Nathaniell
| Jméno | Veronika | |
| Věk | 38 let (Štír) | |
| Bydliště | České Budějovice | |
| @Nathaniell717 | ||
| — | ||
| — | ||
| Poznámka | — |
Bomb Girls
Bomb Girls jsou pro mne velmi příjemným překvapením. Nenápadné, ale o to sympatičtější retro plné hezké hudby, krásných šatů a účesů i uvěřitelných, živoucích postav.
Oblíbila jsem si všechny. Krásnou, sebevědomou Gladys, která se snaží za každou cenu dělat správné věci, přestože naráží na nepochopení okolí a konvence společenské vrstvy, v níž se narodila. Křehkou Kate s děsivým tajemstvím a zlatem v hrdle. Mateřskou, tvrdě pracující Lornu, která by pro rodinu a továrnu obětovala i své vlastní štěstí. Dokonce jsem si nakonec dokázala oblíbit i Veru, zejména v okamžiku, kdy se od myšlenek na sebevraždu změnila v sebevědomou ženu, která se dokázala vyrovnat se zjizvení obličeje ve světě, kde jsou ženy stále ještě především manželkami. A samozřejmě Betty, emancipovanou, tvrdě pracující a odhodlanou postavit se proti společnosti, jejíž konvence jí brání ve štěstí; ta byla pro mne až srdcovou záležitostí (přestože projev Ali Liebert je chvílemi velmi neherecký).
Muži jsou trochu upozaděni (samozřejmě, když jsou téměř všichni na frontě), což v kombinaci s datací a tématikou jenom nahrává k tematizaci feminismu a ženské emancipace. Ovšem nečekejte nic násilného, nebo extrémního, všechno jsou pouze přirozené projevy žen, které byly donuceny zastávat mužské role ve vypjatém dějinném okamžiku.
Trochu na škodu je lehce násilné a nepřesvědčivé roubování dobových událostí do příběhu. Situování do Kanady samozřejmě trpí tím, že je od událostí v Evropě prostorově vzdáleno, tudíž jsou všechny odkazy k aktuálnímu světu do dění vkládány z druhé ruky a, bohužel, působí lehce samoúčelně.
Je trochu škoda, že seriál nebyl obnoven pro třetí sérii, nicméně se v příštím roce dočká alespoň pokračování v podobě celovečerního filmu. Já se rozhodně těším.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Defiance
Sci-fi je moje krevní skupina, takže mě před zklamáním z Defiance bohužel neochránila ani má oblíbená Mia Kirshner v roli prostitutky. A to je co říci.
Pilot mě navnadil poměrně sympatickými hrdiny i závěrečnou bitvou s Volgy, nicméně již od druhého dílu je jasné, že celý seriál směřuje úplně někam jinam, než se v pilotu zdálo. Kam? Těžko říci. Chvílemi k lokálnímu supernatural vyšetřování, chvílemi k politickým intrikám za účelem zničení světa (jak jinak, že), ale většinu času je to jen mlácení prázdné slámy prokládané řečmi o svatbě a mezidruhových odlišnostech.
Vizuální stránka není nic moc. Mimozemšťané jsou Star Wars/Star Trek kříženci vytvoření za použití různého množství gumových masek (jedni jsou vybledlí a vznešení, druzí rezatí a trochu divocí, třetí superchytří lebkouni, pak tam vesměs mimo záběr pobíhá pár neurčitě chlupatých Žvejkalů a vousatých hobitů). Zejména detailní záběry na lebkouny (Indogenes, pro rejpaly) mne svou plastikovostí doháněly k šílenství.
Terraformované St. Luis alias Defiance je typické post-apo město s kombinací zaprášenosti, otlučenosti a jen občasnými blikajícími mimozemskými technologiemi (ale hudbu pořád pouštějí z vinylu, některé křehké věci očividně přežijí cokoli). Otázka, jak tam vydržel stát ten oblouk, ačkoli se celé původní město propadlo pod kilometry zeminy, asi nebude nikdy zodpovězena. Nicméně úvodní intro je graficky nádherné.
Postavy naopak vůbec nejsou špatné a to i přesto, že o logice jejich motivací můžeme docela pochybovat. Lovec odměn a nově ustanovený šerif Nolan je sympaťák (ačkoli jeho fixace na záchranu Defiance je naprosto bezdůvodná), starostka Amanda taktéž. Jediný, kdo mě doslova vytáčel, byla Irisa. Póza vzdorujícího puberťáka s nejasnou minulostí u ní hraničila se stupidním chováním a otravným vztekem na všechny a všechno. Scény s jejími vizemi patří rozhodně k tomu nejnudnějšímu, co Defiance nabízí. Předpokládaný milostný trojúhelník mezi šerifem, starostkou a její sestrou je zde jen naznačen, žádná romantika se nekoná. A vzhledem ke cliffhangeru na konci série se můžeme pouze dohadovat, jestli k němu vlastně někdy vůbec dojde.
Největší chybou celé show je, že neví, čím by chtěla být. Zmatená kombinace motivů a zápletek, které jsme už viděli někde jinde a v lepším podání a které dohromady vytvářejí chaos, v němž se naprosto ztrácí pocit, že to vlastně celé někam vede. K tomu nepříliš oslnivá vizuální stránka. Ale protože jsem si některé postavy docela oblíbila, případné další sérii dám rozhodně šanci, třeba to nějaké směřování zázračně najde.
Edit.:
Po druhé sérii musím říct, že jsem spokojená. Možná se nedá jásat nad tím, jak zázračně Defiance nalezlo, co vlastně tak nutně potřebovalo sdělit, na druhou stranu působí značně koherentněji... a velmi nenápadně se změnilo v až okatou dámskou jízdu, ou jé.
Nebýt skvělého Nolana, nenajdete v Defiance jediného chlapa, který by se vyrovnal svým ženským protějškům. Amanda, Stahma, dr. Yewll, Berlin, dokonce i Christie mají větší koule, než ti, jakže se to jmenují? Datak, Alak, Tommy, Niles... rozhodně žádná hitparáda.
Především Jaime Murray jako Stahma v této sérii exceluje, jak jen to ta ženská dělá, že je pokaždé tak dokonale záporná, až ji musíte milovat? Nechci vidět, co z Defiance zůstane, až ji jednou skutečně dožene karma a někdo ji za všechno donutí zaplatit.
A poslední výkřik nakonec: Bring Kenya back, sakra!
82 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 11 lidí
Lost Girl
Moje cesta k seriálu Lost Girl byla trochu zvláštní. Dlouho jsem se mu vyhýbala, recenze od žánrových fanoušků jsou veskrze nepříliš dobré, seriálu bývá stále dokola vyčítáno to samé - nesympatická hlavní hrdinka, mizerné triky, bojové scény a výprava vůbec, děravý příběh postrádající logiku. Nicméně fanouškovské reakce na zahraničních serverech jsou z mnoha důvodů nesmírně zajímavé, a jelikož je fanouškovská recepce textu tak trochu mým oborem, nakonec jsem se dokopala k tomu, abych Lost Girl dala šanci a zjistila tak, co na tom seriálu vlastně všichni vidí.
Pilot je přesně tak špatný, jak jsem očekávala. Možná ještě horší. Hlavní hrdinka působí velmi nepřirozeně, celou tu story o drsňačce, která se skrývá před zákonem, protože se občas probouzí vedle mrtvých milenců, jí prostě ani za mák nevěříte. K tomu přidejte dalšího vlkodlaka, který bude milovat hlavní hrdinku, další tuctovou zápletku o magických bytostech, jenž se skrývají před lidmi a zároveň bojují mezi sebou (dělí se na Dobré a Špatné, ehm, vlastně na Světlé a Temné, ale to je fuk) a další holku, co nic neví, nic neumí, ale je pro všechny strašně důležitá. A i na televizní měřítka naprosto otřesný závěrečný souboj v aréně. Jediným plusem je skutečně vtipná Kenzi (a naštěstí jí to zůstane).
Ale jelikož nic neodsuzuji předem, překonala jsem prvních pár rozpačitých dílů a konečně jsem pochopila, proč tuhle show sledovat a milovat ji.
Ono to totiž samo sebe nebere tak úplně vážně. Uvědomění si, že tyhle supernatural love story sice v současnosti opanují popkulturu na všech platformách, jejich úroveň klesá, avšak obliba závratně stoupá, ale že všechno jde i s málem dělat trochu jinak a nejlépe tak, že si z toho malinko vystřelíme, to je pro mě zásadní faktor, proč jsem vydržela koukat tak dlouho (popravdě je mi trochu líto, že pokus o trochu jiný a zábavnější pohled, zůstal pouze u toho pokusu). Druhým důvodem (a nejspíš tím nejdůležitějším), proč Lost Girl sledovat, jsou postavy a vztahy mezi nimi (a kdo čekal, že to celé bude o řešení nadpřirozených trablů a ne o řešení milostných vztahů, ten ať raději zváží, zda to celé chce sledovat).
Přestože je Bo minimálně v prvních dílech poměrně nesympatická, nepřesvědčivá a chvílemi dost otravná, poměrně rychle se transformuje v milou, svým způsobem křehkou a zranitelnou postavu, což, přiznávám, není pro femme fatale sukubu tou úplně nejlepší volbou, je to ovšem mnohem lepší než ona kick-ass lomeno sexy-vamp póza, kterou Anna Silk prostě nezvládá konstantně udržet (část oné sexuální přitažlivosti je okatě nahrazována kostýmy, chvílemi je naprosto fyzicky nemožné dívat se Bo kamkoli jinam, než do výstřihu). Velké plus dávám ovšem za ženskou hrdinku, která tak zoufale chce zůstat monogamní a někoho milovat, ale nejde to a ona je v otázce života a smrti donucena spát s každým. Občas doslova s každým. A my diváci ji neodsuzujeme, jen zamáčkneme slzu, protože je to vlastně strašně smutné. Zní to vtipně, ale je to osvěžující a zábavné.
Milostný trojúhelník, který je okolo Bo od začátku utvořen, je vlastně tím nejzajímavějším na celé show. Už jenom fakt, že je hlavní hrdinka naprosto přirozeně prezentována jako stoprocentně bisexuální (což je pro mě u mytologických stvoření žijících stovky a tisíce let naprosto přirozený vývoj) a oba její vztahy jsou zároveň brány naprosto vážně a stavěny na roveň (víceméně), je i pro současnou popkulturní tvorbu dost nekonvenční, nezvyklé a dává to klasickému konceptu milostného trojúhelníku nový rozměr (skvělé reakce LGBT fandomu na tento seriál jsou naprosto pochopitelné, jejich velké podpory si nepochybně všimli i tvůrci seriálu, což dokazuje výraznější lesbické směřování třetí série, i Mia Kirshner a Ali Liebert jako hostující hvězdy v sérii čtvrté).
Dyson jako jeden z pólů tohoto trojúhelníku (ten nepochybně oblíbenější), je pro mě asi tím největším zklamáním. Proč vedle sukuby, sirény, hydry a všeho dalšího musejí dát zrovna vlkodlaka? On je tak sexy, hodný, obětavý, mužný a správný, až to celou jeho postavu shazuje do zbytečné šedi a nudy. Tento typ mužského ochránce je ten nejvíce ohraný, zaměnitelný s milionem dalších, nehledě na to, že celý koncept seriálu nám neustále vnucuje pocit, že hlavní hrdinka je natolik samostatná mašina na zabíjení, že vlastně fyzickou ochranu nepotřebuje (a také je v jednom kuse zachraňována ze situací, ze kterých by se zvládla dostat sama). Nutno ovšem Dysonovi uznat, že ačkoli čmuchá a vrčí o trochu více než průměrný policista, jeho představa toho býti vlkem naštěstí nespočívá v běhání po lesích bez trička.
Naopak Lauren je tím typem postavy, které já fandím v každé situaci. Geniální lidská lékařka uprostřed světa, v němž jsou lidé primárně potravou a sekundárně otroky, mi totálně přirostla k srdci. Kromě toho, že je super chytrá (z ničeho vyextrahuje lék na cokoli, znáte to), tak je zároveň trochu divná, asociální, její loajalita je neustále zpochybňována, její činy jsou naprosto nepředvídatelné, dělá všechny ty zatracené lidské chyby a mizerná rozhodnutí, a smysl pro humor jí ve většině situací naprosto chybí. Naprostý geek a zároveň naprostý člověk (pouze ona - a Trick - vnáší do seriálu speciální schopnosti, které nespočívají v eliminaci nepřátel prostřednictvím fyzických schopností a celý koncept se toho stále poměrně pevně drží, na rozdíl například od Kenzi, která je taktéž křehký člověk - a když jí ve finále druhé řady dali do ruky palici a vedli ji k souboji s největším záporákem, tak se mi chtělo trochu křičet, zda ji má rád i někdo jiný kromě mě, nebo proč z ní jinak tak úporně chtějí udělat žrádlo pro zlé fae!). V konkurenci ostatních, kteří jsou vesměs krásní, odvážní, vtipní, neochvějní a vždycky dělající ty správné věci (a když ne, tak jim to přátelé stejně odpustí), působí Lauren jako článek, který se do tohoto typu narativu vlastně vůbec nehodí (kromě jejího vztahu s Bo taktéž úplně vypadává ze sociálních vazeb mezi ostatními a dlouhou dobu vlastně nemá žádné přátele). Je to typický člověk, a přestože ji občas proklínám za její rozhodnutí, tak díky tvůrcům za někoho tímto způsobem opravdového uprostřed nadpřirozené show.
Z ostatních stojí za zmínku hlavně nejlepší přítelkyně hlavní hrdinky Kenzi (její humor vyzvedává celý seriál o úroveň výš), od třetí série pak valkýra Tamsin (ona má přesně ten přirozeně temný, drsný, sexy element, který hlavní hrdince tak zoufale chybí) a duo Vex a Morriganová (konečně implementace Temných fae, aniž by vypadali jako ufňukánci, kteří chtějí být stejně cool jako Světlí).
A kde teda leží ten důvod, proč o seriálu, který jsem vlastně nikdy nechtěla vidět, píšu namísto desetiřádkové recenze román křížený se sociologickou studií? Téměř všechna negativa, která jsem zmínila v úvodu, tam jsou, nicméně pokud je překonáme a dokážeme si oblíbit alespoň některé charaktery, najdeme show, která umí být skutečně zábavná a která umí některá klasická klišé interpretovat s nadsázkou a invencí.
Po spoustě let jsem našla seriál, ke kterému mám podobný vztah, jaký jsem v pubertě mívala k Buffy nebo k Charmed. Ano, miluju ho tak trochu bez zjevného důvodu, a díky bohu, že už jsem příliš stará na to, abych si lepila plakáty nad postel, nebo si tetovala Laurenino jméno na předloktí.
73 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 11 lidí
Under the Dome
Jsem obrovským fanouškem Stephena Kinga, a nebudu si nic nalhávat, to je také důvod, proč jsem se k Under the Dome dostala až takto relativně pozdě. Všichni dobře víme, jak to s Kingovými adaptacemi většinou bývá, fanoušek aby zaplakal. Nicméně jsem na FanCity shlédla pilot, a světe div se, docela se mi líbil. Proto jsem si svatosvatě přísahala, že pokud se podívám na další díly, tak k tomu budu přistupovat tak, jako by žádná předloha nikdy neexistovala.
A šlo to. Chvíli. Prvních pár dílů uteče jako voda, všechno se rychle rozehrává, postavy jsou poměrně zajímavé a stále je důvod, proč si pouštět jeden díl za druhým. Ale někdy v polovině přijde zlom. Pro mě jím bylo uvědomění si, že nejvíce fandím Velkému Jimovi a Juniorovi (dobře, k Julii jako jediné též chovám určitou náklonnost), že Barbie mne hrozně rozčiluje tím svým sladkým štěněčím pohledem a že od chvíle, kdy Angie dali trochu více prostoru, se celá teen linka stala trestem pro mou logiku i soudnost. A v ten okamžik šla všechna předsevzetí do kopru. K čertu s proměnou charakterů, ale to nemohla proběhnout alespoň u někoho k lepšímu?! A kde je Ollie a proč se Linda musí chovat tak nesympaticky?
Ráda odpustím, že se scénář nedrží předlohy, vždyť nevidím důvod proč by měl (a stejně Kingovi trochu vyčítám, že způsobil rychlo-apokalypsu, aniž by všechny pořádně podusil). Co ale neodpustím, je ono nekonfliktní a roztomile působivé balení. Jakmile se objeví jakákoli krize, tak je okamžitě zažehnána. Malou chviličku to vypadá, že snad i dojde na emoce, na opravdové lidi, na obtížná rozhodnutí, na krev a strach a temné stránky lidských povah, ale ta chvíle je rychle pryč. Nakonec se vše vrací zpět k úsměvům, patetickým proslovům o milování bližního svého a sluníčkovým procházkám po loukách. Proč vlastně stresovat diváka houstnoucí atmosférou, hmotnou krizí, nebo (nedejbože) zbytečnou smrtí hlavních postav. Zatím je všeho dost, zatím se máme všichni rádi a o vše se podělíme. A co nemáme, to nám dá kopule, protože ona, na rozdíl od diváků, miluje naše děti. Žádné duševní újmy se nekonají. Škoda.
A tak se pro mě největším šokem stal fakt, že se v takto striktně uzavřeném prostoru může před koncem série zničehonic zjevit nová postava, která je dokonce vydávána za zásadního hybatele děje a která se stane katalyzátorem příštích událostí. To vše, aniž by tam o ní předtím padla alespoň nepřímá zmínka. Sláva bohům ze stroje!
Jak tak na to koukám, nakonec jsem svá předsevzetí vůbec nedodržela. Požadovala jsem Kinga a toho jsem nedostala. Dobře mi tak.
Nicméně nad Under the Dome nelámu hůl, během první poloviny série jsem se dobře bavila, poté už méně, ale nic z toho, co jsem tu kritizovala, není nezvratné. Třeba se příští série trochu zamyslí a dospěje, já jí šanci dám.
43 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 7 lidí
Rizzles
Miluji tuhle show, miluji veškeré dialogy, miluji mámu Rizzoliovou! A až vyrostu, chci být jako Jane, stejně vysoká, třeskutě vtipná a zatraceně bad-ass!
A teď vážně. Proč sledovat kriminálku, která na poli svého žánru nepřináší téměř nic nového, a naopak v konkurenci všech moderních CSI trochu zaspává svou dobu? (dobře, i tady z žaludku oběti zjistíte, že večeřela plejtváka a ovčí tlačenku - a ne, nedělám si srandu, - nicméně se to povětšinou obejde bez explicitního užívání všech těch high-tech serepetiček)
Odpověď je jednoduchá - postavy. Maura s Jane svými dialogy táhnou celou show kupředu. Kombinace Mauřiny geekovštiny a cynismu Jane (chraplák Angie Harmon je prostě cool) vytváří fantasticky zábavnou směs, k tomu přidejte špičkování mezi detektivy Korsakem a Frostem a naprosto jedinečnou a milující mámu Rizzoliovou - a dostanete obrovsky zábavnou a dobrou náladou nabíjející show, u níž bude tak trochu jedno, že se z velké části odehrává na pitevně (a v bufetu, mimochodem).
Ač jsou hlavními hrdinkami dvě ženy, žádná romantika se nekoná, všichni muži jejich životy víceméně proplouvají a málokterý se zdrží alespoň dvě epizody po sobě. A tak jediným skutečným vztahem (mimo těch rodinných), který zde má své místo, je velmi roztomilé, uvěřitelné a fungující přátelství mezi Maurou a Jane. O chemii mezi nimi bylo napsáno mnoho, vždyť na ní celý seriál staví, ovšem jako nadšený gayzzoli shipper můžu zodpovědně říci jen to, že kdo subtext hledá, ten ho najde. Spoustu subtextu, bezpochyby.
Pro tohle všechno jsem ochotná odpustit i ty deus-ex-machina vyšetřovací postupy, dokonce odpustím i přílišné propojování osobních životů postav s jejich případy. Rizzoli and Isles jsem ochotná odpustit skoro cokoli. Je to vtipné, je to skvěle obsazené, je to nepřehnané, je to lidsky citlivé... už jsem říkala, proč tenhle seriál miluji?
100 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 8 lidí
Mistresses
Dobře, nové Zoufalky to nejsou, ale to jsem snad ani neočekávala. Chybělo mi tu trochu více vtipu, nadhledu, vybroušených situací a dramatických okamžiků... ale i přesto mají Mistresses nepochybně něco do sebe.
Čtyři kamarádky, čtyři různorodé (a zamotané) životní osudy. Zatímco Karen mě po většinu času nechávala chladnou, svobodné matce April jsem fandila o poznání více. Favoritkou a tahounkou celého seriálu pro mě ovšem byla Alyssa Milano a její Savi. Alyssa s věkem neztrácí nic ze svého kouzla a do své postavy vložila spoustu lidskosti i roztomilého šarmu, ji prostě nelze mít nerad! Překvapením pro mě byla Joss; poměrně průhledný charakter, s nímž bych se normálně měla problém ztotožnit, se v průběhu času proměnil v sympatickou (a vtipnou) lidskou bytost s velmi reálnými motivacemi i chováním (od chvíle, kdy se objevila v tričku Star Wars, jí fandím zcela nepokrytě).
Jak tak o tom přemýšlím, vlastně jsem se docela dobře bavila. Není to nic zázračného, ale jako milá oddychovka to posloužilo naprosto skvěle. Až mě zase přepadne chuť na nějakou dramaticko-romantickou vztahovku, ráda sáhnu po další sérii.
75 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 8 lidí
Orange is the New Black
Jedním slovem... wau.
Ke shlédnutí pilotu mě nepřiměl ani tak zájem o další seriál z vězeňského prostředí (protože ty nejsou tak úplně šálkem mé kávy), jako spíš superlativy, které se na jeho adresu hrnou ze všech stran. A rozhodně nelituji ani minuty, kterou jsem u Orange is the New Black strávila!
Postava Piper Chapman mi byla od začátku velmi sympatickou, a přestože se prvními díly proplétá s výrazem raněného kolouška, tak skrze její často děsivé a tvrdé prvotní zkušenosti pomalu poznáváme, že pro život ve vězení neplatí běžná pravidla, ale zároveň nic není tak strašlivé a cizí, jak se kultivované blondýnce na první pohled zdá. A čím více zjišťujeme, že všechny ty drsné a napolo šílené kriminálnice jsou ve skutečnosti jen obyčejné chybující lidské bytosti, tím více se seriál stává návykovějším. Ano, všichni děláme chyby, všichni za ně platíme, což ovšem neznamená, že vyjdeme poučeni. Všechno je jen kolotoč f*cking mistake a postavy jako Red, Claudette, Sophii nebo Alex si prostě nejde nezamilovat.
Hledala jsem rozptýlení na pár odpolední a našla jsem seriálový maraton (od půlky série se na to prostě jinak koukat nedá!) plný neokoukaných tváří, lidských osudů a zajímavých dějových zvratů, který se nebojí být otevřený, drzý, sprostý, vtipný, lesbický, ale hlavně ohromně lidský.
Nemůžu se dočkat další řady :-)
90 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 10 lidí
Chicago Fire
Poctivě jsem dokoukala celou sezónu, ale moje pocity jsou stejně rozporuplné jako na jejím začátku.
Na jednu stranu ráda vyměním všechny ty speciální agenty a chirurgy za něco nového a neokoukaného (a ano, hasič je rozhodně více sexy, než kosmonaut, reklamám nevěřte), nicméně u Chicago Fire pro mne absentuje jedna zásadní věc, kvůli níž obvykle podobné seriály vyhledávám, - zajímavý lidský příběh.
Hasičská práce samozřejmě nespočívá v nějakém hlubším a déletrvajícím vztahu s lidmi, které zachraňují, tudíž se zde setkáváme většinou pouze s bezejmenným proudem lidí, které odněkud vytáhnou a někam odvezou a jejichž epizodní role slouží téměř výhradně k rozvíjení soukromých problémů hlavních postav (siréna se prostě rozezní vždycky, když někdo něco důležitého řeší). A když se k tomuhle přidají více či méně nezajímavé charaktery hasičů a záchranářů, jejichž životní osudy tvůrci řeší stylem "hlavně toho chudáka diváka moc nestresovat, všechno musí za každou cenu zůstat oddychové" (celá ta peripetie s drogovou závislostí a obtížnou operací - WTF?), tak pro mě nezbylo příliš mnoho důvodu, proč takový seriál vůbec sledovat.
Takže pokud má někdo chuť na seriál plný pěkných lidí, nad kterým nebude třeba se příliš zamýšlet a po jehož shlédnutí budete moci v klidu spát, Chicago Fire rozhodně může být fajn volba. Já už si další sezónu nejspíš nepustím.
Edit. po druhé sérii:
Dobře, dobře, pustila jsem si i druhou sezónu a jsem nucena nepatrně upravit hodnocení. Dvojka je pro mě příběhově mnohem lepší, mnohem lépe drží při sobě a je tam dokonce pár dílů, které mě opravdu bavily. S vývojem charakterů je to ovšem stále stejné, nikdo se nikam neposouvá a nevyvíjí (ačkoli během sezóny nastal jeden zvrat, který jsem vážně nečekala, navíc Dawson odchází od záchranářů k hasičům, což se dá s přivřenýma očima také považovat za vývoj, takže ano, je to trochu lepší).
Za nejlepší věc považuji crossovery s Chicago PD, Sophii Bush by klidně mohli do Fire obsadit nastálo, já bych se nezlobila.
25 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 8 lidí
Lip Service
Přiznám se, že pro mne je tento seriál s L wordem nesrovnatelný. Lip Sevice je mnohem více vyspělé, civilnější a opravdovější drama (byť s užším záběrem vzhledem k počtu charakterů), než americký L word. Jistě, i zde jsou všechny holky krásné a Glasgow je očividně lesbickou metropolí, nicméně u Lip Service ve mne nepřetrvával pocit, že LGBT komunita je nějakým monstrózním uzavřeným vesmírem, do něhož jakmile patříte, tak jste téměř úplně vytrženi z běžného světa, jako tomu bylo u L wordu.
Postavy jsou všechny vesměs sympatické a zajímavé, mou absolutně nejoblíbenější byla policistka Sam - krásná ženská s pro mne nejsympatičtějším životním postojem. Přestože ve druhé sérii seriál prodělal obrovské charakterové změny (doslova z dílu na díl zmizely dvě hlavní postavy a s nimi i jedna z nejsilnějších dějových linek), tvůrci se s tím vypořádali poměrně dobře a na zábavnosti Lip Service rozhodně neztrácí.
Velkým bonusem k té spoustě sexu a večírků, kterými seriál oplývá, je nepochybně i nádherná skotská angličtina většiny postav.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé