Verity
| Jméno | — | |
| Věk | 32 let | |
| Bydliště | — | |
| — | ||
| — | ||
| — | ||
| Poznámka | — |
All of time and space... where do you want to start?
Doctor Who je pro mě jeden z těch seriálů, kterým nemůžu s klidným svědomím dát nižší hodnocení, než bych pravděpodobně objektivně měla, protože je pár věcí, které v příbězích nedávají smysl, a pár věcí, se kterými nejsem spokojená a nejradši bych je vypustila. Jenže. Ačkoliv jsem na pár seriálů koukala i před Doctorem (na Červeném trpaslíkovi a Haló, haló! jsem třeba vyrůstala), tu pravou seriálovou éru u mě odstartoval až Doctor Who. Už si přesně nepamatuji, skrz koho nebo co jsem na DW narazila, zato si úplně do detailu pamatuji, kdy jsem ho viděla poprvé. O jarních prázdninách roku 2012, kdy se předpokládalo, že se budu připravovat na doklasifikaci z pololetí a na blížící se maturitu. Inu, nebylo z toho nic, samozřejmě, protože jsem místo toho radši každý den až do brzkého rána koukala na šílence s modrou budkou.
Byla jsem jako přikovaná, neschopná se odtrhnout, ačkoliv už mi třeba dávno padala víčka únavou a já měla touhu si je přilepit k čelu jako Tom, když čekal na Jerryho. Doctor Who je fenomén, a i když tehdy jsem ještě úplně netušila do jaké míry velký, bylo mi jasné, že mě tahle vlna strhla a ze svého sevření už nepustí. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem někdy předtím u nějakého seriálu/filmu/knížky projevila takovou škálu emocí jako při sledování Doctora. Smála jsem se, rozčilovala jsem se, otráveně jsem koulela očima, nadávala jsem, bála jsem se, brečela a hystericky se hroutila. Doteď si vybavuji, jak jsem poprvé viděla Doomsday a já spadla do takové hysterie, že jsem jednak nebyla schopná dobrou půlhodinu přestat, a jednak jsem vyvolala zájem mamky, která celá vyděšená přiběhla do pokoje a myslela si, že mi někdo ublížil, ehe. Za tohle nikdy nepřestanu být Doctorovi vděčná, protože od té doby jsem svým emocím (a teď to nevztahuji jen na seriály apod., ale i na real life) mnohem otevřenější, což je v jistých ohledech lepší, předtím jsem se skoro vůbec neuměla projevovat, nedokázala jsem to ze sebe dostat ven.
Jak jsem zmínila výše, je několik věcí, co mi na DW vadily – nikoliv v tom smyslu, že jsem nebyla schopná překousnout regeneraci Doctora a změnu společníků (ačkoliv uznávám, že Marthu – a ne, skutečně to nebylo kvůli tomu, že přišla po Rose – s River a Amy jsem skutečně, skutečně neměla ráda) – a i když je pár dílů, u kterých bych byla radši, kdybych je nikdy neviděla nebo kdyby vůbec neexistovaly, Doctor Who je a nebojím se říct, že navždy zůstane seriálem, na který se vždycky ráda podívám, a který zůstane navždy usazený v mém srdci. Koneckonců jsem u něj strávila tolik hodin a poznala jsem díky němu tolik nových lidí, že to nelze jinak.
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Good-bye, my Sarah Jane...
Spin-off známého Doctora Who směřovaný tentokrát na mladší obecenstvo, což je na některých dílech dost znát, některé epizody ale naopak těm doctorovským mohou směle konkurovat. Přiznávám se, že na začátku jsem v The Sarah Jane Adventures příliš důvěry zrovna neměla, obávala jsem se právě té orientace na děti, ale v tu dobu jsem měla rozkoukaného klasického Doctora a zrovna to byly rekonstrukce, které se zkrátka nedají zhltnout najednou. SJA tedy ze začátku bylo zpestřením a nakonec se to stalo zpestřením vítaným.
Přestože kvalitově některé díly pokulhávají trochu více, nakonec jsem se zvládla dobře bavit a sledování u mě dokázalo vyvolat pozitivní emoce. Co se mi dost líbilo, to bylo objevení desátého a jedenáctého Doctora, stejně jako jedné z dalších bývalých společnic, Jo Grantové. A přestože jsem tenkrát Jo Grantovou ještě bohužel neznala ze starších dílů, stejně mě to potěšilo, podobně jako zmínka o dalších společnících, například o Ianovi s Barbarou, kteří dělali společnost úplně prvnímu Doctorovi. :)
Některé věci ze seriálu bohužel zůstaly nevysvětlené, když byl kvůli skonu Elizabeth Sladen ukončen, což mě velmi mrzí, protože když se to tak vezme, Dobrodružství Sarah Jane Smith jsou velmi milé na podívání a s klidným srdcem mohu doporučit dál.
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Add a drop of lavender to your milk, leave town with an orange, and pretend you're laughing at it.
Black Books se vedle Červeného trpaslíka řadí k mým oblíbeným britským seriálům, které můžu kdykoliv, kdekoliv a za jakékoliv nálady. Je to vynikající lék na splín, protože se zkrátka nedá zůstat v depresi, když máte před sebou irského morouse, co vlastní antikvariát, má rád víno, cigarety a je nadmíru neschopný v komunikaci s ostatními. K ruce má přitom bradku s připojeným idiotem alias Mannyho a Fran, která když nic jiného, aspoň Bernarda podporuje v pití a kouření.
Přestože se díky krátké stopáži a pouhým osmnácti dílům vysloveně nabízí dát si Black Books jako maraton, nemůžu to s klidným srdcem doporučit, protože pak hrozí, že vás bude bolet bránice od neustálého smíchu. Což je samozřejmě jen můj subjektivní názor, zatímco pro někoho je tenhle typ britského cynického humoru kořením života, někomu to prostě sednout nemusí, a to je koneckonců v pořádku. :)
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Všichni jsou mrtví, Dave.
Jak jinak ohodnotit seriál, se kterým jste v podstatě vyrůstali, který znáte skrz na skrz a při několikerém opětovném sledování byste si klidně mohli vypnout zvuk, protože všechny repliky znáte málem skoro slovo od slova?
Přestože jsem již od mala tíhla ke science fiction, domnívám se, že to byl právě Červený trpaslík, díky kterému mám vkus takový jaký mám a díky kterému jsem se nějakým způsobem vyprofilovala.
Červený trpaslík má možná pár svých much, ale přiznejme si to - pokud nějaký seriál (popř. knihu, film) vážně zbožňujete a sledujete už hodně dlouho, viděli jste ho milionkrát a stále jste schopní ho prožívat naprosto stejně jako poprvé, vždycky jsme ochotní ty jisté nedokonalosti přehlédnout. (Případně dělat, jako by vůbec neexistovaly, že, devátá série?)
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Nothing in the pockets, but head full of hope.
Období Zlaté horečky mě vždy poměrně lákalo. Ne že bych toho o tom věděla tolik, nebo viděla všechny filmy, které kdy na to téma vznikly, ale prostě mě svým způsobem přitahovalo. O téhle televizní minisérii jsem se doslechla víceméně náhodou, od kamarádky. A pravda, z největší části jsem byla zvědavá hlavně na Richarda Maddena, kterého asi většina známe jako Robba Starka ze Hry o trůny.
Když už ničím jiným, alespoň audiovizuálně vás Klondike musí ohromit. Aby taky ne, když se to natáčelo v kanadské Albertě v pohoří Fortress. Rukopis dokumentárního Discovery Channel se nezapře. Dechberoucí scény doprovází naprosto výborná hudba, díky které je umělecký požitek ještě lepší.
Samozřejmě ale nejde o skvělou výpravu, nýbrž o příběh dvou mladých mužů, kteří akorát zakončili svá studia. A jak to tak bývá, mladá srdce jsou neklidná a hladově touží po nějakém dobrodružství a vzrušenějším životě. Vydají se tedy na severozápad, do Yukonu, kde právě probíhá Zlatá horečka, což je pro dva mladé dobrodruhy jako stvořené. Co ale začalo bezstarostně, zákonitě tak nikdy neskončí. Oba dva velmi brzy poznají, že jakmile jde o zlato, potažmo peníze, veškerý civilizovaný život jde stranou a nikdo se neštítí jít přes mrtvoly, jen když na tom vydělá.
Drsná země dělá drsné lidi. Člověk neustále bojuje o svoje přežití. A o tom to celé je. O tom neustálém boji, jak s ostatními hledači zlata, tak i s původními Indiány, kteří touží dostat svoji zemi nazpět. A v neposlední řadě jde i o boj se samotnou přírodou. Mezi horami je nelítostné počasí a zvlášť v zimě.
Trochu jsem se obávala toho, že místo Billa Haskella se mi bude pořád vnucovat Robb Stark (zvláště po tom openingu, kde běželo jméno Richarda Maddena zároveň s obrazem vlka, u toho jsem se musela zasmát), ale nakonec se tak nestalo, za což jsem opravdu ráda. Bylo to skvěle natočené, někdo tomu možná vytýká občasnou nudu, ale mně přišlo, že to bylo všechno dobře vyvážené a všechno do sebe pěkně zapadlo.
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Good doctor, bad habits.
Lékařské seriály mě nikdy tolik nebraly a je málo takových, které jsem viděla. A navíc to rozhodně nebyly ty profláklé výtvory, co zná a viděl každý. Vlastně jediné, co jsem pořádně viděla, byly seriály Monroe a Three Rivers. A společně s Rushem tvoří trojici (celkově jich je mnohem víc, teď mám na mysli jen ty lékařské) seriálů, na které jsem se podívala jen kvůli hlavním hercům. No jo, já to klidně přiznám a nestydím se za to. Ale je taky fakt, že kdyby ty počiny byly vysloveně pitomé, tak bych je taky nedokoukala, zase nějakou soudnost mám a ani hezká tvářička to nezachrání.
Protože nejsem namlsaná z těch slavnějších seriálů z lékařského prostředí (ačkoliv je fakt, že zrovna Rush je v tomhle takový nekonvenční, protože jako jo, v hlavní roli doktor, ale pořád se to dost liší), můžu směle prohlásit, že mně se to líbilo. Dost. A nemá s tím co dělat jen Tom Ellis, který byl prvotním impulsem ke zhlédnutí, celé to mělo šťávu a atmosféru, kterou u dobrých seriálů (a filmů) očekávám.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk