novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
Not Enough Sophia
Ne že by tvůrčí dvojice Kohan + Mutchnick měla na výdrž svých seriálů od dob fenomenálního Will & Grace smůlu, ale když během šesti let už třetí sitcom nepřežije první sezónu, začne jednomu vrtat hlavou, kde je chyba. Partners přitom vůbec nepůsobí špatně a když si divák zvykne, že se některé aspekty právě WaG silně podobají, jde nakonec o příjemnou vypínačku, která funguje hlavně díky perfektnímu castingu. Michael Urie je poděs, který se třeba takovému Seanu Hayesovi nevyrovná, ale bezchybným timingem a šikovně psanými hláškami jeho Louis rozesměje doslova v každé epizodě. Druhým tahounem je i přes relativně málo prostoru Brandon Routh. Jeho "frozen Superman" je sice psaný hodně specificky, ale i díky překvapivě uvěřitelnému výrazu nevinného jelimánka funguje na jedničku. Zamrzí, že větší prostor (a rozvoj pro svůj charakter) nedostala má milovaná Sophia Bush jakožto jediná ústřední žena, ale nemůžu mít všechno. Proč ale nakonec hodnotím relativně nízko? Silnější díly se střídaly s těmi lehce slabšími, ale závěr těžce zklamal. Scénáristé očividně věděli, že jim studio zamezilo v dalších snahách, ale to jim nebránilo zakončit celý počin zbytečně otevřeným a bohužel i klišovitým způsobem. Už už jsem byl připraven vystřelit v hodnocení o schůdek směrem nahoru, ale takhle zbytečnou pachuť si Parťáci skutečně nezasloužili.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Women
1. série - 80% - I ve zdánlivě důkladně prostudovaném vztahovém žánru se dá najít něco nového. Nebo znovuobjevit cosi zcela jasného - třeba pravdu. Lena Dunham totiž svoji holčičí partu píše tak uvěřitelně, že některé situace, vzplanutí a rozchody rozehrají svou autentičností na zádech povědomé mrazení. S tím ale přichází i nebezpečí toho, že stejně jako v životě vám pár lidí bude nesympatických, což u Girls platí o většině mužských postav (křečovitý Charlie nebo creepy Adam) a bohužel i o té ústřední ženské. Hannah je sice zajímavě upovídaná, ale zároveň i do sebe zahleděná, trochu sobecká a velmi často divná nepříliš milým způsobem. To pak překvapí o to víc, že zbylé tři holčiny mě náramně baví, i když se zrovna rozhodnou všelijak, jen ne správně. A našlápnuto zatím mají až překvapivě sebejistě.
2. série - 70% - Jestli to takhle vážně chodí i ve skutečnosti, tak oficiálně hlásím, že holkám nerozumím o nic víc než v pubertě. Jenom je škoda, že trochu přestávám rozumět i celému seriálu. Dialogy jsou sice pořád psané zlatým písmem, ale série jako taková mi k srdci (i přes dokonale rozjetou první polovinu) nepřirostla. Neberu OCD linku, neberu zničehonic úspěšného Charlieho a problém mám i s přerodem Adama do sympatického damaged chlapíka s upřímným srdcem. Díky několika skvělým nápadům (epizoda s Patrickem Wilsonem), přesně poskládanému soundtracku a tahounce Marnie i tentokrát sledovatelné bez zaváhání, ale začínám mít strach, zda děvčatům nezačíná chybět kus srdce.
3. série - 75% - Z mojí strany trochu bezradnost, ze strany seriálu pak snad i sázka na jistotu. Největším otazníkem je pro mě stále onen masochismus, kdy Lena píše sama sebe jako tu nejnesnesitelnější osobu pod sluncem. I svéhlavec Adam nebo rozmařilá Shoshanna se svým rokem svobody se dají vnímat jako zajímavé postavy, zato každé rozhodnutí v podání Hannah kvituji tichým skřípěním zubů. A to je škoda o to větší, že třetí řada uháněla dopředu velmi sebevědomě a skrz zmatenou (ovšem stále jasně nejzlatější) Marnie nebo úžasného zloděje scén Elijaha kráčela pro o pořádný kus vyšší hodnocení. Takhle ale jenom hodně fajn nadprůměr s tím, že onen dojem scénáře podle nahodilých historek bez stupňovaného dějového podloží už funguje docela na hranici. Jestli se na ní udrží, můžou Holky fungovat klidně ještě pět sezón. Jestli z ní sklouzne, omrzí se daný koncept během pár dílů.
4. série - 85% - Podezírám miss Dunham z toho, že se při psaní nejnovějších zážitků hlavních hrdinek i hrdinů cítila v soukromém životě šťastně. I přes nejrůznější vztahové či rodinné karamboly totiž ze čtvrté sezóny Girls čiší neustálá špetka optimismu a nepřehlédnutelné světlo naděje. Díky tomu je tak z Raye místo nenápadného mouly najednou schopný sympaťák, z Adama i přes jeden klíčový omyl překvapivě milý chlapík a i sobeckost samotné Hannah najednou dává jistou logiku a je snadněji pochopitelná. Snad jen Jessa by nemusela být v každém svém sarkastickém projevu na zabití, ale nemůžu mít všechno. O celkový směr seriálu, i díky nápaditým vedlejším rolím známých tváří a sebejistým scénářům nebojících se opřít do nezvyklých témat ale najednou vůbec nemám strach. A jak se ukázalo, tak plným právem.
5. série - 100% - Jessa pořád nesnesitelná - a přesto jí chvílemi plně rozumím. Marnie stále nimrající se v detailech - a přesto ji nedokážu nemilovat. Shosh i nadále nejistá ve chvílích, kdy to není úplně záhodno - a přesto jí fandím. A konečně Hannah, největší tvrdohlavec široko daleko, sebestředná až k zbláznění - a já ji zkrátka chci vidět šťastnou. Girls dozrály tak jako dozrává Lena Dunham, nebojí se experimentovat (sólo díl v Tokyu, Marniina introspekce skrz návštěvu vlastní minulosti) a konečně dosahují tam, kam měly celou dobu namířeno. Na pozici konverzační perly, která svým specifickým humorem musí buď urazit nebo nadchnout. Ta dokonalost tu byla vždycky, jen jí trvalo čtyři sezóny, než se proklubala ven.
6. série - 100% - Ať už si hlavní hrdinky užívají radosti či strasti, řeší se záležitosti pracovní nebo se uzavírají či znovu otevírají vztahy, které divák celých šest let sledoval, je jasně patrné, že takhle nějak podobně to každý z nás zažil, takhle to každý z nás v tomhle věku cítil. Navíc nejen, že Lena Dunham dozrála jako tvůrce, tentokrát dosahuje i vrcholu hereckého. Ať si užívá v přímořské destinaci, řeší novou životní kapitolu nebo se staví tomu, co pro ni znamenal, znamená a vůbec kdy mohl znamenat Adam, je tak precizní a citlivá zároveň, že bych neváhal a okamžitě jí vrazil do ruky Zlatý glóbus. Tohle je hrdinka, se kterou nelze než slzet nebo se smát. Kdyby mi někdo pár sezón zpátky řekl, že právě Hannah Horvath, tehdy rozmazleně působící nevděčnice, bude charakterem, za který bych dýchal, jen kdybych jí mohl nějak pomoct, vysmál bych se mu. A právě tam vidím ten největší přerod, který mě, jako opatrného příznivce změnil na nefalšovaného fanouška, který seriál doporučuje, kudy chodí. Zatímco první tři roky se jednalo o příjemnou konverzačku, kde se objevovaly slabší i silnější místa, poslední dva roky jsou čirým, ze života odkoukaným zlatem, které považuji za úzkou špičku toho, co bylo v televizi k vidění.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Twelve Boredoms
False Queen – 40% - Ještě při přeletu z nepřátelské střední školy do slibného světa králů, monster a jiných nebezpečí jsem byl příjemně natěšený, ale pak šla nálada díl od dílu neodvratně níž. Ústřední trojice až neuvěřitelně otravuje a děj popohánějí jen vedlejší sympaťáci Keiki a zejména Rakushun. Navíc nesmyslně hutně dávkovaná historie a propletenost jednotlivých království nesnesitelně brzdí děj, který se navíc hýbe dopředu podzápletkami typu záludného ducha meče. Změny v samém závěru tak vítám s otevřenou náručí, protože takhle zatím opravdu ne.
Black Kirin – 90% - Jako vystřižené z jiného seriálu. Nové postavy jsou příjemně tajemné, zjednodušená zápletka udrží pozornost po celou dobu a epizoda z jeskyně je jasně nejlepší z celého anime. O takhle napjaté atmosféře si může nechat zdát leckteré drama, natožpak dějově mírně improvizující fantasy. Proto zabolí mizivý počet dílů a hlavně fakt, že se tímhle směrem už Dvanáctka nikdy nevydala.
Youko, Suzu and Shoukei – 40% - Příběh, který mě zaskočil nejvíc. Kdo by totiž hádal, že se tvůrci vydají do podobně mysteriózních míst jako v případě Taikiho dobrodružství, zůstal by těžce zklamán. Linka velkolepě nazývaná Skies of Dawn totiž nabízí propletené osudy tří nerozhodných, nezajímavých a v případě Suzu a Shoukei bohužel i silně nesympatických dívčin. Intriky uspávají, dialogy téměř urážejí divákovu inteligenci a nestavit se občas někdo z osvědčených hrdinů, byla by ostuda dokonána velmi rychle. Přesto se ze třetí kapitoly těchto kronik vyklubala čistá nuda, kterou byla neskutečná dřina nakonec přelouskat.
Another Me – 50% - Vypravěči a hlavní protagonisté jsou tentokrát o poznání milejší a pozoruhodnější, ale problém je v samé pointě. Nejedná se o nic jiného než o několik staletí starou ozvěnu povstání. A to je na finální várku epizod zatraceně málo, nehledě na to, že použít jako poslední díl čistokrevný filler je vyložená sprosťárna. Dějiny dvanácti království se tak ode mě dočkaly té nižší varianty hodnocení. Black Kirin zůstane ve vzpomínkách jako úctyhodně napsaná kapitola, ale už to, že se nedočkala pokračování či definitivního zakončení, dokazuje rozháranost seriálu jako celku.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
It's funny cause it's true...
Kultovka, která ve své domovině uspěla o poznání výrazněji než u nás. A těžko říct, co jí u českých diváků podtrhává nohy nejvíc, zda výrazně nepovedený překlad pro dabing nebo salva homofobních komentářů skrytých za všudypřítomné "Gayové mi nevadí, ale..." A protože se řadový český divák přes určité hranice stále nedokáže přenést, musí se show, kde jedna z ústředních mužských postav nepokrytě balí jednoho chlapa za druhým a všelijak se u toho kroutí, přehrává a vůbec grimasí, setkat s převážným nepochopením nebo více či méně nuceným přetrpěním. Protože je ale touhle postavou Jack McFarland v podání nezkrotného gumáka Seana Hayese, nebylo pro mě obrany a už od pilotní epizody jsem se u téhle party uculoval, od nějaké třetí série pak nepokrytě mlátil smíchy. Nemůže za to ale jen Jack, ale i čím dál sympatičtější, životnější a opravdovější Will, ostrovtipná Karen, která si dokáže dát každého chlapa k snídani a ještě se přitom nevinně usmát, a v neposlední řadě samozřejmě titulní Grace, která je nám všem díky svým zlozvykům, prohřeškům a prapodivným životním rozhodnutím rozhodně nejpodobnější. Will & Grace by si zkrátka zasloužili být v nejrůznějších žebříčcích po boku těch nejoblíbenějších sitcomů, protože fungují přesně tak, jak legendární komedie fungovat mají. Tedy tak, že nemusíte chápat okolnosti (viz geniální díl na motivy Za zvuků hudby) a přesto se neumíte přestat smát. Nebo tak, že přejete Grace štěstí, ať už se zrovna pokouší o vztah s kýmkoli. Nebo tak, že Jack vejde do místnosti a vy si zoufale přejete, aby začal zpívat či tancovat. Kdo se nebojí doslova tryskových dialogů v originální angličtině, ten ať neváhá a pěkně od začátku si W&G dá. Téhle čtveřici stojí za to dát šanci, ať už vás letmé probliknutí v odpoledním programu přimělo myslet si cokoli.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Hayes Saves the Sean
Premisa nám sice propadla strojem času z konce minulého století, ale vůbec to nevadí. Co vadí, to je přístup mateřské (v tomto případě spíše macešské) stanice NBC, která seriál zařízla právě ve chvíli, kdy možná začínal stoupat na vrchol. Z nejisté konverzačky s pár úsměvy na díl se totiž stala téměř až řachanda, kde Sean Hayes rozehrává plejádu grimas, postojů a krkolomných monologů a sekundují mu u toho čím dál vypečenější hosté (Craig Ferguson, Portia de Rossi nebo famózní Guy Pearce) a hlavně herecky překvapivě pružní kolegové v čele s komediálně přesnou Megan Hilty i k popukání strnulým a po otcovské lásce toužícím Thomasem Lennonem. Byla to sázka na nejistotu, která ale měla vyjít. Protože jediná série kvůli zastavenému natáčení nekončí nějakým přepáleným cliffhangerem, nasazuji na hlavu hlavního hrdiny bez váhání i čtvrtou hvězdu. A věřím, že zrovna jemu udělá radost.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Bang...
Zvěsti o inspiračním zdroji pro Whedonovo Firefly nelhaly, protože posádka Bebopa i při omezeném počtu čtyř a půl člena působí dokonale nesourodě a v mnoha ohledech absurdně. Space cowboy jde ale ve své neuchopitelnosti ještě o něco dál, protože jeho rozpětí dosahuje snad ke všem žánrům, a co je nejdůležitější - umí ve všech naplno zabodovat. Ať je na programu horrorová Toys in the Attic, k zbláznění vtipná Mushroom Samba nebo akcí i hlubší myšlenkou nabitá Pierrot Le Fou, berou si scénáře z profláklých vyprávěcích postupů hlavně to nejlepší a dané ingredience přetaví v hodně chutný výsledek. Na nejvyšší hodnocení to ale paradoxně nestačí právě kvůli s tím spjaté epizodičnosti. Hlášek, vystřílených nábojů i Spikových hlubokých pohledů je sice dost a dost, ale hlavní zápletce se ve výsledku dostane jen nějakých šesti epizod, což je vzhledem k atmosféře Syndikátu a charismatu samotného Viciouse až trestuhodná škoda.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Being more than human
1. série - 90% - V nadpřirozeném žánru bylo za poslední roky řečeno téměř všechno a každý nově příchozí musí zkusit přístup, jaký se bude alespoň trochu odlišovat. A Toby Whithouse si napsal svůj seriál ze světa tmy a krve a zkusil to - naprosto obyčejně, lidsky a civilně. Chvílemi se opravdu zdá, že Mitchell, George a Annie mají své příběhy odehrát čistě pomocí dialogů, drobných vtípků a mezilidské interakce se sousedy, známými, přáteli či milenci. Jenže to by tu nesměla být parta kolem slizouna Harricka, která jejich snažení rámcuje soubojem s partou (jak jinak než zcela elegantně) působících krvesajů. Protože jsem od tohoto strašidelného domu čekal převážně odlehčenou zábavu, zůstávám šokován, jak moc se zadařilo i ve vážnějších rovinách. Jedinečný počin, který překvapuje každou další linkou.
2. série - 90% - Vážnější, krvavější, větší. A setsakra depresivnější. BBC mi v úvodní epizodě přivodilo pěkných pár vrásek, protože z původního pojetí toho zbylo hrozně málo, snad jen hlavní hrdinové. Zápletka působila jako pořádně krvavý horror, motivace vedlejších postav pak zbytečně překotně. Šlo ale jen o zvyk a o přijmutí skutečnosti, že životní cesta, na které se nachází upír, vlkodlak a duch(na), nabrala podstatně temnější směr. Směr, ve kterém se pro slzy či skutečně hodně dusné emocionální ovzduší nejde daleko, ale divácká odměna je o to vydatnější. Na konci jsem zůstal jen vyčerpaně sedět a pokýval hlavou nad rozmanitostí žánrů, které se dají do osmi dílů nacpat. Těžko říct, jak dlouho se dá v takhle specifické podívané pokračovat, ale v tuto chvíli (částečně i za tu neskutečnou odvahu hodit do prime timu tohle) přistává Lidskosti nejvyšší hodnocení.
3. série - 100% - Od úvodního výletu na onen svět až do zničujícího závěru možná to nejsugestivnější, co mi britský seriálový svět kdy nabídl. Způsob, jakým ústřední parta i s epizodickými nahrávači herecky vyspěla a k jakým hranicím je nutí nekompromisní scénář chodit, mě každou chvíli nutil strnule sedět na kraji křesla a jen občas setřít kapky potu. Ona ústřední cena za lidskost je totiž občas nedosažitelně vysoká a mindráky, zločiny a vůbec veškeré špatné věci z minulosti mají tendenci se objevovat právě ve chvíli, kdy je upír, duch či vlkodlaci nejméně potřebují. Na samém konci jsem jen němě obdivoval dokonalou gradaci a bál se, že teď už může celé nadpřirozené soužití jít už jenom dolů. Překvapením ale neměl být konec.
4. série - 100% - O co složitější situace stála před Tobym Whithousem jakožto hlavním tvůrcem, o to obdivuhodněji se s ní vypořádal. Chybělo totiž opravdu málo, aby se mu v kritické chvíli nenávratných změn celý koncept rozsypal pod rukama, ale on ho udržel, oživil a dovedl do zcela strhující kapitoly. S Halem totiž do party přichází hrubá a těžko zkrotitelná síla, která se díky kontrastu s jistou elegancí Damiena Molonyho stává překvapivým tahákem celé osmičky epizod. A zatímco obyčejně od seriálu nevyžaduji naturalistické chvíle, do souboje s dávným osudovým proroctvím padnou dokonale. V jistém smyslu je právě tahle sezóna koncem jedné éry. A já se jen třásl, aby kvalita zůstala takhle vysoko i v sezóně oficiálně poslední.
5. série - 85% - Hodnocení má sice slabší než předchozí roky, ale to z pětky v žádném případě nedělá chudého příbuzného. Naopak právě fakt, že tahle coda se svou překvapivě nadstřelenou dějovou premisou postavenou na souboji s absolutním zlem dotáhla celou snahu do poctivého a náladou přesně trefeného konce, zacementoval Humanisty na pozici nezapomenutelného počinu, který je nakonec i jedním z mých nejoblíbenějších seriálových nadpřirozených světů. Poslední vysílání je sice naplněné snad až příliš bolestivě nabytými zkušenostmi či smutnými nezdary, ale zase snad ještě patrněji než kdy dřív z něj čiší snaha být bytostmi lidštějšími než sami lidé. Zatímco v prvních sériích šlo spíše o snahu jen tak si žít a vyřešit si vlastní kostlivce ve skříni, poslední dvě řady jsou o palčivé touze něco změnit. A to je obdivuhodné, poutavé, ve své podstatě úžasně dojemné - ale hlavně hrozně těžké.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Hry bez Hranic
1. série - 70% - Vzhledem k fascinující dynamice všech vzájemných vztahů hlavní trojice se mi skoro ani nechce si stěžovat, ale od prvních kroků za Hranici jsem zkrátka čekal o něco víc. Přirovnání k X-Files jsou dokonale trefné jak žánrem či lehce paranoidní atmosférou, tak i tím, že i Mulder se Scully měli svého času v první sérii potíže s udržením kvality a až později se odrazili k opravdu legendárním linkám. Partě kolem Abramse slouží ke cti to, že se v posledních dvou epizodách snaží sešít i ty nejméně atraktivní případy pod jednu velkou dějovou tapisérii. Můžu mít moře připomínek k tempu a paradoxní obyčejnosti jednotlivých zápletek, ale ve chvíli, kdy se v samém finále ukáže, kam celá problematika Fringe pravděpodobně povede, nechci nic jiného, než se do tohoto světa vrhnout po hlavě. V hodnocení ale zatím jen za tři hvězdy, snad i trochu preventivně. O budoucím nárůstu kvality ale nepochybuji.
2. série - 70% - Překvapivě totožný vývoj jako o rok dříve. Čistě epizodické zápletky jsou až trestuhodnými vykrádačkami raných Akt X (vidiny v Dream Logic, telepatie v Of Human Action, bytosti v Johari Window) a i když jsou vztahy mezi postavami tou nejchutnější příměsí, dlouhodobé linky slaví úspěchy jen střídavě. Celé dění okolo měňavců totiž působí poněkud natahovaným dojmem, zatímco základy samotných dveří spojené s průchody skrze ně dodávají potřebné napětí a emoce v čele s výtečným finálním dvojdílem, který se bez zaváhání stává doposud nejlepším příběhem. Přál bych si jen, aby takhle zásadní změna hry měla silnější dovětek, než tomu bylo na přelomu prvního a druhého roku. Pokud totiž scenáristická parta s takto obřím potenciálem promarní i další šanci, mohlo by veškeré snažení klanu Bishopových začít být poněkud málo.
3. série - 85% - Děj se štěpí do dvou specifických linií, každá banalita může mít fatální následky a seriál konečně stojí na vlastních nohou. Atmosféra blížící se katastrofy, která dříve nebo později musí přijít, mě k partě z Harvardu konečně pořádně přikovala a herecké příležitosti, které přihrává zejména Anně Torv, jsou natolik nápadité, že nepřestávám zírat. Zvraty přecpaný (a přitom perfektně fungující) závěrečný díl je skokem do neznáma, který je mi o to sympatičtější, že může skončit jak triumfem, tak naprostou katastrofou.
4. série - 60% - Obrovský krok zpátky, který se nedá obhájit ani tím, že by seriál začínal, ani tím, že by snad zkoušel toleranci svých diváků. Restart vesmíru se totiž týká i restartu samotného konceptu a poté, co jsme si o sezónu dříve zažili poutavý a dost často i strhující souvislý příběh, je ta epizodická nadpřirozená kriminálka chvílemi k zbláznění. Když se ale trojlístek konečně dostane zpátky k sobě a okrajové vědy zabrousí přes onu titulní hranici, dá se mluvit o záchraně na poslední chvíli. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že potenciál je těžen možná tak ze třetiny a veškeré časové hrátky, alternativní vesmíry, pozorovatelé a všechno ostatní jsou většinu času jen kulisami pro zbytečné opakovačky typu David Robert Jones. Jedna zářivá naděje tu ale je. Epizoda Letters of Transit je dosud nejlepší z celého seriálu a v první řadě je náznakem konce jedné éry. Jedině tímhle směrem teď vede cesta za důstojným (a teoreticky i opravdu revolučním) pokračováním.
5. série - 80% - Krok do neznáma, nový seriál, změna žánru. Můžeme páté sezóně říkat jak chceme, ale upřít odvahu tvůrcům vážně nemůžu. Právě ve chvílích, kdy se přede mnou odehrává jedna dříve nemyslitelná dějová linka za druhou (Etta, Peter a identita pozorovatele, Donald), mi zas a znova dochází, že původní koncept se ve čtyřech sériích až překvapivě rozmělnil a bylo načase jít dál. A byť postapokalyptickému žánru příliš často neholduji, tohle J. H. Wymanovi, jakožto scénáristovi všech zásadních chvil pozdějších let, vyšlo. Občas se sice zbytečně ztrácí v několika samostatných epizodických momentech, ale tím spíš pak vše dohání logicky gradovaným napětím, dokonalým trojlístkem závěrečných epizod a vybičováním Joshuy Jacksona k životním výkonům. Přestože Fringe měl slabé momenty a ne vždy bylo snadné se na další díly těšit, dokázal nakonec pokaždé zahrát na tu správnou citlivou notu a i přes nenaplnění hromady potenciálu na něj můžu mít převážně pozitivní vzpomínky.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Fate/Kill Shiró
Jedna velká bojová hra, která od začátku do konce překvapuje. Nejprve tím, jak pomalu odhaluje jednotlivé Pány i Služebníky, později intenzitou napětí a vydařenými zvraty u finálních cliffhangerů a nakonec tím, jak pozitivní dojmy po sobě zanechá i přes fatální neschopnost hlavního hrdiny. Snad nikdy jsem se v anime nesetkal s někým, jako je Emiya Shiró. Od začátku do konce na něj kladou nároky spojenci, nepřátelé i on sám a on se s neomylnou přesností pokaždé zachová přesně naopak, než by bylo záhodno. Je proto vážně zarážející, že i přes řadu jeho zoufale rozčilujících činů mi válka o svatý grál nakonec přirostla k srdci, za což můžu připsat zásluhy zejména udatné Saber a tajemným (avšak notně nevyužitým) bojovníkům Archerovi a Lancerovi. Když se totiž někdo z této trojice dá za doprovodu dokonalého Kawaiova soundtracku do válečného tance, začne běhat mráz po zádech při prvním nárazu kovu o kov.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Když miluješ lampu, není co řešit.
Pohádek, magie a sil pravé lásky nebude nikdy dost, takže není divu, že se tvůrčí dvojka Horowitz-Kitsis rozhodla blíže prozkoumat dosud jen letmo načrtnutou Říši divů. Sice bez Kloboučníka, ale s pořádnou porcí nových a zcela úžasných hlavních charakterů. Očekávaným diváckým favoritem je upřímný Kluk se srdcem na (ne tak úplně) pravém místě Will a v mém případě i zlotřilý Jafar. Způsob, jakým si Ztracený veterán Naveen Andrews vychutnává každé jeho pozvednuté obočí, o těch skutečně hanebných činech ani nemluvě, je neodolatelný a na každou jeho zlovolně pronesenou repliku se bohatě vyplatí si počkat. Když si pak uvědomím, jak mi k srdci přirostl i specifický herecký projev mrkací panenky Emmy Rigby, musím s mírnými rozpaky přiznat, že tou nejméně zajímavou ústřední postavou zůstává sama zamilovaná Alenka. Ne snad že by svými rozhodnutími iritovala či brzdila děj, ale Anastasia nebo Cyrus dokázali upoutat daleko lépe. Hlavní ale je, jak samozřejmě do sebe i přes nejrůznější průvodní zádrhely (proměnlivá kvalita triků nebo stejně jako v původním seriálu často měněná pravidla "hry") dokážou linky příjemně zapadnout a ve druhé polovině dokonce prvotřídně napínat i dojímat. Jedna série ve Wonderlandu je možná tak akorát, aby díky nezadržitelnému spádu závěrečných epizod zůstaly dojmy výrazně pozitivní, ale právě proto mi svět džinů, létajících koberců nebo uspěchaných králíků chybí už teď.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí