novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
London Lie
Fascinující, jak rozdílné nálady a emoce umí jednotlivé epizody vyvolat. Romantika, paranoia, detektivní mráz v zátylku. A Ben Whishaw je ve všech těchto polohách dokonalý a v jeho kůži je proklatě horko. Jeho zranitelnost a rozklepaná odvaha v jednom mi dávaly pocit, že s přimhouřenýma očima by se do takovéhle situace mohl nešťastně přimotat každý, kdo v sobě má alespoň špetku víry a naivity. S každým dalším zvratem jsem si říkal, že tak stupňované intenzitě napětí snad ani není v lidských silách dostát konečným rozuzlením. Bohužel jsem měl pravdu, protože už vysvětlovačka před nástupem do poslední části rozproudí více otázek než uklidňujících odpovědí a samotné finále se pokouší zahrát příliš mnoho not v jedinou chvíli. Pachuť z nevydařeného konce se ale díky brilantnímu předchozímu ději koná jen částečně.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Bar, který nebyl
Otázky života a smrti se dají probrat všelijak. Pomocí překvapivých zvratů, dojemných scén na podkladu tklivého soundtracku nebo civilních dialogů o věcech banálních i všeobjímajících. Death Parade zvládá všechno z toho, do hlavy přináší lavinu myšlenek o životě, smrti a o všem mezi tím a ještě divákovi přihraje dokonale protikladnou hlavní dvojici. Zatímco Decim je loutkou i loutkářem bez emocí a primárně se snaží dělat dobře svoji práci, krásná neznámá po jeho boku svůj příběh dlouho schovává, ale právě díky citům v ní schovaných seriál důkladně a dlouho doznívá. Až jednou budu někam muset vstoupit bez vzpomínek, doufám, že to bude do baru Queen Decim.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Truthness
1. série - 90% - Na HBO jsou zvyklí na ty nejobyčejnější lidské starosti a po pár minutách s touhle čtyřkou si nejde nevzpomenout na jiné spřízněné kousky od stejné stanice, tedy Looking a ještě víc pak na Girls. Togetherness jde ale ještě o krok dál, protože si pranic nepomáhá atraktivním prostředím. Zkoumá vztahy z pohledu stabilního manželství a hranice středního věku a řeší tak v prvním plánu situaci, kdy spolu dva lidé být chtějí i mají a objektivně je vše v pořádku - a přesto něco někde skřípe. A jako na potvoru se to něco nedá ani pojmenovat. Scenáristická dvojice bratří Duplassových má očividně odžito své a v jejich podání je každý partnerský dialog čirým zlatem, ve kterém se nedá nehledat odpovědi na nejrůznější otázky, které se člověku, který to se vztahy myslí vážně, chtě nechtě rojí v hlavě. Otevřený divák dosáhne poznání, které ty zkušenější asi nepřekvapí. Tedy že něco se vyřešit dá, něco se vyvrbí samo a někdy se můžete přetrhnout, ale problém zůstává a jen potichu bobtná do nesnesitelných rozměrů. Nejvíc v tomhle snažení fandím Michelle v podání krásné a žádoucí Melanie Lynskey. Když vidím, jak moc chce všechno v rodině udržet pohromadě, ale nemá to snadné o to víc, že jí radí takové tornádo jako Tina, musím jí přát rodinné štěstí ještě silněji než ostatním zúčastněným. Neznamená to ale, že bych nefandil i Brettovi a Alexovi, kteří jsou správní parťáci do nepohody a jejich nespokojenost s nastalými situacemi jsem poctivě prožíval v jejich kůži. A nebýt snad až přílišné nadsazenosti linky s Mary Steenburgen, nemá v žánru krátkometrážní dramedy konkurenci. Takže díky za tuhle osmiepizodovku, která ukázala, že i na minimálním prostoru může vzniknout nezapomenutelná věc. Jestli tahle specifická atmosféra vydrží i dál, je rozhodnuto o seriálu, který budu na každém kroku doporučovat do omrzení.
2. série - 90% - Příběhy smutných poznání u vztahů, o kterých jste mysleli, že vás už ve zlém nikdy nepřekvapí. Výlety, které rozezní smutek po dobrodružstvích dětství a dospívání, které odvál čas a které se nikdy nevrátí, i když byste dali všechno jen za pár jejich minut. A pocit, že Duplassovi stvořili melancholii v nejčistší formě. Možná jsou Brett a Alex občas snad až moc velcí troubové, možná mi Tina ani v přijatelnější formě nedokázala naplno přirůst k srdci. Jenže nejlepší příběhy někdy píše sám život. Proto je zrušení již po dvou letech nejbolestnější zářez za dost dlouhou dobu. Konec, který sami tvůrci považovali za konec jedné éry, je proto bohužel koncem definitivním, ale snad právě proto ho přes srdce dokážu přenést s úsměvem, byť značně uplakaným.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Klasika v klasickém hávu
Klasika, kterou mi BBC musela naservírovat na stříbrném podnose, abych to s ní konečně zkusil a já za to můžu jen děkovat. Ve chvíli, kdy se z guláše mnoha postav stane správný vztahový propletenec, je vyhráno. Všechny zamilované, nenávistné a vůbec emocionálně vypjatější chvíle jsou vybroušené k dokonalosti a ústřední trojlístek postav ztraceného Paula Dana, charizmatického Nortona a zejména spanilé Lily James, které divák onu naivní treperendu uvěří od momentu, kdy poprvé zamrká kukadly, si sympatie vydobyl od samého začátku. Kdyby mě tolik nerozčiloval proradný rod Kuraginů, snad bych sahal i po nejvyšším hodnocení. I tak se z moderní Vojny a míru stala klasika, která nebolí a je naopak šitá přesně na míru divákovi, který se rád nechává unášet nevysychajícím britským televizním pramenem.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
I am the one who ... can destroy this show
1. série - 90% - Veškerá očekávání postavená na hlavu. Potenciálně otravný fetující podvodníček Jesse je od první scény mou nejoblíbenější postavou, potenciálně otravná starostlivá Skyler mě pozitivně překvapuje každým svým rozhodnutím. O obou toho chci vědět co nejvíc, chci vidět víc ze schopností hlavního hrdiny vyhrabat se z nejhorších kaší a koneckonců chci zkrátka vidět, kam takový seriál může vůbec dojít. Povrchnost a falešné pozlátko obchodu s drogami jsem tady totiž nenašel, naopak. Na úvod se jedná o poctivě neklidné rodinné drama, které má tu smůlu/štěstí, v jakých kulisách se může odehrávat. Mým největším přáním je, aby se tomu tak i nadále dělo takto civilním způsobem.
2. série - 70% - Bavilo mě, když Walt bojoval s vlastní morálkou ve jménu rodiny, nebaví mě, když po rodině a jejích hodnotách šlape a původní cíle má jen jako výmluvu. Se sympatiemi k hlavní postavě také přímo úměrně klesá i kvalita, protože neustálé arogantní a neurvalé chování směrem k (byť jakkoli hloupoučkému a naivnímu) parťákovi mi rve srdce, stejně jako Waltův způsob rozhodování v klíčových situacích, viz očividné morální dilema v závěru předposlední epizody Phoenix. A je to škoda, protože potenciálu je pořád plno, mračna se výhledově stahují solidně tmavá a Hank se z přihrávače hrabe do pozice nejcharismatičtějšího seriálového policajta.
3. série - 80% - Od některých činů vede spletitá cesta, od některých ale už žádná. Po událostech předchozí sezóny je pro mě hlavní hrdina pořád zaslouženým diváckým magnetem, ale držet palce mu, hlavně z důvodu absence sebereflexe a dostatečného pokání, nedokážu. Oproti tomu podceňovaný Pinkman se díky dokonale civilnímu výkonu Aarona Paula definitivně stává tahounem seriálu. Přesto se na nápaditou a nebývale napínavou úroveň vrací celou podívanou až dvojice závěrečných epizod, během nichž jsem nervozitou téměř nedýchal a naplno tak docenil takřka antimimický herecký projev Giancarla Esposita.
4. série - 75% - Většina seriálů stanice AMC se ve svém prozkoumávání zajímavých námětů dostane do kritického bodu, kdy dech beroucí zvraty začnou řídnout a civilní přístup začne hraničit s nudným přešlapáváním na místě. Breaking Bad to potkalo právě v rozjezdu vychvalované čtvrté sezóny a byly chvíle, kdy jsem myslel, že mě jakýkoli další dialog Walta a Skyler na téma "car wash" snad zabije. Naštěstí druhá polovina, která opět řeže velmi hluboko do vztahu Jesse-Walt a nově také Jesse-Gus a Jesse-Mike, je na tom s napětím úplně jinak, dramatickou pointu posledních epizod předkládá velmi chytře a je proto velká škoda, že se Vince Gilligan často neudrží a působivé scény nechá zajít až moc daleko. Budovaní pocitu drtivého tlaku ze všech stran je totiž stejně jako o sezónu dříve tísnivé až k zbláznění.
5. série, první část - 80% - Nesnesitelný Walt. Jeho oblíbenost jsem nechápal nikdy a teď, kdy je nenápadný psychický teror vůči depresemi konečně dohnané Skyler na vrcholu, už je mi z Heisenbergova chvalořečení až na zvracení. Přestože se v Bryanu Cranstonovi i v pátém roce skrývá nejedno překvapení, vývoj jeho postavy mi ho znechutil na hodně dlouho dopředu. Gilligana za to chválím, stejně jako definitivní dospění Jesseho a všudypřítomný tíživý pocit neodvratného začátku konce v čele s Dead Freight, pravděpodobně nejlepší epizodou celého seriálu.
5. série, druhá část - 90% - To nejlepší nakonec. Nebýt několika přešlapů, které ale zároveň kopírují vývoj celého seriálu, by to možná bylo i absolutní hodnocení, ale přesto jsem dostal osmičku epizod, která zanechává tak silný dojem, že bych na ona slabší období s klidem zapomněl. Právě tady, ve chvíli, kdy jde všechno do háje a doslova všechny postavy jsou na pokraji katastrofy, je nejlépe vidět, kdo nám přirostl k srdci nejblíž. A až budu na Breaking Bad vzpomínat, vždy mu budu vděčný za to, že mi dalo jeden dokonale komplexní charakter, který se rázem vyšvihl mezi moje nejoblíbenější seriálové postavy vůbec. Na rozdíl od většiny (mnou navždy nepochopených) diváků to ale není narcis Heisenberg, Walter White, do sebe zahleděný neřád, ať už mu říkáme jakkoli. V mých očích je to zlomený a věčně životem klopýtající závislák a nešťastník, Jesse Pinkman.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Tolik tref a tolik omylů
1. série - 60% - Pilot trochu klame tělem, protože má v sobě rafinovanost, švih a styl. Zároveň ale odhalí největší eso, tedy identitu onoho extra prohnaného pachatele. Najednou není co vyložit a celé podvodné pinkání se dočasně zhroutí samo do sebe. Epizodický formát totiž nevychází, firemní zápletky spolehlivě uspávají a ani herecky se moc nedaří, protože osazenstvo kanceláře je povětšinou zoufale nezajímavé (nejbolestivěji je to cítit u Dannyho, takhle soustavně špatný herecký výkon jako u Jaye Haydena nepamatuji). Naštěstí na samé hranici obou stran barikády stojí ústřední antihrdina, který díky Krauseho šarmu Krauseho zabírá naplno a ať zrovna lže komukoli, baštím mu to se vším všudy. I ty zbytečnější podfuky pak odsýpají o poznání lépe a když se do děje připlete i nevyzpytatelný Rhys v podání jako vždy řádně rozjetého Johna Simma, funguje všechno o něco lépe, ve dvou finálních dílech pak dokonce na podtrženou jedničku. Ta skutečnost, že se pod vším rozhýbaným pozlátkem nachází jen a pouze vztahovka, mi je ve své podstatě více než sympatická, ale v hodnocení zůstávám zatím střízlivý. Pořád mám totiž strach, aby se ve druhé sezóně nenatahovalo něco, co již tak dýchalo ztěžka na ploše deseti epizod.
2. série - 70% - Peter Krause v rozhovorech sliboval, že si sedl společně se scénáristy a dohodli se, že ustoupí od každotýdenních agenturních zápletek (protože nebavily tvůrce, herce a konečně ani diváky) a budou se soustředit na dlouhodobou linku a na definitivní přetvoření seriálu do podvodnické romantické podívané. Všechna čest, protože to splnili do puntíku. Příběh šlape, nové postavy v podání osvědčených seriálových tváří (T. R. Knight!) do děje zapadají, snad s jedinou výjimkou. Dle vyprávění zlověstný grázl Ethan je ve výsledku zaměnitelný rádoby hezounek bez špetky charismatu. Jeho linka s Alice navíc zvyšuje moje antipatie vůči hlavní ženské postavě, za což může i fakt, že Mireille Enos věřím ono štěbetání čím dál méně. Podobně průhledná zůstává i snaha udělat z Dannyho akčního hrdinu a prvotřídního milovníka, což je bezesporu největší vtip celého The Catch. Pozitiv je ale tentokrát o poznání více, paradoxně právě díky tomu, že se seriál definitivně odtrhl od reality. S každou další linkou a zvratem přestávám řešit logické chyby a jen si užívám svěžest zápletek a vzájemnou chemii vybraných postav (bromance Bena a Rhyse stále bezpečně vede, následovaná interakcí novicky Tessy prakticky s kýmkoli). Od vymodlené čtvrté hvězdy nakonec musím upustit kvůli poslední epizodě. Jako finále sezóny funguje dobře, mění rozložení sil a slibuje více než slušné věci budoucí. Proto ale zároveň zoufale nefunguje jako finále seriálu, ať už kvůli nepochopitelné absenci jednoho stálého charakteru, nebo kvůli tomu, kolik nám toho bylo v posledních minutách přislíbeno. Bohužel taková situace také svědčí o nenasytnosti tvůrců, kteří místo nabízejícího se uzavření raději velkohubě nakročili do neznámých vod i v situaci, kdy ratingy alarmovaly takřka nulový zájem divácké obce. Já bych si býval ještě alespoň jednu várku rafinovaných eskapád dal rád, protože podobně hvězdný casting se bude dávat dohromady jen těžko.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
One Puuuuunch
Masová obliba jednostranného akčňáku mi vrtala hlavou zhruba do konce první epizody. Způsob, jakým se Saitama shazuje, je ale natolik neodolatelný, že jsem mu začal propadat taky. Brzy se totiž začnou klubat parodie na superhrdinské souboje, na neporazitelná monstra, na žebříčky nejrůznějších schopností nebo na trénink nepředstavitelné síly. A když se všechno semele v parádním vizuálu a nečekaných hláškách za účasti bezelstně zapáleného Genose, funguje to skvěle. Jediné, co mi chybí, je nějaký druhý plán, který by pomáhal neustálé nadsazenosti a potrefenosti dohrát i jiné věci než samotnou akci, ale zároveň si uvědomuji, že by byl i trochu hřích babrat se v něčem, co úspěšně šlape samo o sobě.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Shondina střela vedle
Kromě nečekaně laskavého zdejšího hodnocení mě překvapuje především naivita, s jakou se stanice ABC rozhodla přidat ke Grey's Anatomy a Private Practice i třetí lékařskou vlajkovou loď z obvykle neselhávající stáje nezdolné Shondy Rhimes. Protože byť se zdá, že vzorec je podobný jako u dnes již legendárního seriálu ze seattleské nemocnice, jen okořeněný exotickým prostředím, velmi brzy mi začalo docházet, že se vážně jedná jen o zdání. Martin Henderson je v roli hlavního charakterního doktora jen levná náhrada za osvědčeného Patricka Dempseyho (při sledování v roce 2016 obzvlášť vtipná paralela), ale i přes několik ostudně papírem šustících dialogů a scén si nepříliš vděčnou roli uhrává se ctí. To se ovšem nedá říct o trojici nováčků, skrze kterou zdejší nemocnici poznáváme. Lily sice není nová Meredith, ale sympatie si i přes katastrofální linku s pochybným Mateem získává snadno. Upjatá Mina a hejsek Tommy ale pouze nudí a třeba malý sidekick Charlie jak kdyby svou nevysvětlitelností vypadl z epizodických seriálů snad ještě z devadesátek. Jedinou vpravdě oblíbenou postavou je tak racionální Zee v přesném podání Valerie Cruz, u které se jen divím, že dokáže v tomhle kolektivu vydržet. A když u čistokrevné vztahovky nefungují charaktery a interakce mezi nimi začne dostávat náboj až v posledních epizodách, troufám si říct, že se z Off the Map stalo regulérní šlápnutí vedle. Podivné pacientské zápletky (vévodí nacista nebo vězeňský systém) pak ten dojem pouze umocňují. Klišovitou romantiku mám jindy rád a scény ze Seattle Grace nebo Seaside Wellness Center mě pravidelně dojímají. Tady jsem ale měl v každém dějově důležitějším okamžiku pocit, že sleduji nejprvoplánovější limonádu.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Britské knižní podivno
1. série - 70% - Do tohohle spolku jsem šel naslepo, takže když na mě vykoukla velmi specifická a zajímavě uhnutá verze o rok staršího Coupling, radostně jsem zajásal. Radost mi navíc udělal Rory McCann, dlouhé roky předtím, než se z něj stal Sandor Ohař Clegane. Celý koncept ve svých zásadních momentech funguje dobře i přes účast mnou tuze neoblíbené Anne Dudek v pozici hlavní hrdinky Clare. Jenže každá skupinka má jedince, který tam zdánlivě nepasuje a pro mě se jím stal jednoznačně Barney. Snad za to může prapodivný projev Jamese Lanceho, ale kdykoli začal okouzlovat kteroukoli z přítomných dam, měl jsem chuť sledování okamžitě nechat. Je to škoda, protože Michelle Gomez dokazuje, že dramedy je pro ni ideální žánr a taková Bonnie Engstrom jako Dirka je krásný kus ženské, na kterou se dívá samo.
2. série - 50% - Když jsem Barneyho označil jako jasně nejhorší postavu, netušil jsem, co přijde. Jeho náhrada Lachlan je ten nejupocenější a nejubožejší slimák, který se kdy v libovolném britcomu plazil a fakt, že se v ději objevuje častěji než jeho bratr, je hlavním důvodem, proč druhá sezóna snad ani nemohla uspět. Celý koncept navíc působí na takhle malém počtu epizod až překvapivě unaveným dojmem a třeba linka, kdy Dirka a Fist řeší těhotenství prvně jmenované mě přiváděla svou hloupostí a přepálenou absurditou k čirému zoufalství. Spásným přírůstkem se nakonec stává Clareina sestra Jean, ale i ona si prožije svoji zoufale nechutnou scénu, protože její představa studie prostituce se ani jinak nazvat nedá. Na konci jsem bohužel dost smutný, protože toho potenciálu, kterého se během pár epizod zvládlo promrhat, je dost a nebýt brilantní Michelle Gomez, která si druhou sérii elegantně krade pro sebe, bylo by zle. Takhle jsem (i díky povedenému a naštěstí i překvapivě civilnímu finále) ještě relativně smířlivý.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Galerie sympaťáků
Srovnání s uctívaným cyklem Black Mirror se nabízí nejvíc kvůli tomu, že oba počiny spojuje stejná éra a formát samostatných epizod. Jenže zatímco britský fenomén mi už nedlouho po svém začátku přišel náladou zbytečně depresívní a tím pádem stereotypní, Dimenze si užívá hromadu možností, které s vědeckofantastickou stránkou věci souvisí a bohapustě s nimi blbne. Nabízí, co jen žánrové hrdlo ráčí a ať už se zrovna věnuje hrám, seriálům, filmům nebo seznamkám, činí tak půvabně originálním, popkulturně příjemně blízkým a v první řadě zábavným způsobem. Kromě svojí náladové nevyhraněnosti, kdy se nebojí dojímat ani rozesmát, mě pak fascinuje i výtečným obsazením, které nabízí slušnou várku mých seriálových oblíbenců (za všechny Lea Michele, Ashley Rickards a Megan Mullally).
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé