novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
(For) Anyone but me
Střídmě podaná konverzačka na stále-ještě-ne-tak-oblíbené téma obhajování názoru a sexuality ve vlastní rodině i okruhu nových přátel zní jako super nápad. Jenže u nápadu to do jisté míry končí. První série totiž neřeší vůbec nic a až ve druhé jsem se dočkal rozumnějších dialogů a alespoň nějaké dějové gradace (finále s divadelní zkouškou nabízí přesně ty emoce, na které jsem čekal předchozích dvacet webizod). Trojka pak sympaticky zkouší měnit vyprávěcí postupy, ale všechno zazdí uspěchaným a doslova několikavteřinovým finišem. K poslednímu dílu se pak skoro ani nemá cenu vyjadřovat, protože jsem se místo slibovaného "dvacetiminutového uzavření všech osudů" dočkal prázdného plkání o jednom dopisu. Žádná podstata toho, proč spolu Vivian a Aster vydržely, když předtím vztah skřípal kvůli každé druhé větě, žádná tečka k vztahu otce s tetou Jodie a hlavně žádný dovětek k mojí oblíbenkyni Sophie, která byla přitom dosud psaná téměř jako třetí hlavní postava. Co u mě veškerou snahu zabíjí ještě víc, je pak Vivianina představitelka Rachael Hip-Flores. Nevěřím jí jediný úsměv, jedinou průpovídku, jedinou pusu s Aster. A když nedokážu uvěřit vypravěčce, můžu pak uvěřit seriálu? Jak je vidět z mého hodnocení, tak nemůžu.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Pomsta za důkladného studena
1. série - 80% - Zatímco se pomsta z Hamptons snažila tvářit jako nový Monte Cristo, rozehrály si vedlejší postavy vztahovku. Protože je ale samotná hlavní hrdinka díky chladné kráse Emily Van Camp sama velmi žádoucí, spojení obou žánrů bylo příjemnou nevyhnutelností. Občas je sice trochu zvláštní pocit přepínat z dlouholetých intrik a plánů do teenagerovského tokání Charlotte s Declanem a vyprávěcí tempo často v polovině epizody opadne, aby se vyšší rychlost zařadila až ve finálním zvratu, ale v zásadě nakonec nevadí ani to. Seriál totiž disponuje úžasně napsanými postavami a sledovat Victorii, Nolana nebo mého největšího oblíbence Jacka je tak velká radost.
2. série - 60% - Souhlasím sice s tím, že pomsta nejlépe chutná zastudena, ale tolik zbytečných odboček jsme si snad ani nezasloužili. Dokola omílané vztahové půtky, nekonečné komplikace boje s Iniciativou a v první řadě stoupající zbytečnost či otravnost některých postav (Ashley, Charlotte a v mém případě hlavně nesnesitelný Daniel). Když se ani v polovině sezóny nezdálo, že se Ems s Nolanem doberou nějakého dalšího klíčového kroku, byl jsem pevně přesvědčený, že je tohle léto tím posledním, které v letovisku trávím. Všechno změnila várka několika posledních epizod, která nechává vzpomenout na starší časy a v mnohém je i překonává. Jak si s takovou porcí zvratů a skvělých příležitostí poradí pozměněný tvůrčí tým, zůstává ve hvězdách. Ještě jednu šanci jim ale určitě dám.
3. série - 60% - Když duchovní otec seriálu Mike Kelley odešel z pozice showrunnera a byl nahrazen spíše kriminálkovým tvůrcem Sunilem Nayarem, zatrnulo mi. Jaké ale bylo moje překvapení, když se nový tým rozhodl udělat za slepými uličkami tlustou čáru ("Let's never say the words Carrion or Initiative again") a začal si prošlapávat vlastní cestu. Ta ale po velmi svěžím začátku vytahuje zbytečně levné zbraně a stává se nefalšovanou soap operou. Ne snad, že bych pro černobíle zavilé záporáky, odhodlané mstitele nebo pravou lásku neměl slabost, ale kadence, s jakou scénáře sází do děje zapomenuté či zdánlivě mrtvé potomky, rodiče a vůbec všechny rodinné příslušníky a komplice, je chvílemi až urážlivá. A ono smířlivé hodnocení tak zachraňují Jack a Nolan, dva správní chlapi, kteří sice občas šlápnou vedle, ale vždy to několikanásobně vynahradí. Na konci zůstává pocit, že konec už musí být nevyhnutelně velmi blízko, takže hlavu motající finální zvraty potěší a už poněkolikáté slibují opravdu velkou konečnou hru. Snad to tentokrát už nebudou sliby falešné.
4. série - 60% - Poslední kapitola vyrovnání se se starými křivdami je občas mýdlovější než samy telenovely, občas překvapivě zábavná - a naštěstí není jen pointou všeho mstícího snažení, ale také zamyšlením, zda lze opustit válku a najít třeba i kus životního štěstí. Právě tato epilogově chutnající dohra zanechává překvapivě pozitivní dojmy, zatímco klasická Pomsta, jak jsme ji celé roky znali, končí ve flashbacky nabité a díky tomu i nostalgicky dojemné epizodě Exposure. Dělo se toho ale opět až závratně moc, za což mohou jak nové postavy (zábavně přepálená Louise a naopak nesnesitelný dříč Ben, který prohrává už jen tím, že se Jackovi snaží ukrást pozici kluka od vedle), návrat neočekávané vzpomínky z dávné minulosti a hlavně koncept scénářů. Tvůrci totiž v jedné epizodě rozjedou novou linku, která působí dostatečně nosně na to, aby vydržela do samotného konce - jen aby v příštím díle urychleně skončila a přenechala svoje místo jinému nápadu. Občas proto velkolepě představované postavy působí zkratkovitě (Malcolm Black) nebo dokonce nepochopitelně (White Gold). Přes to všechno, snad díky tomu, jak moc jsem za ony čtyři roky měl hlavní postavy rád, budu na Hamptons vzpomínat se zvláštní nostalgií. Hra s červenou fixou totiž zůstává mezi seriály jedinečná, jakkoli se laťce dokonale gradovaných úvodních patnácti epizod už nikdy nepřiblížila.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Putování za prací
Dostat se Seirei pod kůži není žádná legrace. Balsa je sice statečná hrdinka jedna radost a věrný Tanda dokonalý nejlepší přítel, ale poslouchat roztodivné myšlenkové pochody prince Čaguma jde občas trochu ztuha (a epizody typu "Čagum si hledá kamarády" tomu vůbec nepomáhají). Když pak musím sledovat i počínání učence Shugy, který místo toho, aby plnil roli potenciálního hybatele děje, jen objevuje fakta, která jsou divákovi dávno jasná, nebyl jsem si jistý, jestli putování s vejcem vodního démona vůbec dotáhnu do úspěšného cíle. Ale chtělo to jen menší dávku trpělivosti. Zcela atypický přístup tvůrců, kteří vypráví hlavní linku jako pozvolné fantasy drama i kapitolu alternativního dějepisu zároveň, si mě postupem času získal, nemluvě o dokonalé audiovizuální stránce. Při sledování čarokrásné krajiny podkresleném pohádkovým soundtrackem Kenjiho Kawaie zkrátka není možné neroztát. V závěru poslední epizody jsem se cítil jako na konci výletu plného zážitků a dojmů. A na pár chvil mi bylo upřímně líto, že to nebylo doopravdy.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Young Warlock
1. série - 80% - Protože už tu artušovská legenda byla ve všech možných zpracováních jako temná fantasy či historická podívaná s minimem magie, je verze, kterou nám předložila BBC, nápadem takřka bezchybným. Útočí na nás nenáročné kouzlení, dračí mentor, nenápadné náznaky budoucích vztahů i mytologických zápletek a hlavně spousta průběžných vtípků v čele s Merlinovým neodolatelně nablblým úsměvem nebo Gaiusovým obočím, které povětšinou vystřeluje až na úroveň strážních věží. A když mého oblíbence prince Artuše hraje Bradley James jako dokonale sebevědomého troubu se srdcem na pravém místě, rád odpustím i občasnou podobnost jednotlivých zápletek.
2.série - 90% - Jakkoli se k sousloví "guilty pleasure" většinou stavím odmítavě, tady po něm musím sáhnout. Vidím onu občasnou dětinskost, slabiny jednotlivých scénářů a určitě i schématičnost průběžného dění. Ať se stane cokoli, tak Uther zahlásí, že za to může magie a ať proti nám stojí jakýkoli nepřítel, většinou jeho plány dopadnou tak, že je někdo z hlavních postav unesen, zraněn či nedobrovolně zamilován. Dokud ale těmto překážkám bude čelit hlavní hrdina s bezelstným výrazem Colina Morgana a ustěpačnými poznámkami jeho pána, nebudu schopný se na tuhle partu zlobit.
3. série - 90% - Zápletky sympaticky bobtnají, Artušova zodpovědnost stoupá a úsměv mi z tváře ne a ne slézt. Spoustu epizod sice usilovně kazí černající Morgana, ale ani fakt, že je Katie McGrath všechno, jen ne mistr zlého úsměvu, mě nepřinutí být přísnější. Na tomhle hradě jsem totiž pořád upřímně rád a dokud si scénáře budou z ústřední legendy vybírat atraktivní témata právě ve chvílích, kdy to nečekám, nejsem schopen jim odolat.
4. série - 100% - Přichází zlaté časy Camelotu i celého Albionu. Čirou esenci krásného dobrodružství totiž nenaruší ani slizký Agravaine, ani další Morganina více či méně předvídatelná spojenectví. Ne dokud v podhradí kouzlí Merlin, po obloze létá drak a o trůn se hraje hra zákeřnější než kdy předtím. Čtvrtá sezóna dělá z britské (a stále ještě rodinné) fantasy definitivně nezapomenutelnou stálici, jejíž vypravěčský duch nemá v seriálovém světě obdoby. Působí totiž jako z dvacet let starého programu a zároveň si přesným střídáním humoru, akce i dojemnějších momentů nic nezadá s daleko věhlasnějšími konkurenty. Dveře do poslední komnaty proto otevírám značně napjatý.
5. série - 90% - Nečekaně temnější duch vyprávění, překvapivé zvraty a těžký balvan v břiše při čekání na konec legendy. Merlinova dobrodružství se ani v poslední sezóně nevyvarovala určité repetitivnosti či jednoduchosti při řešení epizodických zápletek, ale ta nerozbitná herecká chemie a síla nesmrtelného přátelství všechno přebíjí víc než kdy předtím. Takže i přes fakt, že mi delší příběh kolem Gwen přišel lehce přehnaný a závěrečný dvojdíl mě v určitých chvílích zaskočil dost nepřipraveného, nikdy na tuhle fantasy nezapomenu. Měla pár chyb a druhé zhlédnutí by jí pravděpodobně trochu uškodilo, ale hrdinství, čest, láska a odvaha jsou tu přítomny v míře více než velké. A na to já zkrátka slyším. Takže Merline, Artuši, Guinevere, Morgano, Uthere, Gaiusi, Leone, Gwaine, Percivale, Elyane, Lancelote, Mordrede i draku Kilgarrahu, u mě v srdci budete mít jedno velmi specifické místo schované.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Průměrní špioni
Spousta skrývání, intrik, plánů, důmyslných dialogů a spolehlivého Davida Tennanta. Ani on ale nedokáže zakrýt fakt, že tihle špióni trochu zapomněli bavit. Celou dobu jsem měl totiž pocit, že na něco výraznějšího jen čekám, protože každá akčnější nebo napínavější scéna byla utnuta hned v zárodku. Finální půlhodinka naštěstí přináší dostatek emocí, abych příběh plukovníka Merciera neodstřelil jako přetaženou nudu, ale zklamaný přesto zůstávám.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
To by se géniovi stát nemělo
1. série - 90% - David Goyer měl sen, ve kterém se mu zjevil renesanční temný rytíř, a k mému nemalému překvapení se tahle vize probouzí k plnému životu. Italský svět rozkvétá s každou další epizodou a díky atmosféře uchvacujícího mystična, dokonale charismatickému Tomovi Rileymu nebo příjemně slizkému Blakeovi Ritsonovi je radost rozkrývat všechny rébusy nebo zkoušet vynálezy, na které lidstvo dosud není připraveno.
2. série - 90% - Rafinovanější než by se při všech dějových veletočích, slibovaných nepřátelích, neviditelných spojencích a nových lokacích mohlo zdát. Scénáře si s historií hrají tak obratně, že pevně zafixované body dějin jen opatrně podemelou, zasadí divákovi do hlavy pár pochybností a v kombinaci s dialogovým třením Leonarda s Riariem vytváří dokonalou cestu plnou dobrodružství, mořské soli, pralesního vlhka a příjemného mrazení v zádech. Maximálnímu hodnocení brání snad jen trochu uspěchané finále a fakt, že šokující pointa posledních minut mi přišla očividná už nějakou dobu zpátky a nejsem si jistý, jestli právě takový zvrat chci v dosud zcela neotřelém seriálu vidět.
3. série - 90% - Po dvě epizody se bortí tajemný háv dosavadního vyprávění a démoni hlavního hrdiny dostávají čistě válečné obrysy - aby se obratem všechno vrátilo do starých kolejí plných vizí, snů, předurčení a mystiky. Bohudík. Houstnoucí třenice s Labyrintem je mi totiž daleko bližší a na každém kroku je cítit, že Leovo poslání se chýlí ke svému konci. A je to konec občas bolestivý, občas překvapivě zábavný (úžasná linka se Sophií), ale hlavně osudový a rozechvívající přesně tak, jak si majitel nejnadanější mysli své doby zaslouží. Svět dávné Florencie pro mě zůstává světem opojně magickým, ale o to víc si ho vážím za to, jak upřímně si v něm všichni přátelé, nepřátelé i lásky hlavního hrdiny hledají své místo na světě. A právě to je někdy ta nejtěžší věda.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
We fight with all the skills we can muster
1. série - 100% - Každá nezapomenutelná krimi potřebuje atraktivní zasazení a působivou sílu charakteru hlavní postavy. Když pak místo jednoho ústředního hrdiny přijdou hned tři, potěší to, ale nepřipraví mě to na skutečnost, že mě viktoriánská krimi dokáže zas a znovu dokonale pohltit. Odhodlaný Edmund, křehký drsňák Drake i neurvalý doktor Jackson jsou dokonalým osobnostním trojúhelníkem, který v napínavém a překvapivě vzdělávacím duchu provede diváka špinavým Londýnem až do nejzapadlejší uličky nebo nechutně špinavé putyky. A z nenápadného počinu se tak na ploše několika epizod může klubat nefalšovaná britská klasika. Shall we?
2. série - 100% - Pro někoho možná CSI: London, pro mě jedna z nejblyštivějších perel britské televize vůbec. Doslova mě šokuje, že něco tak dokonale vysoustruženého, zápletkami a dialogy chytrého a vývojem postav životného vyhrálo svůj boj o nové díly jen díky odkoupení od Amazonu. Celá ústřední trojice (společně se Susan pak spíše čtveřice) totiž rozehrává souboj proti nekalým whitechapelským živlům, proti neúprosnému osudu a proti záporákům, v jejichž čele stojí neporazitelný, slizký a dech beroucí Jedediah Shine v dokonale přesném podání Josepha Mawleho. A jde jim to tak dobře, že mi je osmička výpravných epizod znovu zoufale málo. Neodvažuji se odhadovat, jestli takhle vysoko nasazená laťka může i příště zůstat netknutá.
3. série - 90% - Spousta zachmuřeného pátrání po místech snad ještě špinavějších než minule, o třídu emocionálnější dlouhodobá linka a v té nejméně očekávané chvíli pak nenápadný vtípek stranou, který svým překvapivým umístěním odbourá o to víc. I po minulé sezóně, již tak vysoce živoucí a osobní, lze pro neúnavné ohaře z Divize H najít nové způsoby týrání vlastní duše. V epizodách, kde není herecká sestava z dějových důvodů kompletní, získává seriál na uvěřitelnosti a realističnosti namísto obvyklé výjimečnosti, ale i za tuhle odvahu nakonec tleskám a po velice definitivně působících závěrečných minutách jsem překvapený, že hlavní tvůrce Richard Wadlow riskuje a zkouší pokračovat ještě dál. Vzhledem ke kvalitě se ale nemůžu dočkat všeho, co nás ještě čeká.
4. série - 90% - Mezi nervy drásajícími chvilkami s nepředvídatelnými novými charaktery a roztomilým Mathildiným hledáním vlastní životní cesty se kromě obvyklých silných dialogů, které nemají v žánru byť jen obdoby, nachází víc než kdy předtím i stesk. Po vlastní šťastnější minulosti, po štěstí, které mohlo být a není, po dobách, kdy v Londýně nebylo veselo, ale přesto v něm bylo něco magického a nezaměnitelného. Rozhodnutí nezabalit to po třech sezónách tak s obrovskou úlevou vidím jako dobré, protože tady se od prozatímního konce pomalu míří k něčemu až hmatatelně melancholickému.
5. série - 100% - Ochromující zážitek, který v sobě kromě rozpletení ústřední dvousezónní záhady skrývá překvapivé návraty, nejlepší herecké výkony, které jsem dosud v seriálu viděl a zejména v poslední epizodě tolik životních pravd, že ještě den po zhlédnutí nejsem na déle než pět minut schopen přemýšlet o ničem jiném, než právě o finálové Occurence Reports. O tom, že někteří lidé k sobě patří, ať už se v jejich životě stane cokoli a osud je rozdělí, kolikrát jen chce. O tom, že někteří zkrátka mají určeno někde existovat, i když se oním místem prohnalo tisíc bouří, které by je mohly (a snad i měly) odvát někam daleko. O tom, že poslání umí být v životě to nejsilnější. A v neposlední řadě o tom, že jsem kdysi před lety od Ripper Street čekal napínavou kriminálku a dostal jsem stonásobně víc.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Miserable Father
Intimní óda na Davidovo herectví a v první řadě velmi hutná vztahová všehochuť sahající od dojemných chvil přes nepříjemné pointy až po odlehčené momenty odkoukané ze života. Malý počet epizod v tomto případě rozhodně neznamená nedostatek příležitostí k tomu dostat se postavám pořádně pod kůži. Naopak čím větší trpělivost má divák s pokusy vyznat se ve všech vedlejších postavách, o to sladší odměna na něj čeká. Klíčové momenty ze mě dolovaly nejrůznější emoce po hromadách.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Nejsmutnější město
Smutní andělé, chodící loutky, šumění moře a město, kde kromě rozvážného Yukita očividně bydlí výhradně ženy a dívky. Zvyknout si na to, že hlavní postavy občas pořádají téměř až dostihy na téma "kdo z nás si z minulosti nese smutnější příběh" a zároveň vnímat záměrně přehnaný dětinský humor, se zdálo jako přenáročný úkol. Ale málokdy se mi trpělivost a otevřenost takhle vyplatila. Od dvojdílného prostřihu do minulosti jsem totiž nedýchal a při každém smutnějším okamžiku jen neklidně poposedával. A když přišla poslední epizoda, přišla i nečekaná rána do srdce, protože takové slzavé údolí jsem dosud u seriálu neprožil. Air možná není nejlepším mystickým tajemstvím, ani nejpodnětnějším anime dramatem. Ale způsob, jakým mě dokázalo po emocionální stránce roztrhat, mi z paměti nevymizí nikdy.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Ta mecha, kterou nikdo nezná
Od poutavé zápletky přes našlapanou akci a vybroušené postavy až ke zdrcujícím zvratům a překvapivému finále. Xam'd si mě pozvolným tempem a nenápadně stupňovanou (a ve druhé půli o to smrtonosnější) gradací získal opravdu na celé čáře a bez zaváhání mu odpustím chvílemi až příliš abstraktní mysteriózní linku vedoucí například kolem Sálu urychlení. Veškeré Akiyukiho souboje, Nakiamina odvaha nebo Raigyovo charisma totiž do dobrodružství plného sebeobětování, znovuobjevování či splácení dávných hříchů dokonale pasují a v žánru civilně pojaté akční sci-fi také jednoznačně vítězí.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí