Miami obestírá bez nadsázky duševní temnota, hrnoucí se ze všech stran. Začíná to halucinacemi, pokračuje přes vydírání a končí pocitem bezvýchodnosti. A potom, co jsem se do nich čtyři série zamilovával, se můžu jenom bát, co hlavní postavy čeká dál. V Miami totiž jejich cesta za duševní obrodou zdaleka nekončí.
5. série - 80% - Dokážou si udělat legraci ze všech lidí kolem a tentokrát i ze samotné továrny na sny. A možná, že i sami ze sebe. Los Angeles přináší zvrácený seriál Hearts and Scalpels, hysterku Aidena v dokonalém podání Bradleyho Coopera nebo potvrzení toho, že některé vztahové chyby zkrátka člověk musí udělat, aby měl v duši klid. Škoda jen, že opětovná absolutní spokojenost trvá nějakých sedm epizod, protože pak se děj začne rozmělňovat a zápletky po všech těch letech nakonec přesahovat hranici únosnosti, konkrétně v podobě Colleen Rose. Po Adrianovi, Carverovi, James nebo Burtovi, psychologií nabitých záporácích je psychopatická pseudoagentka trochu moc. Navíc finále (myšleno 5x14) trpí tím, že dvě hlavní dějové linky (Colleen-Sean a Eden-Julia) jsou natolik výrazné, že jedna musela utrpět a také se tak ve druhém případě stalo. Přesto je i v této řadě plno napětí, dojetí, překvapení a vtipu. A následující půl-série měla laťku vrátit zase nejvýš.
Série 5.5 - 100% - Rány osudu pro všechny postavy, psychická bolest v každé epizodě a jako třešnička na dortu happyend protkaný ironií. Nip/Tucku stávka scénáristů překvapivě pomohla a dovedla ho k epizodám, které ve většině případů sahají po dokonalosti, ať už jsou nabité emocemi nebo satirickými bizarnostmi a humorem. Když pak i ústup některých hlavních postav do pozadí působí naprosto přirozeně, nemám co bych vytknul. Vytvořit na ploše osmi dílů rozjetého seriálu přirozený a téměř samostatně ucelený příběh, je umění.
6. série - 90% - I ve chvíli, kdy jsem si myslel, že postavy znám jako vlastní rodinu, přijde chvíle, kdy zůstanu jenom smutně hledět na obrazovku, abych pochopil, že tohle jsou snad opravdoví lidé s těmi nejskutečnějšími chybami, nejhlubšími city a nejpochmurnějšími myšlenkami. Ona nenápadná mlha pesimismu už ze seriálu nezmizí nikdy, ale i tak musím fandit všem, ať jsou jakkoli sobečtí, zlí nebo zlomení. I přes to všechno, co se jim už stalo a co s každou další epizodou jejich trápení zase o něco prohloubí a z dlouholetého začarovaného kruhu dělá osudový seriál se vším všudy.
7. série / Série 6.5 / Nine final cuts - 100% - Každé skvělé drama má odejít na svém vrcholu, ale kdy odejít, když jich Nip/Tuck měl několik? Finiš druhé série, linie s Carverem, linie s Michelle, Christianova rakovina a nakonec i posledních pár dílů. Ze všech těchto období vznikly události a scény, které v jiných seriálech zkrátka k vidění nejsou a dělají z Plastik událost neopakovatelnou, pro někoho možná opovrženíhodnou, ale ve všech slova smyslech jedinečnou. A když skončí stá epizoda, tvůrci nám jako bonus nadělí legendární skladbu All I Know a děj skončí přesně tak, jak skončit musel, abychom ho mohli považovat za alespoň částečně šťastný, začne mi to všechno docházet v plné šíři. To, že některé vztahy nikdy nebudou dokonale naplňující, ale my vždycky budeme mít nutkání je zkoušet znovu (Sean + Julia, Christian + Kimber, Christian + Julia), že dát někomu sbohem někdy znamená darovat mu možnost být spokojený a že na některé happyendy se nám ve skrytu duše vyplatí čekat dlouhé roky, i když víme, že nalezené štěstí nemůže mít dlouhého trvání (Matt). Loučí se s nimi velmi těžko. Možná byli sobečtí, povrchní a až do konce života nenávratně poškození. Ale patřili k těm nejlidštějším a nejopravdovějším postavám, co jsem poznal.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
The cold times make dreams fall like rain and slip through my hands
Když vtipné, tak do posledního gagu, když romantické, tak každým dialogem a Shuichiho slzou. Gravitation se ukázal jako dojemná vztahovka, jako cesta kapely na vrchol, jako dramedy o překonání svých nejtajnějších tužeb a i přes jednoznačnou nadsazenost funguje ve všech směrech. Hlavního hrdinu nejde pro jeho naivitu nemilovat a ze všech jeho převleků či snah mi nejednou tekly slzy od smíchu. Pátá hvězda se pozastavila někde v New Yorku, protože po letmém prolistování mangy mi je jasné, že dramatičtější linky mohly dostat důkladnější péči. Přesto jde o neskutečně zábavné a hřejivé anime pro kohokoli s optimistickou náladou.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
All is One
Jedno je vším a vše je jedním. Když skončil původní Alchymista fenomenálním závěrečným filmem, stal se celý seriál pro mě nezapomenutelnou fantasy jízdou a jedním z nejlepších anime, co jsem kdy viděl. Všechno se zdálo uzavřené, prožít si to znovu s jiným koncem a pár novými postavami se mi zdálo nepotřebné. Jenže první díl Brotherhood mi nakonec v přehrávači skončil a hned za ním další. A další - a nebylo návratu. Nový pohled na bratry Elricovy, homunculy, Centrál nebo vůbec celý Amestris je totiž velkolepější a hlavně komplexnější. Otec a celá zápletka s přislíbeným dnem je přesně to, co původnímu seriálu jako jedna z mála věci chybělo. A když jsem tak hltal závěrečnou desítku epizod a každý, i ten nejmenší zvrat mě dostal s otevřenou pusou přesně tam, kam mě tvůrci dostat chtěli, došlo mi, že právě tohle je anime, na které jsem celou tu dobu čekal. Epická fantasy, upřímná vyznání, dechberoucí akce a strhující soundtrack. Anime no. 1
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Annie, are you okay?
1. série - 65% - Nový přírůstek do špionské seriálové rodiny je jedinečný minimálně jednou věcí. Asi nikdy se mi nestalo, že by pilotní epizoda byla zároveň tou nejlepší. První díl přinesl krásnou hlavní hrdinku, mosty do minulosti, charizmatického šéfa nebo velesympatického parťáka, všechny doplnil svižnou akcí a poutavou atmosférou, aby pak každý další díl lehce zklamal a nakonec přišlo přišlo i neodvratné poznání, že potenciál Covert Affairs asi nebude tak velký, jak se původně zdálo. Annie s Auggiem sice fungují výborně, ale když mě mnohem víc než trestuhodně rutinérské epizodní zápletky zajímá Ben Mercer, neklape očividně všechno, jak by mělo. Když už se zdá, že seriál zabředne do průměru úplně, přijde dechberoucí finále i s pořádnou dávkou akce, na kterou se také začalo zapomínat, ale s těšením se na druhou sérii zůstávám silně obezřetný. Koncept se občas sypal už na ploše jedenácti epizod a nutně musí přijít nějaký nový spásný nápad.
2. série - 60% - Tváří v tvář povedenému finále se hodnocení dere nad zbytečný průměr, ale opakující se rutina září z celé série až příliš. Auggie je pořád s přehledem nejlepší a ani Jaiova linka nevede jen k prázdným řečem, ale absence něčeho hmatatelně vztahového na straně Annie je (vzhledem k nejrůznějším tvrďákům v jejím blízkém okolí) už poněkud nemožná. Na odstřel je i Danielle, jejíž každá replika mě přivádí k šílenství a zápletky vystavěné kolem ní nutí přemýšlet, proč se vlastně scénáře nevrhnou naplno do špionského prostředí a neustále se pokouší ladit rodinnou atmosféru. Tak jako tak jsou teď karty trochu nečekaně rozdány zcela jasně. Ale pokud se tvůrci neodváží s nimi provést něco rafinovanějšího, klesnou aférky do nelichotivých hodnotících rovin.
3. série - 85% - Poslední záchranné lano úspěšně přistálo ve správných tvůrčích rukách a parta ze CIA díky tomu předvedla výkon doslova neuvěřitelný. Uzívané mise prvních dvou sezón jsou zapomenuty díky dokonalým vedlejším postavám v podání Sarah Clarke a Richarda Coyleho a v první řadě - konečně i na horké ploše delšího příběhu plného dechberoucích zvratů a bolestivě otevřených konců. Oněch deset epizod bylo natolik strhujícím zážitkem, že mi bylo upřímně líto, že se k němu většina diváků skrze těžké začátky nemá šanci prokousat. Druhý hlavní story arc s Eyalem, Khalidem a hrátkami s Mossadem sice v tempu znatelně polevil, ale díky tomu, že "emoce" už pro agenty není cizí slovo, budu na další špionážní taktiku poprvé čekat s úsměvem.
4. série - 70% - Očividná snaha o zopakování konceptu z předchozí sezóny sice potěší, ale tvůrcům tentokrát úspěch trochu nešťastně protéká mezi prsty. První desítka epizod výtečně napíná, motivuje, vyvolává plno otazníků a uspokojivě na ně odpovídá - aby ta druhá stejně jako loni jen paběrkovala a byla spíše nutným dovyprávěním. Co překvapí nejvíc, je špionážní rovina fungující mnohem lépe než ta vztahová. Obzvlášť ke konci totiž napětí Annie-Auggie působí, jako kdyby bylo ve scénáři odškrtnuté jen z povinnosti vůči věrným fanouškům. Nečekaným vítězem se tak díky tomu stává čmuchající nezmar Calder, jehož buldočí povaha, ze které neustoupí ani za zlatého Wilcoxe, z něj dělá překvapivě fungující kus skládačky. V létě se proto do CIA nejspíš zase podívám, ale ten pocit, že by Corman s Ordem měli pomalu přemýšlet nad zakončením, se mě ne a ne pustit.
5. série - 50% - Místo příjemné labutí písně zbytečně hořký finiš. Co se mohlo zhoršit, to se také zhoršilo, takže Annie s Auggiem se k sobě tváří jako cizí, Arthur zůstává na vedlejší koleji a Calder má místo osvědčeného vzteku tentokrát v popisu práci házet smutné oči po prodejné holce. O to větší štěstí je pak (opět) sázka na úplného nováčka. Je jím Ryan McQuaid s charismatickou tváří Nica Bishopa. Tenhle blonďatý drsňák totiž suverénně přišel a ukradl si všechny dobré momenty pro sebe. Bez něj by hledání dalšího anonymního zloducha, jemuž roztažení na celou sérii tentokrát výrazně škodí, bylo nedůstojným utrpením, takhle se z pátého roku podařilo vytáhnout alespoň unavený podprůměr - byť bez jediného příjemně překvapivého nápadu. Za zrušení jsem tak ve výsledku rád, protože po tomhle šlápnutí vedle už bych se k případné šesté sezóně s největší pravděpodobností nevrátil. Tvůrčí dvojka Matt Corman a Chris Ord sice do světa sebevědomě hlásila, že měli nápadů ještě spoustu, ale i vzhledem k pocitu uzavřenosti z poslední desetiminutovky tomu snad nevěřili ani oni sami. Got it.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí