novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
Gotta fix that step!
Čím déle jsem zhlédnutí každodenních trablů klanu Dunphy/Pritchett/Tucker/Delgado odkládal, tím jasněji jsem tušil, že až se k němu jednou zvládnu propracovat, bude to stát za to. A jsem moc rád, že jsem měl úplnou pravdu. Všichni přítomní jsou totiž nějakým způsobem střelení, uhnutí a všelijak jinak kouzelní, a díky tomu mám vlastní širší rodinu zase o něco raději. Třeba právě proto, že ve městě, kde jsem vyrůstal, takové lidi potkávám (konkrétně Alex a Phila, což je možná důvod, že mám právě je dva v seriálu nejradši). Druhá silná zbraň Rodinky pak spočívá v rozdílnosti humoru u jednotlivých domácností. Zatímco Cam a Mitchell umí díky přirozené, a přitom patřičně rozevláté melodramatičnosti Erica Stonestreeta dohrát i tu sebebanálnější zápletku do turbulentních divadelních otáček, o kousek dál se naopak hraje na zdánlivě jednoduchý kontrast po klidu toužícího Jaye a temperamentní Glorie. V českých končinách má taková linka těžší život, protože v tuzemsku je "mezinárodně" vztahové hemžení přece jen okrajovou záležitostí, takže mohou některé gagy padnout na neúrodnou půdu. Možná i kvůli tomu si spousta diváků dodnes myslí, že vtip spočívá v tom, že si sexbomba vzala staršího páprdu pro peníze, což je za prvé velká škoda a za druhé zcela špatně. Mojí nejoblíbenější skupinou jsou ale Claire, Phil a jejich ratolesti. Ona má na starost všechno, on je milionový otec, ale nemožný manžel, který svými rozhodnutími doslova a do písmene páchá dobro. V kombinaci s výbušným trojlístkem potomků se jedná o seskupení, které bych jednou velmi rád měl doma a zároveň o tak dokonalou chemii, která působí, že ani nepotřebuje scénář, snad jen námět, do kterého onu geniální pětku stačí hodit. Až do samého konce bohatých jedenácti sezón neuvěřitelně stabilní (byť nevyhnutelně stále méně specificky rozpoznatelný) životabudič, kterému v rovinně rodinného sitcomu nebylo rovno a navždy i podívaná, která dokázala v jediné minutě rozesmát i dojmout.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Samotáři, kterým nikdo nedal šanci
Odsouzeno k záhubě ještě před samotným odvysíláním. Nasadit nový seriál s nulovou reklamou na začátek dubna, kdy se drtivá většina souputníků nadechuje do finále, je nůž do zad. I proto jsem tuhle partičku chtěl za každou cenu chytit, co kdyby z nich náhodou byli, i díky přítomnosti Zacharyho Knightona, nástupci Happy Endings. Jenže na ploše šesti epizod to vážně nestíhají a co je důležitější - asi ani nechtějí. Hlavní čtyřka se danou zápletkou pokaždé prokodrcá pomocí jiného humoru, ať už je to čistě slovní (viz pilotní svatba), jindy zase hrubozrnně fyzický (citace Kmotra), čímž silně trpí celkový feeling a zábavnost. Daleko větším průšvihem je ale Eric. Sitcomy občas potřebují o něco hloupější postavu, na kterou se budou vršit nechápavé hlášky, ale Nate Torrence a jeho dětinský až debilní přístup je šlápnutí vedle. Naštěstí je tu v protipólu krásná a komediálně pružná Becki Newton, která by si konečně zasloužila vyloženě peckovou roli. Na úplném konci zůstávám až překvapivě spokojený. Ne snad, že by Loners udělali až tak velkou díru do komediálního světa, ale je fajn jednou za čas vidět zrušenou show, která se i na minimálním prostoru stihne nápaditě a uspokojivě uzavřít. Protože co bude ráno, to už není na nás.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Když holka poráží bandu kluků
Po prvních ohlasech, slibujících originální komedii s charismatickým hlavním hrdinou v podání talentované stoupající hvězdy, jsem věřil v jasnou trefu do černého. Ze Starosty se ale po úvodním přešlapování na místě stala hvězda jen na malou chvilku. Oblast humoru se sice našla se slušnou jistotou, ale dějová jednokolejka, kdy většina postav jede stále totožnou komediální notu (T.K. bezelstný naiva, Jermaine vychytralý prospěchář, Dina vymetající všechna černošská sitcomová klišé) mění konec série (kterou navíc stanice ABC bez milosti stáhla z vysílání) v poněkud trpčí zážitek. Nemluvě o chvílích, kdy se z Courtneyho začne stávat rozmazlený fracek. Přesto budu na tuhle jednohubku vzpomínat s úsměvem a nemůže za to nikdy jiný, než neselhávající Lea Michele. Její Val je svou šprťáckou dochvilností a snahou o dokonalost nemálo podobná Rachel Berry z Glee, což mě nemůže než těšit. A byť za celý seriál zazpívá jen jednou, a to navíc na pár vteřin, stejně to s náskokem stačí na pozici jednoznačně nejoblíbenější postavy. A to u počinu, který je primárně založený na chemii ústřední klukovské trojky, nevěstí nic dobrého. Natožpak trvalého.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Learn to Love the Ride, Learn to Love the Lie
První pozitivní pocity, které mi Tara přihrála, patřily do oblasti těžké nostalgie. Náramně se mi totiž zastesklo po časech přibližně jednu dekádu zpátky, kdy stanice Showtime zásobovala diváky jednou kvalitní dramedy za druhou a u všech, které jsem zkusil, jsem zůstal přikován až do konce, ať už se kvalita časem rozmělnila jak chtěla. Snad proto tolik nebolí, že právě dílku Diablo Cody dopřála jen tři sezóny. Všechny jsou totiž od začátku do konce nabité vtipem, emocemi a v první řadě dokonalými hereckými výkony. Musím se vlastně smát tomu, že jsem ještě nedávno považoval herecký projev Toni Collette za protivný, protože její Tara, se všemi svými "altery", patří mezi nejlepší podívané, jaké jsem kdy nejen v televizní oblasti viděl. Jednotlivá přepnutí na Bucka, T nebo Alice jsou až dech vyrážejícími přehlídkami nejjemnějších změn obličejových svalů a tím pádem i zdánlivě nevyčerpatelnou studnicí zábavy. O pozici nejoblíbenější postavy ale soupeřili jiní, ať už emocionální Marshall, nesnesitelná (a přitom zcela neodolatelná) Charmaine i adept na nejlepšího seriálového tátu Max. Přesto jim všem vypálila rybník roztomilá, rozmazlená, dorty rozsedávající a kariérní směr často měnící teenagerka Kate, která otevřela svojí představitelce Brie Larson cestu ke slávě (a o pár let později i k Oscarovi). Gregsonovi jsou zkrátka rodina, se kterou jsem měl pocit, že opravdu žiju, ať už se jednalo o seznámení s nimi v prvním, prohloubení vztahu i zkoumání možností ve druhém, nebo o strach o osud všech zúčastněných ve třetím roce. Už týden po zhlédnutí finále na ně vzpomínám s pohnutím a moc mě mrzí, že i sedm let po odvysílání posledního dílu má parta z Kansasu pořád tak zanedbatelné množství (navíc ještě v průměru až smutně nízko) hodnotících.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Superschopnost uspávání
Sliboval jsem si od britského přístupu civilnost a jinakost, ale skutečnost zůstala někde jinde. Přiměřeně pomalý rozjezd nikdy nedostojí několikrát slibovanému potenciálu, což v kombinaci s debutujícím Fionnem Whiteheadem, který vyhrocené scény bohužel neuhrává, dělá z Him slušné zklamání. Hlavní hrdina se potácí od jednoho rodinného příslušníka k dalšímu, neustále opakuje, že chce být tím hodným a silným - aby snad při každé příležitosti svým schopnostem podlehl a přičinil se o nějaký ten průšvih. Emocionální momenty, kdy bych o něj měl mít strach, proto vyznívají neustále naprázdno. Jednohubka, která v mysteriózním žánru slušně zaspala.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Bez boha a bez chlapů
Protože Godless vystřelil na Netflixu ve chvíli, kdy se zároveň prokousávám velkolepým Panstvím Downton, ve kterém bezmezně zbožňuji Michelle Dockery, neměl jsem proti přírůstku do mého oblíbeného žánru šanci. Snad právě proto, že je Alice Fletcher úplný protikladem Lady Mary, mi právě ona přijde jako hlavní hrdinka celého velkofilmově působícího zážitku. Atmosferická porce je totiž více než vydatná a stejně jako archetypální story se všemi potřebnými ingrediencemi je autorský zázrak Scotta Franka zároveň poctou snad všemu, na co si divák z westernu vzpomene. Mně nejčastěji zasvítilo Tenkrát na západě, Sedm statečných, Rychlejší než smrt nebo V pravé poledne, tedy samé známé kousky. I proto je jasné, že kdo nemá prostředí prérií, ostruh a koltů proklatě nízko rád, mohl by se touto výpravou spíše protrápit. Naproti tomu ti, kteří roky čekají, až se v kinech objeví nějaký pořádný nový zápaďák, měli by okamžitě zamířit směrem k televizi. Ty vztahy tesané do kamene, ty dialogy o důležitých věcech, ty progresivní zápletky? V kombinaci s prokreslenými hrdiny a se záporákem, kterého nejde nenávidět? Nezapomenutelná lahůdka.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Není všechno zlato, co se bělá
Pilot mě svou svěží formou téměř až zaskočil. Dějem, humorem, hereckou renesancí Eda Westwicka. Tomu jdou oni namyšlení frajírci, kteří až příliš pozdě dohlédnou za svoje činy, přímo dokonale. Jenže zatímco v kůži Chucka Basse jsem ho v dobách Gossip Girl měl tuze rád, protože se jeho špatné stránky daly pochopit, tady je jeho Vincent Swan vážně jen k naštvání. On totiž oním sebejistým blbem být chce, všechno dělá špatně a cítí se (byť pořád v rámci komedie) uražen, že po něm někdo chce daně, věrnost nebo běžnou práci. Všechno jsem to dokázal alespoň trochu odpustit, dokud nebylo opisování od Vlka z Wall Street až příliš. To pak najednou člověk dokáže přesně předvídat, co se stane na začátku i konci příští epizody a v kombinaci s přitroublostí obou Swanových kolegů není z těchto oken Zlato bílé ani žádné jiné.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Nanamiii !
Podstata legendární fantasy Inuyasha pohledem extra pubertálním, romantickým a rozjíveným. Ne snad že by bylo snadné si zvyknout na fakt, že značná část postav většinu času huláká a blázní (a že to třeba u dua domácích bůžků trvá trestuhodně dlouho), ale ona emocionálně odvyprávěná mírumilovná pohádka si mě velmi brzy získala. Díky pohledu Nanami je v celém seriálu veselá jemnost a otesávání Tomoeho srdce je nejednou i dojemné. Za pomoci originálních vedlejších postav a telecích středoškolských gagů se dokonce míří až překvapivě vysoko s tím, že další příběh může v tomhle hranicemi nesvázaném světě směle cílit ještě výš.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Smutná dvojka
1. série - 60% - Projekt, který se Matthew Perry snažil dostat na obrazovky údajně dlouhé roky, nakonec působí trochu smutně. Je totiž i vzhledem ke svému téměř padesát let starému předobrazu kompletně oldschoolový, kvalitativně proměnlivý, ale hlavně zapomenutelný. Alespoň pokud všechno nebere do ruky ústřední dvojka. Jejich dokonalý timing jakkoli triviálních gagů dovede i tu nejočividnější linku k divákovu úsměvu a právě díky nim se tak vyplatí do jednoho rušného bytu zas a znovu vracet. Problém je ovšem u vedlejších postav. Když se do popředí dostanou Dani nebo Emily, je to pořád ještě docela fajn, ale třeba scény s Royem nebo Murphem už jsou občas na hranici utrpení. Na další epizody se přesto docela těším. Lennonovy věčně vytřeštěné bulvy nebo Perryho křečovitý úsměv se nemají šanci omrzet, byť tentokrát ve formě jednorázového nenáročného odpočinku.
2. série - 50% - Oněch deset procent vyjadřuje hlavně jednu věc. Je jí onen drobný, ale bohužel o to palčivější rozdíl mezi loňskou příjemnou staromódností a letošní zbytečnou zastaralostí. Vtip funguje už pouze v přímé interakci Felix-Oscar a nebýt přítomna spolehlivá Teri Hatcher, odstřelím druhý rok nového Podivného páru ještě níž. Aby sympaťáci jako Wendell Pierce nebo Yvette Nicole Brown působili, že nedokážou podat sebebanálnější hlášku, to už je vážně umění.
3. série- 40% - Na stejné vlně jako minulý rok. Opakuje se jak to lepší, tedy nepřekvapivě kontrast hlavní dvojice, tak to horší, tedy nijakost všech ostatních. Bohužel se občas dostaví i okamžiky čiré trapnosti, protože několik epizod (koukám na vás, tučňáci) postrádá sebemenší pointu nebo náznak prachobyčejného humoru. Průměrné hodnocení tak seriálu zachraňuje jen a pouze můj respekt k Perrymu. Zrušení je pro tuhle partu kýženým vysvobozením.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Zelený omyl
1. série - 40% - Cílí na děti, ale míjí všechny. Brumlavý zelenáč je mi sympatický od chvíle, kdy jsem před dvanácti lety poprvé viděl celovečerák od Anga Lee, ale dát mu tým, kde mají všichni takřka stejné schopnosti, byl pořádný omyl. Pět bořitelů, mezi kterými je Hulk ten nejchytřejší, mi proto mělo znít podezřele už z premisy. Smutné je, že právě věčně zelený Bruce je i nejzajímavější postavou a ostatní jen naplňují stereotypy. A-Bomb je vtipálek, Red Hulk nesnesitelný mrzout, Skaar natvrdlý divoch a She-Hulk je sice jedinou ženskou postavou (navíc s hlasem Elizy Dushku), ale samostatná linka se kolem ní netočila snad nikdy a paradoxně zůstává tou jednoznačně nejzbytečnější z celé skvadry. Příliš nepomáhají ani jednotlivé zápletky. Dlouhodobá linka souboje s padouchem Leaderem ničím nepřekvapí (snad jen tím, jak je poslední regulérní epizoda Planet Leader svižná a z celé série pravděpodobně nejlepší) a epizodické zápletky zaujmou hlavně při očekávání, kdo z marvelovských kolegů se tentokrát objeví. Občas je z těchto častých návštěv příjemné dobrodružství (Wolverine, Deathlok, Inhumans), ve většině případů dost ospalý průměr a nejednou bohužel i kolosální průšvih (Venom, Galactus). Agenty Smashe proto nejde doporučit opravdu ani těm nejmenším dětem, protože bezhlavou destrukci najdou v každém druhém akčnějším animáku a většinou i s vtipnějšími hláškami a s vizuálně alespoň trochu povedenými nápady.
2. série - 40% - Zařekl jsem se, že jako komiksový fanoušek se kousnu a dotáhnu to s touhle partou do konce a nutno říct, že horší nápad jsem asi v poslední době nedostal. Nuda je totiž srovnatelná s předchozí sezónou, ale pro diváka o to horší, protože už ví, do čeho jde. Z dětského diváka, na kterého se tu cílí očividněji než kdy jindy, se dělá víceméně hlupák a najít chytřejší vtípek, hříčku či zápletku je nadlidský úkol. Vždyť i časové paradoxy jsou tu v pětidílném Days of Future Smash předkládány extrémně polopatě, aby následně porušovaly všechny možné myslitelné paradoxy. Další záhadou je pak Spider-man. Je až neuvěřitelné, že právě epizody, kde se objeví pavoučí miláček publika, patří svou stupiditou téměř do odpadu a dělají tak populární postavě medvědí službu. Jinak potěší asi jen epizody, které se zkouší zabývat Hulkovou osobností (Banner Day), naopak vyloženě naštvou "hravé" díly typu Wheels of Fury. Jedné věci si ale u tvůrců vážím a to ukončení celého seriálu. Nevím, zda si byli vědomi blížícího se zrušení, ale způsob, jakým se ve Spirit of Vengeance a následném dvojdílném finále Planet Monster vypořádali se všemi rozjetými zápletkami, je férový a příjemně tak ruší pravidlo, že superhrdinský komiks musí vždy končit naznačením dalšího dobrodružství. V apokalyptickém finiši, kde se perou snad všichni, které jsme v seriálu potkali, je sice poněkud smolně naznačeno, že Smashers toho sami moc nedokážou a když jde do tuhého, musí si zkrátka Avengers, X-Men, Fantastickou čtyřku nebo Strážce galaxie (v tomto případě pak ještě mnohem víc hrdinů!) pozvat na sraz, ale za tu galerii Marvelu to skoro i stálo. Pocit promarněného seriálu, u kterého si nejzavilejší fandové předloh zeleného bručouna musí rvát vlasy od začátku do konce, ale zůstává hodně hluboko.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí