novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
Glow every night
1. série - 80% - Jen těžko věřit tomu, jak je při vší svojí naondulovanosti a neonové ozářenosti GLOW přirozený, životný a silný tak jako odhodlání hlavní hrdinky. Právě díky elánu Alison Brie a chladně fascinujícímu charizmatu Betty Gilpin utíká celá wrestlingově-televizní snaha téměř sama a i přes absenci zapamatovatelných momentů funguje jako překvapivě pozitivní seriálový společník i ve chvílích, které pozitivní rozhodně nejsou. Snad jen kdyby mi všechny (byť nenásilně podané) vztahové a rodinné zvraty nedocházely tak dlouho dopředu (u mě, diváka, který se rád nechá překvapovat téměř jakoukoli pointou, věc vskutku nevídaná), užil bych si Gorgeous Ladies ještě víc.
2. série - 85% - Nejsnadnější binge pokračuje. Nepamatuji jiný seriál, u kterého bych si druhou sezónu po sobě zkusmo chtěl pustit první epizodu, abych o pár hodin později uznale pokyvoval hlavou nad tím, jak se daná sezóna povedla. A že se ta druhá povedla o chlup více. Podzápletky už totiž nestojí na překvapivých odhaleních a vyladěné herecké výkony mi tahá dolů právě jen to nešťastné téma. Wrestling je sice dostatečně nosný a zvratů mají díky němu holky v zásobě nepočítaně, ale právě pasáže, které se v prvním i druhém plánu věnují samotnému zápasu, zabraňují GLOW v raketovém vzestupu k nejzářivějším hvězdám.
3. série - 90% - Právě ve chvíli, kdy se zdá, že se seriál v atraktivním prostředí casina a neonů rozpadl do série historek party holek, má pro mě největší sílu. Postavám už jsem totiž zalezl pod kůži natolik, že každá emocionálnější chvilka na mě má slušný dopad a i charaktery, které mi jsou v porovnání například s Debbie úplně jedno, ke mně dokáží promluvit. Paradoxně právě ve městě zábavy dokážou Ladies mluvit nejtišším a zároveň nejpřesnějším způsobem, ať už v klasické rovině, nebo v překvapivě časté potřebě speciálů (výměny, Hollywood, Vánoce). To, že Netflix neodolal vlastní vlně rušení seriálů po jejich třeti sezóně, je pro mě i po letech neodpustitelné.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Hello, detective!
1. série - 75% - Byl jsem si jistý, že v pilotní epizodě do mrtě vytěžený koncept charismatického ďábelského hláškaře po boku skeptické detektivky musí hned záhy přestat fungovat, ale naštěstí jsem se pletl. Tom Ellis sice sází všechny fóry ve většině případů na stále tu samou, Bohu a morálce se vysmívající notu, ale nějakou záhadou mu to bez jediného zaváhání věřím a díky jeho neutuchajícímu poživačnému pohledu vypínám každý díl s téměř až povznesenou náladou. Právě ústřední hrdina a jeho dynamika se všemi postavami (v čele s Amenadielem v podání nestárnoucího televizního veterána D.B. Woodsideho) jsou tím hlavním důvodem, proč je reálné, že se Lucifer může na obrazovkách držet pěkných pár let. Snad se nezbytné epizodické kriminální zápletky zbaví své otravné průhlednosti a zbytečnosti, protože pak by pekelný klavírista mohl dorůst do pozice zasloužené nadpřirozené trvalky.
2. série - 85% - Mnohem větší prostor pro nadpřirozenou rodinku znamená i nemalý skok v kvalitě směrem nahoru. Způsob, jakým hlavní hrdina dokáže shodit i ten nejklišovitěji vypadající případ z libovolného prostředí, si v ničem nezadá s nejlepšími hláškami zlatých sérií Castla a v kombinaci s božskou linkou se jedná o dost možná nejvtipnější podívanou této sezóny, které hledí drtivá většina sitcomů jen hladově zírá na záda. Vyšetřovací peripetie se dobrovolně minimalizovaly do pozice sotva viditelného nutného zla a díky neutuchajícímu elánu všech zúčastněných zase o něco víc věřím tomu, že tady se narazilo na zlato.
3. série - 90% - Ve svých začátcích vyprávěl seriál souvislou linku v kriminálním duchu, loni se naplno začal věnovat nadpřirozeným kulisám a letos se mu to povedlo zkombinovat. Nejdůležitější ale je, že se to týká i kvality. Jak pátrání po identitě Hříšného muže, tak všechny eskapády, které z něho vzešly, mě utvrdily v tom, že Lucifer dozrál. Do počinu, který ustojí všechny nezbytné propriety epizodické kriminálky, aby zároveň dokázal být spolehlivou zábavou s dostatečně emocionálními momenty (vede po všech stránkách povedená epizoda The Angel of San Bernardino a samozřejmě i finálová A Devil of My Word). Henderson a Modrovich zkrátka vědí, kam seriál vést a nebýt toho, že na (vzhledem k pozdějšímu foxovskému zrušení) nepochopitelně štědré ploše čtyřiadvaceti, potažmo šestadvaceti (!) epizod k hluchým místům chtě nechtě dojít musí, sahal bych po drobné úvaze po nejvyšším hodnocení. I takhle pro mě ale třetí Luciferův rok zůstává nejpřekvapivější událostí sezóny a to, že se přeci jen dočkáme vymodleného pokračování na Netflixu, značí, že kvalitativní růst nemusí být u konce.
4. série - 85% - Možná jsem po všech slibech, kdy se na křídlech streamovací služby mělo startovat div ne s R-kovým ratingem, čekal až přílišný odpich od dosud viděných témat a schémat. Ve výsledku se totiž po pauze vracíme víceméně tam, kde jsme se s hlavními hrdiny rozloučili. Takového přirozeného navázání si cením, na druhou stranu s odstupem nechápu úlevná prohlášení tvůrců o tom, že se nemusí za každou cenu držet konceptu epizodické kriminálky, protože snad kromě dvou výjimek od ní není upuštěno ani tentokrát. Na ploše pouhých deseti epizod se ani nestačím nadechnout radostí, že je Tom Ellis zpátky ve svém živlu a už příběh spěje k neodvratnému konci. Spěje tam ovšem s tak silnou posilou, že svoje původně střídmé hodnocení opět nadhazuji trochu výš. Zatímco ostatní se poctivě drží dobře známých charakterových mantinelů (Chloe) nebo jen mírně vybočí stranou (Amenadiel), nováček Eva je zázrakem, který prosvítí doslova každou scénu. Obsazení Inbar Lavi je tak nakonec překvapivě tím nejlepším, co se mohlo seriálu stát. S rozhodnutím udělat pátou sezónu tou poslední jsem rozhodně nesouhlasil, protože právě Lucifer je jedním z mála seriálů, u kterých si dokážu představit, jak kráčí dál ještě mnoho let, ale za možnost uzavřít všechno podle dlouhodobého plánu klobouk dolů vstříc Netflixu a za rozhodnutí přidat ještě nějakou tu epizodu navíc pak dvojnásob.
5. série - 85% - Nebudu lhát, první část mě zaskočila. Přinesla sice fascinující postavu Michaela, která snad definitivně dokazuje, jak královským hercem Tom Ellis je, zároveň ale ztrácela skoro všude jinde. Osudovost pouta hlavní dvojice se získává v předvídatelných zvratech, vedlejší postavy jsou vedeny po podivných dějových zákrutách (Ella) a třeba taková Maze mě neústupnou "nikdo mě nemá rád" polohou lezla docela často na nervy. V části druhé je ale všechno jinak. Dennis Haysbert přinesl do seriálu božský klid a tleskám odvážným tvůrčím rozhodnutím, jakkoli ani muzikálový díl, ani předfinálový zvrat nejsou vyslovenými trefami do černého. Je to ale posun k novým možnostem, což je přesně to, co první osmičce epizod chybělo. Za poslední kapitolu, která má být dárkem pravověrným fanouškům, jsem opravdu rád. Zároveň zcela výjimečně cítím, že je na odchod ten pravý čas.
6. série - 90% - Je nádhera, když se seriál nebojí změnit svoji tvář a Luciferovi se to povedlo na výbornou. Udržel si styl, povětšinou i nadhled a dokázal přinést více humoru, snad i vyrovnanější melodramatickou linku a na samém konci i něco navíc. Až se mi nechce věřit, že právě tahle kapitola byla původně jen smělým nápadem, který nikdy neměl být realizován a nakonec je z něj dost možná nejlepší sezóna. Tom Ellis už se doufám chystá na nějakou oscarovou roli, ale co dokázal z původně trochu zaměnitelně působicí show udělat jen svým hereckým umem, nad tím mi ještě dlouho bude zůstávat rozum stát.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Nedoporučuje devět z deseti zubařů
Dlouho jsem se divil, proč má přiměřeně příjemný fantasy seriál s neškodným, občas pohádkovým, občas poněkud drastickým dějem tak katastrofální hodnocení. A pak jsem udělal tu chybu, že jsem začal číst příspěvky nejrůznějších hodnotících serverů a povzdechl si nad tím, jaká žumpa občas umí lidé na internetu být. Kolik jsem si přečetl odporných výrazů na adresu barvy pleti herců nebo na sexualitu, která se tříská s jejich preferencemi. Myslel jsem, že v roce 2020 už jsme dál, že je normální se nad podobné věci povznést, ať už na ně má divák názor jakýkoli, ale asi jsem byl naivní. Nicméně, legenda o Nimue a jejích přátelích, spojencích i protivnících je tu sice nápaditě upravená na nejednom místě a vztahy mezi jednotlivými charaktery příjemně míchá proti očekáváním, často je to ale to jediné, čím v atraktivním světě čarovných mečů a skrytých schopností zabaví. Potenciál byl více než slibný, nejen díky obsazení stále neokoukané Katherine Langford a Gustafa Skarsgårda, který naštěstí nevariuje Flokiho. Pomáhá i slušný počet postav, díky kterému se neustále něco děje a pro diváky, kteří už mají pár příběhů s Excaliburem za sebou, také odhadování dalších zvratů a odhalení. Že se končí hned po první sezóně, ve chvíli, kdy se potenciál konečně odhalil v celé šíři, mě nepřekvapuje, ale přesto mrzí.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Don't touch Lola!
1. série - 100% - Pro člověka, který je v komiksech jako doma, provázanost jednotlivých marvelovek zkoumá obden před spaním a Whedonovce uctívá jako guru, byl pilotní díl jízdenkou do ráje. V kůži nováčka Skye jsem pohlédl za avengerovskou oponu do zákulisí samotného Shieldu a neviděl tam nic menšího než výtečnou směs napětí, dobrodružství, skvělých charakterů, překvapivých hostů a pocitu, že jsem vážně součástí všeho dění. Z Agentů se už na startu vyklubala nedoceněná událost, která s příchodem zvratů v souvislosti s druhým Captainem Americou jen získává na nezapomenutelnosti.
2. série - 90% - Úvodní várka překvapení a twistů, která se na nás valila v peripetiích a intrikách uvnitř Shieldu a hrozící Hydry, se podobným přístupem dala překonat jen velmi těžko. Proto byl směr, kterým se Jed Whedon a spol. hned v úvodu dali, tedy zvláštní schopnosti, nová rasa, původ Skye a vše kolem toho, spásným nápadem. Takhle se totiž Agenti mohou bez problémů zabydlet na seriálové scéně napevno a oba světy propojovat a variovat. I za pomoci nových postav, ke kterým směřuje jediná moje výtka. Ne snad že by Mack, Hunter nebo Bobbi nesplnili potenciál do nich vložený, ale na scénu vtrhli snad až příliš dravě. Do té doby totiž dění v Autobusu působilo sevřeně až rodinně a na širší pojetí (byť vzhledem ke Coulsonově nové funkci zcela pochopitelné) jsem si musel chvíli zvykat. Jako u málokteré show jsem tak vděčný za každého diváka. Tady totiž vidím potenciál na dlouhé sezóny dopředu a dokud vedlejší postavy budou hrát takoví tvrďáci jako Kyle MacLachlan, jehož Calvin si krade celou sérii pro sebe, nemám o studnici inspirace sebemenší obavy.
3. série - 90% - Zemětřesení. Ať už komiksové, kdy na sebe hru měnící události nenechávají čekat ani chvíli, tak charakterové, protože právě Quake/Daisy/Skye nebo jakkoli jí chceme říkat, je lídrem chybujícím, váhajícím, ale zároveň zatraceně obdivuhodným. Letos se toho Jed Whedon s Tancharoenovic rodinkou rozhodli očividně napsat rekordně moc a dávají nám tak čistokrevná dobrodružství (všechno související s neznámou planetou), špiónské drama (epizoda Parting Shot) nebo nečekaně temnou anabázi s nepřítelem, který osvětluje původ snažení samotné Hydry. A protože se nezapomíná ani na vývoj vedlejších charakterů, je rozhodnuto. AoS jsou stálicí, kterou na tuto pozici posunuly opakovaně nečekaná prodloužení. Zoufale si přeju, aby stanice ABC nebyla letos takto štědrá naposledy.
4. série - 90% - Pekelné knihy, nehmotné bytosti, Ghost Rider, androidi, snové světy a ve výsledku tak velká spousta zábavy, že nestíhám valit oči. Agenti nasazují tak vražedné tempo, že u jednotlivých epizod nestíhám pořádně popadnout dech a jen žasnu nad tím, jak si pro další linku důkladně připravují půdu dlouho před jejím opravdovým začátkem. Víc než kdy předtím platí, že většina zúčastněných jsou skutečně úžasní herci a třeba podceňovaný Iain De Caestecker se s každou další vrstvou svého charakteru vypořádává s bravurou, která by si u nějakého kritiky oceňovanějšího seriálu dávno vysloužila nominaci klidně i na Emmy. O co víc jsou Agenti přehlíženi kritiky a nepochopitelně i diváky úměrně s kvalitou, o to větší místo v srdci pro ně mám.
5. série - 90% - Vesmírná cestovka doplněná o vytrvalou nepřátelskou rasu, časohrátky i o očividně skromný rozpočet, který z nutného zla v podobě neustálých koridorů udělal příběhovou devízu. I pátý rok totiž dokáže bodovat v jednotlivostech (dokonalý stý díl, Enoch, Ruby, gradované hrátky a otazníky ohledně gravitonia) i v celku a třeba poslední díl, jakkoli jsem moc rád, že není úplně posledním, patří mezi klenoty televizní historie.
6. série - 85% - Návrat pro někoho nevítaný, pro někoho zázračný. Za ten delší časový odstup, který jsem si od finále předchozí sezóny dal, se mi totiž celý seriál usadil v diváckém srdci ještě o něco hlouběji než předtím a nových příhod, logicky mělnících odkaz odchozích postav, se opatrně bál. Naštěstí nebylo třeba. Dle hodnocení se sice jedná o sezónu nejslabší, ale pořád nadupanou akcí, plnou emocí přicházejících z nečekaných směrů a vůbec všech ingrediencí, které jsem si tolik přál zase vidět. Snad jen ta nepřátelská strana tentokrát působila poněkud zaměnitelně, o to víc ale funguje finále jako vnadidlo na rozlučku definitivní.
7. série - 100% - Ještě větší porce meta humoru, než kdykoli předtím, překvapivé i očekávané návraty, vymodlené pointy a nejbláznivější způsob cestování, jaký Zephyr kdy zažil. První sezónu mám hodně obalenou v neprůstřelné nostalgii a nedám na ni dopustit, přesto je to právě sezóna poslední, která se jí jako jediná může v ucelenosti rovnat. Chápu, že na někoho už těch změn nálad a speciálních epizod už mohlo být moc, já ale nemám slov z noiru, ze smyčky, z osmdesátkových songů a už vůbec ne z finále. Nechápu, že se podařilo fungovat sedm sezón, vážně ne, protože divácká základna utekla už kdysi dávno u posledních explicitních provázání s filmovým světem. Pro vytrvalce ale zůstala odměna nejsladší.
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Tens across the board!
1. série - 100% - Ve své jedinečnosti téměř nepopsatelné - a dost možná neopakovatelné. Pose funguje jako nejprimárnější rodinné drama, jako obraz doby, jako specifická sociální studie, jako kompilace skvělých songů a v neposlední řadě jako pravý seriálový milník. Rozesměje, rozpláče, šokuje množstvím hereckých objevů (Pray v podání Billyho Portera je už teď ikona) a diváka zkrátka nepustí. Proto nechápu, že právě takhle extravagantní událost proplula televizí nemožně potichu. Obvyklý kabelovkový hype by právě sem seděl jako nikdy předtím.
2. série - 90% - I když je první kouzlo dosud neviděného pryč, pořád bych jen těžko hledal, co se letos na seriálovém poli urodilo lepšího. Na nejvyšší hodnocení to sice tentokrát nestačí, protože "speciálů" bylo na střídmou porci desítky epizod přece jen moc, ale stále nemám dost a nejspíš jen těžko kdy mít budu. Pose je totiž tak jedinečně dojemná a upřímná najednou, že mi z toho nepřestává jít hlava kolem, ať už jsou to slzy radosti nebo nefalšovaného smutku. Billy Porter samozřejmě i nadále za krále, Indya Moore za princeznu a zvláštní trofej by měla přistát u Angela Bismarka Curiela. Jak mi byl Papi víceméně jedno, krade si ve druhé sezóně všechny chvíle a stává se jedním z nejživotnějších a nejsympatičtějších charakterů.
3. série - 90% - Chápu, že vyrábět v téhle době davové scény muselo být peklo a celá produkce tak bobtnala ve své náročnosti, ale stejně mi zpráva o tom, že třetí sezóna bude sezónou poslední, vyrazila dech. Takže i když se jedná o obrovskou ztrátu, protože Pose je seriál jako žádný jiný, alespoň odchází z větší části podle svých podmínek a co dějově dokončit jde, to se také dokončení dočká. Každá z milovaných postav má neuvěřitelně emocionální konec své pouti, někdy smutný, někdy melancholický, někdy nefalšovaný happyend, ale všechny varianty se odehrávají v duchu tvořených postav a nikdy, ani ve chvílích, kdy si kýč s limonádou podávají ruce, nepřekročí hranu, za kterou bych tvůrcům všechno nezobal z ruky. Právě třeba hudební scéna "I swear", která se při troše smůly mohla zvrhnout v přepálený slaďák, ve mně rezonuje z celé sezóny nejhlasitěji. Angel Bismark Curiel a Indya Moore prosím do všech nových Murphyovek.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
The world is full of lunatics who think the world is full of lunatics.
1. série - 70% - Dlouho jsem žil v přesvědčení, že půlhodinové dramedy od stanice Showtime zůstaly nenávratně zamčené nějakých deset let zpátky. Dave Holstein (ne náhodou jeden ze scenáristů skvělého kousku Weeds ze stejné televizní stáje) se rozhodl, že tuhle díru na kabelovém trhu zaplní, ale vzal to snad až moc velkou silou. Hořkých chvilek je totiž daleko víc, než těch sladkých, hranice mezi zvláštním a divným se celou sezónu povážlivě třese a několikrát i zlomí. Tak jako se několikrát odehraje scéna, o které jsem nikdy netušil, jak moc jsem ji potřeboval vidět, mnohem častěji se objeví nějaká, kterou jsem rozhodně vidět nepotřeboval a nechtěl. S hodnocením si moc nevím rady, protože i přes výtečného Carreyho a moje oblíbence Judy Greer a Justina Kirka ve vedlejších rolích je to se sympatiemi k ústřednímu chlapíkovi slušně na štíru. Stoupající intenzita jeho epizod a zmatků zneklidňuje, čekání na pořádný zlom slušně napíná, ale po posledním díle (jakkoli perfektně vypointovanému) nějaká moje část proti všem seriálovým zvyklostem ani nechce pokračovat dál.
2. série - 85% - Odstup od neuchopitelných výjevů směrem k dramatu. Občas poťouchlému, častěji pak překvapivě smutnému, ale hlavně dobrému. Carrey se navíc v téhle roli definitivně našel a právě Jeffova zranitelnost mi opakovaně vháněla slzy do očí. Krásný úkaz, kdy seriál odchází (byť nedobrovolně) po své nejlepší epizodě.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
You do them or you don't
Být fanouškem Demi není žádný med. Dostávat žánrově odlišná alba, která mají pokaždé něco do sebe, mě dodnes neomrzelo, ale při každém novém článku o jejím osobním životě cítím od 24. července 2018 značné mrazení. A jakkoli je úleva vidět ji konečně v lepším rozpoložení, stejně mám divný pocit, že zahrávání si se špatným koncem je pořád nebezpečně blízko. Není to totiž poprvé, kdy v dokumentu sleduji samotnou Demetriu, jak se dívá na staré záznamy z koncertů či rozhovorů a posmutněle komentuje, že tam i tam byla pod vlivem nejrůznějších návykových látek - a to i ve chvílích, kdy na kameru upřímně sdělovala, jak čistá a spokojená v danou chvíli je. A já se nemůžu zbavit pocitu, že se situace nikdy docela nezmění. Možná za to můžou jen opatrné komentáře její rodiny, možná až přehnaný optimismus přátel a týmu a možná za to může opatrné ucuknutí očima mimo záběr při přímé otázce, zda v jejím životě ještě hraje heroin nějakou roli. Katarze ze zpovědi o duševním stavu, o dětství, o fyzických traumatech i o všem dalším je až nesnesitelná, první tři epizody jsem si vážně protrpěl. Právě čtvrtý, jakkoli má nabízet pohled do světlé budoucnosti tvůrčí i osobní, mě ale drží v optimismu zpátky. Když sama Demi se zdravým (?) sebevědomím říká, že s tímhle ďáblem stále zkouší tančit, okamžitě dostávám strach, že se ono osudné datum bude v nějaké formě jednou opakovat.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Po kapele Hurts druhá věc, proč stojí za to znát Manchester
Říct, že mě v době své české premiéry, tedy na podzim roku 2001, seriál příliš neuchvátil, by bylo nepřesné. On mě pouze zaskočil nepřipraveného v době, kdy ke mně vztahová a životní dramata víc mluvila z jiných subžánrů, ať už nadpřirozených nebo teenagerovských. A do toho tehdy skočila britská nonšalantnost, suchý humor, parta elegantně i živočišně zahraných holek a fotbal obdivujících chlapíků. Nějakou dobu mi to trvalo, ale i v době vlastní nevyzpytatelné puberty jsem mezi nimi tušil životní pravdy, zdrcující zvraty hned od prvních epizod mi nedávaly spát a jakkoli jsem měl ze zúčastněných nejraději Adama, fascinovala mě ta dynamika zdánlivě nesourodé party, která je nejsilnější právě v těžkých chvílích. Jakkoli to bude znít suchopárně, čím jsem starší, tím mi seriál přijde opravdovější a lepší, takže jsem měl o to větší radost, když se i přes původní (jakkoli tíživou) uzavřenost vrátil po třinácti letech na britské obrazovky. Ve vlně nezvaných revivalů měl takový návrat smysl, protože zatímco na přelomu tisíciletí byla ústřední šestice v partnerských rozhodnutích razantnější, na prahu padesátky jsou klidnější, přemýšlivější a mají znatelně odžito. A snad právě protože jsem ve věku, ve kterém hlavní postavy byly v původních sériích, přijde mi, jak kdyby mi šly ze svých pozic zase pár let naproti. Vzhledem k tomu, že se tichý a nečekaný comeback dočkal diváckého úspěchu a s tím pak i čtyř sezón, došlo dokonce k nezvyklému úkazu, kdy se dění od šesté do deváté řady rovná téměř samostatnému seriálu, jakkoli je se vzpomínkami na staré časy samozřejmě mnohem silnější.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Když jsou důchodci trendy
Univerzální životabudič do libovolné nálady. Ať hraje na linku humoru, smutku, nostalgie nebo naděje, vždycky přijde s nápadem, který mě rozesměje, dojme a v první řadě potěší. Přibližně od čtvrté sezóny je sice humor až příliš často závislý na popkulturních narážkách, ale ta neopakovatelná ladnost, se kterou ústřední čtveřice dokáže odehrát i tu sebepoťouchlejší skopičinu, na to se nedá vynadívat. Ještě o něco víc mě možná baví mladší generace, obzvlášť bezelstný Coyote a nekompromisní Brianna. Díky za tyhle jednovětné sarkastické odpovědi i upřímné emocionální herecké koncerty, navíc v tématech, která jsou nyní aktuálnější, než když seriál začínal.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Grand Sleepovers
Na dětského diváka málo zábavy a nečekané výjevy, kdy si skřítci začnou vyhrožovat a v bitevní vřavě se relativně explicitně mrzačit, na toho dospělého zase příliš pofidérní zápletka, slabá animace a nadměrné množství neodůvodněného pištění nebo překřikování. Hlavní hrdinky jsou první polovinu uctívány jako bohyně, které převáží rovnováhu sil na tu či onu stranu, aby se v polovině druhé snažily ze všech šlamastyk nenápadně vytratit a a nechaly umírat vedlejší charaktery. Druhá hvězda za úvodní a závěrečnou znělku, které v sobě mají víc emocí než celých třináct epizod.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí