novoten
| Jméno | Lukáš | |
| Věk | 37 let | |
| Bydliště | Praha | |
| — | ||
| — | ||
| https://www.facebook.com/lukas.novotny.1029 | ||
| Poznámka | — |
Nejčistší průběžná nenávist
1. série - 50% - Přilít do vod vztahových sitcomů něco nového chce v posledních letech, kdy jednotlivé stanice oznamují (a o pár týdnů později pravidelně ruší) nejrůznější pokusy o nové romantické party desetkrát do roka, už docela kumšt. A u FX na to šli od lesa, protože aby se ústřední pár dal dohromady hned na startu, vyspal se spolu a pak se zvládal čím dál častěji urážet a otevřeně i skrytě posílat do zakázaných míst, to jsem vážně ještě v seriálu neviděl. Jenže originální neznamená vždycky dobré. Jak Jimmy s Gretchen, tak i jejich přátelé Edgar a překrásná Lindsay jsou natolik do sebe zahledění, že si ani jeden (snad právě s výjimkou smolaře Edgara) neuvědomují, jak jsou ve své sobeckosti pro své okolí toxičtí. A právě v těch chvílích, kdy se svým okolím nejhůř zametají a já bych se měl nejvíc smát, jsem maximálně znechucený. Proto velké díky za pár chvil "vyměklé" sebereflexe a dokonale funkční melodramatické finále. Pro ostatní možná body dolů za předvídatelnost, pro mě záchranný skok do slabého průměru v poslední chvíli.
2. série - 40% - Povedený konec úvodní sezóny přinesl velkou past. Jak udržet obhroublý humor a neotesané povahy Jimmyho a Gretchen při pokusu o vztah a nepůsobit nevěrohodně? Přesně tenhle úkol Stephen Falk fatálně nezvládl a veškeré snahy o navrácení obou poloviček do úlohy vulgárních pařezů jsou smutně vynucené. Pomáhá mu k tomu i vychtěná linka Gretcheniny nemoci, která nejen, že působí jako z jiného seriálu, ale ani ji Aye Cash nedokážu na jedinou sekundu uvěřit. A když stále suverénně nejlepší Kether Donohue dostává do scénářů scénky typu "aplikace horkého spermatu z mikrovlnky", je mi za ni stydno a smutno zároveň. YTW je totiž seriál, který je viditelně hrdý na to, že je z kabelovky. Ale možností s tím souvisejících využívá paradoxně k tomu, aby se konstantně horšil.
3. série - 30% - Netušil jsem, že se dá klesnout ještě níž. Vzpomínám si, jak v samotných začátcích celé show spousta diváků vychvalovala tvůrce za to, jak všechny zdejší vztahy působí neotřele a realisticky. Zajímalo by mě, jestli by to někdo řekl i teď. Lindsay je místo obvyklé sobeckosti zničehonic retardovaná a veškeré její chování kolem těhotenství mě slušně řečeno uráží, navíc její linka s sebou nese mnoho prostoru pro nesledovatelného ohavu Paula. Gretchen je nesnesitelná lidská bytost, se kterou by nikdo v domácnosti nevydržel ani hodinu a Edgar? Ten je pravou ukázkou toho, jak to vypadá, když je jeden charakter zoufale navíc, protože zápletky typu Dr. Weed se nedají nazvat jinak než trapasem. Záměrně vynechávám Jimmyho, který nějakou záhadou stále zůstává ve středu dění jen díky tomu, že píše knihu. Nad jednou věcí ale žasnu čím dál víc. Jak dokonale mě tahle parta dokáže vytočit během jediné scény. Když už se totiž všichni alespoň trochu uklidní, dorazí teprve ten pravý odpad typu Shitstain a spol. Kdybych mohl přát zrušení jedinému seriálu, byl by to tenhle.
4. série - 0% - Snižování inteligenčního kvocientu postav v rámci udržení dojmu souvislého pásma gagů je tak moc v kontrastu s pokusy o smutné drama, že bych byl upřímně raději, kdyby mi showrunner Stephen Falk dal ránu mezi oči, než aby se snažil ústřední již nenatáhnutelnou linku přece jen vést dál. Čirá nenávist, kterou si masochisticky naočkuji i v její poslední (!) sezóně.
5. série - 40% - Smíření. Alespoň do té míry, do jaké sahá Falkova snaha přesvědčit mě, že Gretchen a Jimmy mají být opravdové postavy s několika odžitými momenty. Jedině proto jsem schopný překousnout dobře vystavěné (ale v konečné pointě bohužel poněkud jalové) flashforwardy nebo trapností svítící epizodu s Paulovou rodinou, která bůhvíproč paroduje skvělý film Dej mi své jméno. Za největší selhání, na které se teď vší silou snažím zapomenout, je ale zacházení s charakterem Lindsay. Kromě toho, že v poslední sezóně působí definitivně jako prázdná figurka, vymetou s ní scénáristé i to poslední myslitelné klišé a zakončí ji - zkrátka tak, jak zakončí. Nebýt toho, je z posledního roku (snad i díky epizodě The Intransigence of Love, která ukazuje, že mimo tuhle toxickou sebranku by hlavní tvůrce přece jen mohl odvyprávět dobrý příběh) smysluplná podívaná. Takhle trochu paradoxně zůstávám i přes nulová původní očekávání zklamaný - a už o nich nikdy nechci slyšet.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Dracarys
Největší televizní fenomén desátých let. Od nenápadné šeptandy zvěstující podívanou pro všechny milovníky fantasy, kterým přišel Pán Prstenů jako moc velká pohádka, přes sílící hype vítající každý nový díl jako smilování - až po osmou sezónu, před níž snad nemohli uniknout ani ti nejzavilejší odpůrci. Trůny byly všude a i po jejich poslední epizodě, která dle očekávání rozdělila diváky hned na několik táborů, rád přiznávám, že jejich sláva přišla zaslouženě. Propracovaný svět Západozemí mě upoutal od úvodní scény, od finále první sezóny jsem chtěl o sedmi královstvích vědět snad úplně všechno a i přes nejrůznější klopýtání mě tahle cesta fascinovala až do samého hořkosladkého konce. Stejně jako má svá slabá místa Martinova knižní předloha, má je logicky i adaptace. V ranných letech se drží knih křečovitě zuby nehty, sází na komornost a šetří s velkolepými momenty, později dává důraz na linky, které se v knihách dočkaly značného prostoru, ale nikdy k nim nedodá pointy a posléze je začne trochu necitlivě osekávat. V sedmé a osmé sérii, tedy v prostoru, kam se předloha ani po dlouhých letech čekání dosud nevydala (a podle mě se na tom vzhledem ke stoupající ješitnosti marnivého autora už nic nezmění), přeřazuje o tři rychlostní stupně nahoru a za jednu epizodu se stihne odehrát hned několik zvratů, na které bychom jindy čekali třeba několik let. Je mi ale až trochu k smíchu, jak je rozmazlená divácká veřejnost, v současnosti s nabídkou snad desítek nových počinů měsíčně, nespokojena takřka pokaždé. Ať se jede rozvláčně nebo unáhleně, pokaždé jsou slyšet záplavy reptalů, kterým ani jedna varianta nevoní. Ani mně sice dokonale nevyhovuje za každou cenu odvážná kulisa hlavních událostí, od začátku očividný důraz na možnosti divácké nepřístupnosti na HBO nebo kruté a náhlé osudy postav, jejichž motivace se důkladně rýsovaly mnoho let. Jenže tenhle svět mě ani o slušných pár let později nepřestal fascinovat a jeho seriálovou mutaci mám dokonce ještě raději než tu knižní. Není sice ani zpola tak propracovaná a na literatuře v samém závěru už téměř jen parazituje, ale na rozdíl od takové Hostiny pro vrány nebo Tance s draky u ní nemám pocit, že mě její autoři chtějí ve druhém (a chvílemi snad i v prvním) plánu jen škádlit lavinou vedlejších postav a donekonečna natahovaných linek (viz Dorne - prubířský to kámen obou verzí). A těch nezapomenutelných postav, které jsem si oblíbil a které se navždy staly součástí popkultury (u mě vítězí Daenerys, Missandei, Jon a Robb). Svět mocenských pletich, který čím dál vydatněji kořenily boje, lásky, sváry, draci, nemrtví a odhalení ze světů ledu i ohně mi sice nenabídl konec, který jsem si vysnil, dokonce ani jeho střídmou verzi, kterou jsem očekával. A na rozdíl od ostatních se těchto konců dokážu vzdát a přijmout ten, který mi Weiss s Benioffem nabídli, jakkoli i oni jsou lišky podšité a nedělám si iluze, že by se nám divákům s blížícím se koncem několikrát při psaní nevysmáli právě tím, jak očividný fan service střídají s podtrháváním veškerých očekávání. Každá sezóna měla spoustu nezapomenutelných momentů, střetů, setkání či zvratů, takže i přes nejedno rozčarování zůstávám i na samém konci na nejvyšším hodnocení. Valar Morghulis a na shledanou.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Když vám uteče freon
Jestli existoval seriál, který jsem už z principu nechtěl nikdy vidět, byl to právě příběh z mého rodiště. Ještě dřív, než jsem jeho existenci zaregistroval, se totiž usadil snad v každém českém obýváku, na ulici se v úterý ráno mohutně hláškovalo ze včerejší epizody a když se člověk osmělil ozvat, že zatím Luďana a spol. nesleduje, odpovědí mu byl zaražený a nechápavý pohled. V okamžiku, kdy jsem získal dojem, že budu nejspíš opravdu ta poslední osoba, která ještě do Severky nezavítala, jsem tedy sebral odvahu - a zavítal. A jak se rozjezd překvapivě dravě daří salvou více či méně vtipných situací (a druhý díl to nadšení zase brzdí neutuchající snahou udělat z hlavní postavy nesnesitelného blba), musel jsem být chtě nechtě zvědavý, jak se z relativně nesourodé podívané dá vybruslit. Prušinovského zručnou ruku totiž většinou blokuje neustálé cílení na echt sociálno, ve kterém se sice silné malé příběhy hledají snadno, ale žánrové vybočování v jejich rámci často kvůli nutné nadsazenosti nefunguje. Tady tomu tak není a v první i poslední řadě za to vděčí hercům. Bez dokonale padnoucího obsazení by totiž skoky do romantiky, do existenciality a sporadicky až téměř do akce nemohly fungovat. Jenže jak nejoslavovanější Hofmann, tak fatální objev Stárková a můj osobní favorit Michal Isteník si uhrají jak prvoplánové grimasy, tak překvapivě nosné glosy, které nemohly než zlidovět a konečně i tu nejvážnější stránku. Za všudypřítomným "Dycky Most" nebo vulgaritou v každém vyhrocenějším dialogu se totiž skrývá překvapivě trefné poselství, které k mému šoku v mnoha bodech odpovídá mému náhledu na svět. V kombinaci se zvážněním posledních epizod rád odpustím úvodní rozevlátost a nesoudržnost a když se na samém konci rozezní první tóny jedné z nejoblíbenějších písní mého života, zapadne do sebe už úplně všechno. Na pár sekund jsem tak zvažoval i nejvyšší hodnocení, ve kterém mi brání jen ona nemilá upocenost českých počinů, které se pořád ne a ne zbavit ani v prvotřídních kouscích. Most! ale přesto k této skupině patří a i když bych před měsícem nevěřil, že to někdy napíšu, kultovní status mu přísluší plným právem.
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Princezna a chuďaska
Ještě nikdy se mi nestalo, abych naslepo sáhl po seriálovém anime čistě kvůli jeho žánru či tématu a zůstal oněměle zírat, jak přesně jsem se trefil. Dobrých počinů, které se ke mně dostaly jen náhodou, jsem sice pár viděl, ale až Princess Principal je i při takřka nulových očekáváních naprostou trefou do černého. Kromě alternativní viktoriánské doby, tedy důvodu, proč jsem se do Albionu vůbec vydal, je v ní snad úplně všechno. Mezi narážkami na dobové skutečnosti, osoby nebo romány se odehrává děj, ve kterém je princezna, špionky, střední škola, humor, napětí, elegantní akce, stylové hlášky, dětinské momenty, lidumilná poselství, létání, politika, automobilové honičky i emoce. Občas jsem během jediné epizody vystřídal škálu nálad a nevěděl, jestli čtu román od Dickense, listuji Ligou výjimečných nebo na konzoli hraji Gravity Rush. Při takové hromadě střípků (se subžánry relativně přesně oddělenými epizodickým konceptem případů) se zdálo nemožné, aby výsledek držel pohromadě, ale právě takový zázrak se stal. Končí se sice dost narychlo, což by mě při běžné dvanáctidílné porci zklamalo, ale při odklepnutí série filmů se nemůžu dočkat, kam se parta holek (v čele s mojí od prvního momentu milovanou Dorothy) vrhne příště. Pro diváky, kterým při prvním zvuku infantilního pištění mrzne úsměv, tu moc prostoru nebude, ale já jsem se s Cavoritem v kapse našel.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Sweet Christmas
1. série - 80% - Nejproblematičtější netflixovský Marvel, který se až podezřele dlouho tvářil jako zbytečný příspěvek do perfektně sestavené mozaiky. Jenže právě to, že Luke je nám známý díky svojí zásadní účasti na příběhu Jessicy Jones, není zádrhel, ale ta největší devíza. Jeho zápal a tvrdá neústupnost působí přirozeně a do nelítostného prostředí Harlemu dokonale zapadá. Právě zdejší atmosféra plná gangsterů, korupce, rapu a jazzu diváka velmi rychle topí v labyrintu, ze kterého není úniku a dává alespoň částečně zapomenout na až zbytečně pomalé tempo druhé poloviny. Obrovským plusem zůstávají také vedlejší postavy, nejvíc mi k srdci přirostla zavilá detektivka Misty v až sugestivním podání Simone Missick.
2. série - 60% - Snad každý seriál z místního univerza provází každým rokem stížnosti na počet epizod a jejich délku. Nikdy jsem se s podobnými námitkami neztotožňoval, ale právě tady poprvé (a snad naposledy) musím souhlasit. Třináctka epizod je v tomto případě neúnosná, každý záběr se protahuje donekonečna, spousta banálních dialogů či monologů překročí načasování pointy a dějové linky by se s klidem vešly do polovičního prostoru. I přesto, že je stále o čem vyprávět. První vlna krvežíznivých nepřátel je pryč, zůstává druhá, rozpůlená. V jedné části přináší spoustu nesrozumitelného přízvuku za doprovodu neposlouchatelného reggae a s tváří animálně zavilého bojovníka, ve druhé pak starou známou sebranku, v jejímž čele je i tentokrát Mariah, nejafektovanější, nejpřehrávanější a v důsledku jednoznačně nejhorší záporná postava celého Defenders vesmíru. Subjektivně mi přišlo, že má prostoru skoro tolik jako sám Luke, který prošel zbytečnou změnou. Zatímco v první sezóně si nesl dávné šrámy a z nich pramenící traumata se ctí, teď mu scénáristé přihráli jakýsi "vnitřní vztek", kterým od sebe odhání spojence i blízké osoby a nejednou ho takové pnutí donutí ke když ne špatným, tak alespoň pochybným rozhodnutím. Jeho síla stoicky klidného harlemského svalu tak razantně otupuje a při nedostatečném prostoru pro mou oblíbenou Misty zůstává jediný opravdový klad. Shades. Tenhle kluzký had, o kterém jsem celou předchozí řadu přemýšlel, jestli mě baví nebo ne, se najednou bez potíží stává králem celého seriálu. Ať kuje další pikle, sleduje osobní cíle nebo jen musí zakusit následky svých rozhodnutí, září Theo Rossi každým svým šibalským úsměvem. Trochu smutně to tak není titulní hrdina, ale právě nevyzpytatelný seňor Alvarez, kvůli komu bych si přece jen pořád přál, aby se bezútěšný svět neklidných rytmů a hlasů na obrazovky ještě někdy vrátil. Po vpravdě kmotrovsky laděném finiši totiž tvůrčí záměr chápu, ale pachuť z něj zůstává palčivě nahořklá.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
There were dragons, when I was a boy.
Seriálovou formou rozvíjené animáky tu už byly mnohokrát. Někdy příjemně uspějí, jindy je obtížné o nich vůbec zaslechnout zmínku - a někdy všechno sedne, až mě to zarazí. Filmového Draka můžu vidět kdykoli, proto jsem novým dobrodružstvím opatrně věřil a zpočátku si hlavně užíval jejich bezstarostnost. První dvě sezóny z Cartoon Network cílí v prvním plánu na usměvavé napětí a ponaučení pro děti. Epizodické rozjezdy mi nikdy nevadily, to očekávání něčeho většího mě odjakživa fascinuje, ale chápu, že dospělí diváci se takovým přístupem nechají zmást a klidně i odradit. Navíc vývoj postav je značně ovlivněn tím, že víme, jak se bude kdo chovat, kdo bude žít nebo bude vůbec v centru dění přítomen, takže manévrovacího prostoru není tolik. Po přechodu na Netflix se jde ale o třídu výš. Humor je kupodivu ještě střelenější, logicky tak nějak "pubertálnější", ale napětí už není jen zpola falešnou vábničkou. Dlouhodobí protivníci umí být patřičně zlověstní, souhra celého týmu důležitá a třeba vývoj Dagura, mého veleoblíbeného maniaka, mě donutil si přát jeho vlastní spin-off. Je to právě čím dál se rozšiřující galerie záporáků, spojenců, nových tváří a při troše štěstí i dračích podob, co mě donutilo přejít z občasného sledování až téměř k maratonu, kdy mě okolnosti nových dobrodružství baví natolik, že za víkend rád sjedu celou sezónu. Samozřejmě nemá cenu tvrdit, že se i v pozdních obdobích seriál nedrží jasného rozvržení propriet, které se pokaždé musí objevit. Každá sezóna tak nabídne jednu epizodu, kdy se Snotlout musí vykoupit z extrémní tvrdohlavosti, jednu, kdy Fishlegs ukáže, že není jen chytrá hlava, jednu, která zdůrazní pouto Škyťáka s Astrid a (minimálně) jednu, ve které to dvojčata se svými skopičinami přeženou. Někdy ale nevadí mít v něčem pevnou jistotu. Těžko říct, kdy k tomu přesně došlo, ale přibližně v páté sérii (uváděné jako třetí část celého netflixovského Race to the Edge) přešli milí Dračí jezdci od relaxu pro celou rodinu definitivně na hranici odlehčené fantasy. A za to si tu velkou porci více než stovky epizod rozhodně zasloužili.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Nejhorší výlet všech dob
Dokážu pochopit, že se Lena Dunham potřebovala vypsat z osobních zdravotních potíží. Nerozumím ale tomu, že tak činí formou upjaté Kathryn, která od dalšího dění odrazuje od samého startu. Zbytek party totiž tvoří lidé protivní nebo rovnou nesnesitelní. Jedná se navíc o skupinku tak nesourodou, že si nedokážu představit, že by si ji někdo z diváků dokázal opravdu zamilovat a mohl ji pozorovat i jinak, než jako bizarní sociologický experiment. Posledním hřebíkem do rakve veškerého potenciálu je rozhodnutí obsadit dost možná charakterově nejrozmanitějšího seriálového herce vůbec, tedy Davida Tennanta, do nevděčné role uťápnutého chlapíka s kloboučkem. A i ten, jakkoli se scénáře neustále snaží veškeré mužské osazenstvo tlačit do roviny, kdy obdivují postavu nejprotivnější, tedy protřelou a vyžilou Jandice, zde působí jako snad jediný chlap, se kterým by se člověk mohl alespoň částečně ztotožnit. Díky za to, že se kempovat jelo jenom na jednu sezónu. Tihle táborníci jsou totiž malí lidé - a těm nebude lépe ani postupem času.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Annie, I'm a hawk!
Extra poutavý začátek plný potenciálu a působivý konec, který porazí na kolena všechny slabochy na silná finále. Jen mezi tím je všeho trochu moc. Barev, změn nálad, nápadů, ale než bych obdivoval originalitu a jednotlivé vstupy do nových vizí, připadají mi na mysl jednotlivé předobrazy a více či méně ochotně se přehrabuji v tom, jak se nejlépe inspirovat Matrixem, Klubem rváčů, Mechanickým pomerančem nebo třeba Mr. Robotem. I přes trochu na sílu hnané, ale přesto obdivuhodné žánrové rozkročení zůstává vše v jádru na rovině hlavní dvojice. Páru roztřesených porouchaných dušiček, které díky jako vždy přesné Emmě a k mému nemalému šoku i dokonalému Hillovi nechávají diváka zas a znova žasnout a fandit, ať se někde v tajemném mozkovém zákrutu skrývá tajemství, jak smutek a beznaděj zahnat a (vy)léčit. Bohužel jakmile se začne příliš dlouho mluvit o celém výzkumném projektu, Theroux je nucen hrát karikaturu a dává se prostor Gretě nebo Azumi, vyhodí mě to okamžitě ze sedla. Chápu, že tvůrci mají v hodně nadsazené látce plné velkých vědeckých slov a filozofických parafrází tendenci být v klidnějších vodách trochu poťouchlí, ale vůbec to nefunguje a návrat do hlubin původního konceptu mi pak pokaždé trvá dlouhé minuty. Za uklidňující vědomí, že i přes spoustu poct a zatáček je Maniac v první vlně o záchraně v místech, kde ji člověk nečeká, ale zaokrouhlím hodnocení nahoru. Takových jistot totiž není nikdy dost.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Génius i dylina
Rekordně rychle vyvařený kult. Svého času se nedalo otřít o kulatý nesmysl bez toho, aby nezačaly létat narážky na Laviho, aby za pár měsíců přesně tak rychle ustaly a z Vyšehradu se místo klasiky stalo upatlaný nevzhledný patvar. Nedokážu pochopit, jak na čtyři svižné díly, které umí skrz Štáfkova nevymáchaná ústa na první dobrou trefit každé okřídlené fotbalové klišé posledních let či klidně dekád, připadne ve zbytku tolik čistého odpadu, kdy je mi za kompletní herecký i tvůrčí ansámbl plně trapně.
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Lukáš = Lukáš
Poctivých 80 za jeden z nejpozitivnějších večerníčků staré školy plný optimismu, překvapivých nápadů a skvělého dabingu. A když už mě po ústředním capartovi pojmenovali, zaslouží si i těch zbývajících 20.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí