I když mě první díl příliš nenadchnul, dala jsem deníkům šanci už jen kvůli Ianu Somerhalderovi (Damon Salvatore), který mě svou úvodní hláškou naprosto uhranul. Díky němu se seriál stal mou srdcovou záležitostí.
Po pomalém rozjezdu si seriál našel svůj styl. Byl dynamický, neotřepaný a měl spád. Dokázal překvapit, pobavit i rozesmutnět. Temná až hororová linka dodávala seriálu šmrnc.
Tento režim si uchovává pro první dvě řady (dvojnice, Klaus, trojúhelník), ve třetí trochu ztrácí dech (linie Původních). - Zlatá éra seriálu.
Čtvrtá řada zažívá menší restart, je zase koukatelná (delena část), ale už nenavazuje na počátky.
Pátá řada je podle mého nejméně povedená. Scénáristi se uchylují k „vykrádáčkám“ předchozích zápletek seriálu, tudíž se začíná všechno opakovat všechno dokola v trošku jiném obalu.
Šestá řada se trochu zvedla ode dna díky vynikajícímu záporákovi, ale začátky seriálu nedožene.
Sedmá řada – to je naprosto jiný seriál, s původními deníky nemá nic společného. Po odejití hlavní protagonistky se seriálu dostalo čerstvého nadechnutí a nasměrování k bratrskému poutu.
Po páté sérii na deníky koukám už jen ze setrvačnosti a Damonovi. Přetáčím nudné pasáže, neobjevuji nové poznatky, které by nebyly přitažené za vlasy. Jejich opakující se dialogy jsou po těch letech vyprázdněné.