anjoa
| Jméno | — | |
| Věk | — | |
| Bydliště | — | |
| — | ||
| — | ||
| — | ||
| Poznámka | — |
3 %
Fanoušci dystopií (Hunger Games, Divergent, Maze, Elysium) si u seriálu 3 % přijdou na své. V budoucnosti je společnost rozdělena na bohaté, kteří žijí na pobřeží, a na chudé, kteří žijí ve vnitrozemí a snaží se přežít tak dlouho, jak jen to jde. Společnost však každý rok umožňuje, aby se chudí, kteří dosáhnou věku 20 let, mohli zúčastnit tzv. Procesu. V Procesu uspějí pouze 3 % kandidátů, kteří budou moci žít na pobřeží šťastně až navěky. V naději, že budou mezi 3 % vyvolenými, se tito kandidáti zúčastní různých fyzických a psychických testů, aby ukázali, že si zaslouží místo v „lepším světě“. Zkoušky jsou postaveny tak, aby skutečně otestovaly slabá místa jednotlivých kandidátů. Co však kandidáti nevědí, je skutečnost, že se z Procesu nemusí vrátit živí, což se plně ukáže v epizodě, která popisuje Stanfordský vězeňský experiment. Tvůrci se rozhodně nebojí hlavní postavy zabíjet.
Postupně se množství kandidátů snižuje a divák si může vybrat svého favorita. Ať už je to Michelle, Rafael, Fernando, Marco, Joana či někdo jiný, určitě si vyberete. Jednotliví kandidáti pod tlakem okolností odhalují své pravé já, co musí udělat a čeho se vzdát, aby dosáhli vytouženého cíle.
Ústředním tématem seriálu je zásluha vs. genetika, tedy to, že lidé by si měli své místo zasloužit místo, aby se do něj jenom narodili. Pracuje s tématem volby, oběti a „znovuzrození“. Kandidáti na rozdíl od hrdinů v Hunger Games šli do Procesu dobrovolně, nikdo jim nebrání odejít, ale oni i za cenu velkých obětí pokračují dál a dál. Často jsou postaveni před volbu mezi tím, co skutečně chtějí, a tím, co potřebují.
Seriál se však nezabývá pouze jednotlivými kandidáty a jejich motivací dokončit úspěšně Proces. Nabízí toho mnohem víc – je tu jakási společnost vyvolených, proti kterým se zvedá odbojové hnutí. Celý seriál je plný tajemství a zvratů, kladní hrdinové nejsou tak úplně kladní a se zápornými musíte soucítit, postavy nejsou tak krásné, dokonalé a nezranitelné, jak jsme zvyklí z amerických TV. Nic není zcela černobílé, jak se v průběhu seriálu několikrát ukáže.
Osobně se mi velmi líbí brazilský pohled na věc a těším se na další řadu, která nás zavede z Procesu na pobřeží.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 4 lidé
Wolf Creek
Mick Taylor. Propagátor flanelových košil, regulátor stavu zvěře i turistů, buran držící velký lovecký nůž a pušku. Jak se objevil na scéně, tak mi srdce zaplesalo. Pak to přijde – otec, matka, syn, dcera. Až na to, že dcera přežije, a z lovce se stává lovná zvěř.
V rámci exploitation se jedná o lehký nadprůměr, ale stále mám za to, že tenhle typ hororu by se neměl roztahovat na celý seriál. Ztrácí se tím tempo, napětí. Úvodní vraždy, které jsou motivem Eve pro hledání Micka, jsou asi nejhnusnější (a pro fanoušky zároveň nejlepší) z celého seriálu. Bohužel už nic podobného nepřijde. V podstatě celý seriál sledujeme holku, co cestuje Austrálií. Těch šťastných náhod, kdy ji někdo pomůže z nepříjemné situace nebo, kdy narazí na stopu po Mickovi, je na mě prostě moc.
Eve při hledání Micka cestuje po Austrálii a pro diváky z toho plyne jediné: „Nikdy nejezděte do Austrálie. Jsou tu fakt divný lidi.“ Všichni, které Eve potká, ji chtějí zabít, znásilnit, nebo jsou prostě divní. Postupně totiž přibývá celá řada vedlejších postav (gang motorkářů, uprchlý vězeň, servírka), které tam prostě jen tak jsou, aby vyplnily čas mezi prvním a posledním dílem, a do děje příliš nezasáhnou. Občas je seriál nuda k uzoufání. Sem tam se sice objeví Mick, aby divákům připomněl, že seriál je taky o něm, ale bohužel je to málo. Když závěrečný díl přidá flashbacky do Mickova dětství, tak si říkám: „Proč, proč jenom tohle někdo natočil?“ Líbilo se mi, když ve filmech Mick prostě zabíjel všechno, na co narazil, tak proč se pouštět do bližšího vysvětlování jeho motivů?
I přes kritiku se mi seriál docela líbil. Eve je sympatická holka, na kterou se navíc dobře kouká. Není těžké jí nefandit. Dál se mi líbily odkazy na původní filmy. Jestli takhle dopadl Ben z prvního filmu, pak raději nechci vědět, co se stalo s Paulem z druhého filmu.
Hra na kočku a myš mezi Eve a Mickem se nekoná. Závěrečné zúčtování nepřináší vzhledem k chystanému třetímu filmu nic překvapivého.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Ballot Monkeys
Ballot Monkeys je komedie zasazená do prostředí předvolebních bojů ve Velké Británii v roce 2015. Seriál byl natočen a odvysílán souběžně s probíhající volební kampaní, takže reagoval na aktuální dění. Aktuálnost byla zajištěna tím, že během jednoho dne byla epizoda napsána, natočena i odvysílána. Tohle ale do značné míry ovlivňuje kvalitu dané epizody – někdy se toho prostě v politice moc nestalo – takže tvůrci stejně sází i na stereotypy provázející dané politické strany. Tím si seriál zároveň pojistil to, že i po skončení volebního období 2015 bude mít, co říct.
Ballot Monkeys je zaměřený na britskou politickou scénu, obsahuje plno narážek na bývalé politiky, veřejné mínění, předvolební slogany, současné (teď už vlastně bývalé:-) volební lídry. Koukat se na Ballot Monkeys bez znalostí britské politiky se určitě dá, ale uteče vám toho hodně. Takže čím víc víte o britské politické scéně, tím vtipnější vám seriál přijde.
Děj se točí okolo čtyř hlavních stran – labouristů v čele s Edem Millibandem, liberálních demokratů v čele s Nickem Cleggem, konzervativců v čele s Davidem Cameronem a UKIP v čele s Nigelem Faragem.
Ballot Monkeys se odehrává na omezeném prostoru předvolebních autobusů. Členové jednotlivých týmů se mezi sebou nikdy nepotkají a většinou nežertují na cizí účet, ale míří do svých vlastních řad.
Labouristé na poslední chvíli řeší problém s image svého lídra ("Můžeme zmínit Eda Millibanda?" "Nejde o lídra, jde o tým."), zatímco šéfka jejich kampaně se chce mermomocí dostat do týmu k Hillary. Konzervativci mají poměrně jednoduchou strategii, zatímco liberální demokraté žijí v předtuše nevyhnutelné porážky ("Za všechno může koalice."). V týmu UKIP se řeší, jestli je jejich řidič terorista nebo ne ("Teroristi taky jí sušenky.") a šéf se celou dobu snaží napravovat všechno, co jeho kolegyně řekne médiím.
Seriálu se upsala celá řada britských herců – Ben Miller, Sarah Harland, Andy Nymann. Už jenom kvůli nim stojí za to seriál vidět.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Ascension
Opatrnost u seriálů ze stanice SyFy je po minulých zkušenostech bezesporu namístě. Proto mě pilotní díl tak překvapil. Nebyl tak špatný, jak jsem čekala, on totiž nebyl špatný vůbec. Nastiňuje otázku, co dělat, když jste na stoleté cestě vesmírem prostřední generace, která nikoho nezajímá. Nejste ta, která odstartovala ze Země, a nebudete ani ta, která přistane. Pletichaření, jak zůstat u moci, jak se dostat k moci nebo jak pohřbít myšlenku na vzdálenou planetu, může začít. Až sem to zní dobře – vesmír, loď, intriky, nebezpečí. Jenže to, co začalo slibně, už tak dobře nekončí. V průběhu se toho pokazilo až příliš.
Jak ovlivní posádku vesmírné lodi vražda mladé dívky? V pilotu se rozehraje velké množství dějových linek, aby se následně nechaly vyšumět do ztracena. Ba, co hůř, přijde mi, že tvůrci postupně opouštějí i základy toho, co si v pilotu připravili, a tak namísto uceleného příběhu s různými dějovými odbočkami tady sledujeme dějové odbočky dějových odboček.
Velkým problémem jsou samotné postavy. Až na pár výjimek jsou všechny strašně ploché. Žádný vnitřní konflikt, žádné emoce, jen tak prostě fungují jako automat. Třeba to, že jedna z hlavních postav je sestra zavražděné dívky jsem zjistila až v posledním díle.
Co se tedy povedlo? Ascension má pěkné kulisy. Nábytek, oblečení, účesy, hudba, knihy, to všechno vás v lodi přenese do 60. let. Život bez rušivých vnějších vlivů s sebou přináší ale i úsměvné situace. Vyšetřování vraždy s pomocí detektivek s Philem Marlowem je toho příkladem.
Ascension není pro ty, co nemají rádi otevřené konce. Rovnou upozorňuji, že se nedočkáte uzavření ani jedné dějové linie. Jednoduše řečeno, celé tři díly čekáte na "něco", co ale nikdy nepřijde.
75 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 4 lidé
Unbreakable Kimmy Schmidt
Na Unbreakable Kimmy Schmidt jsem se těšila dlouhou dobu – už od oznámení na NBC, pak přesunu na Netflix a posteru, na kterém má Ellie Kemper takový úsměv, že byste jí mohli spočítat všechny zuby:-)
Už od první chvíle je jasné, že za projektem stojí tvůrci seriálu 30 Rock. Je tu naprosto stejný druh humoru – hodně svérázný, občas za hranou a hlavně v sobě skrývá víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Vystavět komedii na dívce, kterou unesl fanatický reverend a 15 let ji věznil v podzemním krytu, je dost odvážné. Protože kdo by se smál někomu, komu se stalo něco tak strašného? Seriál tak má dost vážný podtón, a přesto si dokáže zachovat lehkost a naději.
Obsazení Ellie Kemper bylo trefou do černého. Jak už ukázala v The Office, podobné typy hrdinek jí sedí. Roztomile naivní plné optimismu, ale ne tak, aby to diváka otravovalo. Popravdě si nedovedu v roli Kimmy představit nikoho jiného.
Kimmy je mimoň, o tom není žádná pochyb. Používá slova, kterými už nikdo nemluví, její popkulturní narážky jsou úplně mimo, neorientuje se v základních situacích, jejími morálními zásadami se už nikdo neřídí. Všechno tohle Kimmy vyčleňuje ze společnosti, ale ona se nevzdává. Snaží se zapadnout, snaží se být normální. A všemu čelí s nezdolným optimismem.
Vedlejší postavy jsou možná ještě ujetější než Kimmy: její spolubydlící – zpěvák Titus Andromedon, její domácí Lillian nebo její zaměstnavatelka Jacqueline Voorhees.
Celý seriál je totálně praštěný – od úvodních až po závěrečné titulky. Přiznávám tedy, že jsem úvodní titulky po druhém dílu začala přeskakovat, protože jsou tak pitomě chytlavé, že je doteď nemůžu dostat z hlavy:-)
Od seriálu jsem dostala přesně to, co jsem očekávala – komedii, která člověku zpříjemní den. Pokud máte rádi humor Tiny Fey a 30 Rock, tak zkuste dát Kimmy šanci. Za pokus Unbreakable Kimmy Schmidt určitě stojí.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
How to Get Away with Murder
Wau, tak tohle byla jízda. A to jsem k How to Get Away with Murder od počátku přistupovala dost obezřetně. Nemám moc ráda právnické seriály, přece jenom fikce je mnohem zábavnější než realita. Taky bych chtěla zažít takovou akční přednášku z trestního práva, ale akční přednáška a trestní právo se u nás zřejmě vzájemně vylučuje:-)
Shondin rukopis je viditelný na první pohled – silná černošská hrdinka, která postupně divákovi odhaluje svoji citlivou stránku (Olivia Pope, Miranda Bailey, Annalise Keating), samozřejmě nesmí chybět gay charakter (Cyrus, Arizona, Connor), někdo, kdo úplně nezapadá (Huck, George O´Malley, Asher). No, ale když to pořád funguje, tak proč tuhle zaběhnutou značku nevyužít.
Tahle partička okolo Annalise Keating mě dokázala zaujmout. Některé postavy se projevovaly více, některé méně, ale každá z nich měla něco do sebe. Nikdo z nich tam není jednoduše jen do počtu. Dost zajímavá je i proměna charakterů – ti, kteří na začátku vypadali, že je nic nerozhází, jsou pak ti, ze kterých je hromádka nervů. A naopak. Musím přiznat, že nejvíc mě překvapila Lauren. Taková nenápadná šedá myška a jaká kalkulující a racionálně jednající osoba se z ní stane.
Seriál jede ve dvou rovinách – v první se řeší situace naznačená v pilotu a ta druhá se nese ve stylu případ týdne. Baví mě hlavní dějová linka, která řeší, kdo zabil Lylu. A navíc tvůrci přidali do seriálu flashforwardy, ve kterých se samotní studenti snaží vyvléci z vraždy. Kdo, kdy, jak a proč – tyhle otázky vám nedovolí od seriálu odejít. Slabší linií jsou ty případy týdne. Ne, že by nebyly zajímavé, ale prostě zdržují od toho, co chce člověk vědět:-)
How to Get Away with Murder byla od začátku až do konce pořádná jízda, která nenechá diváka ani chvilku vydechnout. Jeden zvrat střídá druhý, ve všech scénách je cool hudba, jednotlivé scény jsou skvěle namixované, dusno mezi postavami můžete cítit až k vám přes obrazovku, napětí okolo hlavní dějové linky neustále stoupá. Seriál snad nemá hluchá místa.
How to Get Away with Murder jednoduše patří mezi nejlepší novinky sezóny 2014/2015. Rozhodně zůstanu s touhle partičkou i další rok.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 5 lidí
Reportérka
Poctivě jsem dokoukala všechny tři díly a musím přiznat, že v případě dalších dílů bych už nepokračovala. Reportérka má totiž víc záporů než kladů. Ale pěkně popořádku. Zaprvé, vůbec nechápu, proč se seriál jmenuje Reportérka a ne třeba Reportéři, když Hedvika je pouze jednou z několika postav. Fakticky byl hlavní postavou minisérie novinář Vlach, do kterého Josef Klíma nejvíce promítl sám sebe. Nevím, jestli se nám snažili sdělit, že práci novináře může dělat i cvičená opice, protože jinak si neumím vysvětlit, proč Hedviku v první řadě vůbec vzali. Všechno se jí musí vysvětlovat polopaticky a pořád se ptá, na věci, které snad průměrně inteligentní jedinec musí znát. Jehovisti neslaví Vánoce, wau, objev století.
Zadruhé, většinou mi v seriálech nevadí sprostá slova, prostě to tak občas patří ke koloritu seriálu. Bohužel v seriálu Reportérka se to jimi jenom hemží a nemají žádný jiný význam, než zdrsnit hlavní postavy. Vulgární výkřiky typu "Ses posral, ne!" mi vážně lezly na nervy. Dost mě rušily i vnitřní monology a proslovy hlavních hrdinů ke kameře. Třeba taková hláška "Bronx hadr", to se vyloženě povedlo:-)
Zatřetí, nebylo zcela jasné, o čem chce seriál být. Byla tady celá řada nakousnutých témat, ale žádné z nich nebylo dotažené. Josef Klíma chtěl zřejmě vytvořit jakýsi "mezižánr" k nahlédnutí do života novináře - je tady vyšetřování kauz, osobní život postav, bulvarizace médií, prosazování kultu mládí. Takhle to zní docela zajímavě, ale nic tak unylého jsem už delší dobu neviděla.
Začtvrté, kamera. V určitých momentech kamera lítá kolem postav jako smyslů zbavená. Vždyť je to přeci drama, ne? S tím souvisí i určité scény, u kterých mi uniká jejich smysl. Proč musí Hedvika s Vlachem telefonovat, když jsou oba na záchodě? Nejdřív jsem si myslela, že to bude jenom ojedinělé, ale ono ne, oni to s určitými scénami myslí vážně. Bohužel takhle se postavy stávají svými vlastními karikaturami.
Takže, je něco, co se mi na Reportérce líbilo? Líbila se mi ta slizácká fresh dvojka v podání Jaroslava Plesla a Václava Jiráčka. Všechny jejich scény vyznívaly až nechtěně vtipně.
U Reportérky byly tři díly až moc, náměty novinářských kauz sice zněly samy o sobě zajímavě, ale osobní životy novinářů seriál sráží do podprůměrných vod. Na kriminálkách mám ráda to, že se řeší hlavně případ, o osobních životech hlavních postav se dozvídáme jen tak mimochodem a neruší to diváka ve sledování. To tady bohužel není, osobní životy zabírají většinu času jednotlivých dílů. Ze všech těchto důvodů bych v dalším sledování nepokračovala.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Kingdom
O tom, co je to MMA, jsem do pilotu neměla ponětí. Jediné, co jsem věděla, bylo, kdo je Nick Jonas (OK, to zrovna není moc k chlubení:-). Důvodem pro sledování Kingdom tak byl jenom poster, který mě nalákal na tvrdé chlapy, pořádné bitky, žádné sladké řečičky, no prostě něco ve stylu Banshee nebo Sons of Anarchy.
A o čem seriál vlastně je? Pokud byste čekali, že o MMA, tak to byste čekali marně. MMA je sice přítomno, ale v podstatě slouží spíš jenom jako kulisa, na které se odehrávají životní příběhy šampiona Alveyho Kuliny a jeho rodiny. A že jeho rodina, není jen tak typická rodina, asi nikoho nepřekvapí. Alvey se tak musí vypořádat nejen se svými dvěma syny Natem a Jayem, přítelkyní Lisou, novým chráněncem Ryanem, který je shodou okolností Lisin bývalý přítel, a se svou manželkou Christinou, ale i s krachující tělocvičnou a ústupem ze světel ramp.
Pro změnu je příjemné zase jednou vidět, že hlavní postavy řeší peníze. Provoz tělocvičny není zadarmo, klienti neplatí, rozvod se může prodražit, drogy taky něco stojí a kde na to všechno vzít?
Tempo seriálu je po celou dobu poměrně pomalé, někdy se mi zdá, že až příliš, a ani příběhově se toho tady zase tak moc nestane. Tvůrcům jde o něco jiného, než o bitky, rány nebo šrámy z ringu, jde jim především o bitky, se kterými se musí hlavní postavy popasovat mimo tělocvičnu. Všechny postavy během seriálu procházejí určitým vývojem. Žádná z nich není černobílá, což už tedy v dnešní době ani moc nejde. Je to spíš tak, že začínají s určitým odstínem šedi a končí s úplně jiným odstínem šedi. A v tom tkví podle mě největší síla seriálu. Nikdy nevíte, jak se, kdo zachová. Takže u mě po pilotu oblíbené postavy (Alvey, Ryan) byly hodně rychle vystřídány jinými (Jay, Lisa), jen ten Nate zůstal po celou dobu neutrální. Obzvlášť Jaye musím zmínit ještě jednou, je totiž fakt zajímavé sledovat, jak se z totálního magora stane jedna z nejsympatičtějších postav seriálu.
Seriál se naštěstí vyhnul dramatickým milostným trojúhelníkům plným vyhrocených vztahů. Tady to všechno působí tak nějak plynule, realisticky, že občas určité změny ani nestihnete zaregistrovat a že vám to ani nepřijde nijak zvláštní. Líbí se mi, že hlavní ženské postavy nejsou v tomhle drsném prostředí brány jako něco méněcenného, jenom jako příjemný doplněk bez vlastního názoru. Jak Lisa, tak Christina ničím takovým nejsou. Do budoucna doufám, že Lisa nakope Alveymu pořádně zadek.
Takže pokud máte rádi dysfunkční rodinky, nevadí vám trochu krve a jiných tekutin a neholdujete rychlému tempu, tak byste Kingdom neměli minout, protože za to stojí.
50 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
A Place to Call Home
Díky mé současné posedlosti retro seriály jsem objevila A Place to Call Home, nenápadný australský klenot. K seriálu jsem přistupovala s nedůvěrou, protože co si budeme povídat, australské historické seriály určitě nepatří k televizní špičce. A i když děj je poměrně předvídatelný, některé zápletky jsou jedno velké klišé, všechny nedostatky jaksi blednou vedle faktu, že se nemůžu dočkat nového dílu. Je to zkrátka silnější než já:-)
Aristokracie, služebnictvo, tradice, moderní svět, dozvuky války, velká očekávání. A Place to Call Home se musí vypořádat s dobou, kdy se všechno tohle mísí a mění. Střet tradičního (reprezentovaného Elizabeth či Olivií) a nového (Anna, Gino) to je téma, které se seriálem nese celou dobu. Všichni hrdinové (i ti zákeřní) mi přirostli k srdci a chtěla bych se alespoň jednou ocitnout na Ash Park.
Děj seriálu se soustředí na Sarah, zdravotní sestru, která se po dlouhé době vrací z Evropy zpět do Austrálie. Při cestě domů se seznámí s bohatou rodinou Blightů a to předurčí její další osud. A ačkoliv je Sarah bezpochyby hlavní hrdinkou, ani ostatní postavy nezůstávají pozadu a taky mají co říct. Taková Olivie a James, to je mazec:-) nebo Elizabeth, která se snaží za každou cenu udržet dobré jméno rodiny. Nesmím zapomenout ani na sympaťáka Jacka a černou ovci rodiny Carolyn.
Seriál určitě není určen pro někoho, kdo nemá rád vztahové seriály říznuté telenovelou. Schválně píšu telenovelou, protože ony ty příběhy člověku občas připadají přestřelené. Takže by bylo lehké napsat, že seriál A Place to Call Home je nádherná vizuální podívaná plná krásných šatů, účesů, aut a australské krajiny prošpikovaná srdceryvnými příběhy, jenže on je něco víc, je plný optimismu, lehkosti, barev, a to mě na něm baví.
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Partners
Na Partners jsem narazila teprve nedávno, když jsem hledala seriál, který by splňoval následující požadavky: byl nenáročný, milý a pokud možno neměl moc dílů. Partners jsou přesně tím seriálem, který tohle všechno nabízí.
Partners patří mezi slabší komedie, dá se na něj dívat, dá se u něj občas i zasmát, ale po skončení dílu si nevzpomenete, o čem to bylo. Bohužel koncept "objeví se problém, Joe zmatkuje, Louis na sebe strhává veškerou pozornost, problém vyřešen" se po pár dílech omrzel. Škoda, že seriál nevěnoval větší pozornost i Wyattovi a Ally. Po dějové stránce tedy Partners nejsou nijak originální – jako všude se i tady řeší vztahy, vztahy a vztahy. Neoriginalita by mi nevadila, pokud by měl seriál něco navíc, nějakou jiskru, prostě něco. Jenže to něco tady zoufale chybí a tvůrci se to snaží nahnat umělým smíchem v pozadí, který se snad ozývá po každé větě. Až jsem měla chvílemi pocit, že se mám snad smát úplně všemu od úvodních až po závěrečné titulky.
Postavy jsou sympatické. Není tady nikdo, kdo by mi vyloženě vadil. Nejvíc prostoru si pro sebe krade Louis, který ale až příliš často sklouzává z kategorie výstřední vtipálek do kategorie karikatury. Joe je takový ten kluk od vedle, který náhodou natrefil na sexy holku a který nemůže uvěřit, že by i ta holka o něj měla zájem. Asi nejradši jsem ale měla Wyatta. On je s tím svých nechápavým kukučem prostě k sežrání:-) Naopak za drzou sexy sekretářku mi bylo chvílemi až stydno.
Taky se mi líbí úvodní titulky. Společně s písničkou od Imagine Dragons působí tak optimisticky.
Partners není úplně špatný seriál, ale taky to není nic, co bych musela vidět víckrát. Je to zkrátka oddychový seriál, který nenabízí víc, než musí.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk