Skogen
| Jméno | Radim | |
| Věk | ||
| Bydliště | Za devatero horama a devatero řekama - tak tam teda ne. | |
| — | ||
| — | ||
| — | ||
| Poznámka | — |
Chceš natankovat :) ?
Obligátní úlet, kvůli jakému tuny zapšklých sucharů anime zatracují :)
Děvčátka nacpaná do tankistické školy a vzápětí do tankoplechovky, místo aby snaživě studovala ekonomku, no to je úchylné... Ale považte, vydržel by se na to někdo dívat, kdyby po žhavém pancíři nešplhaly dorostenky, nýbrž banda uhrovitých semenáčů? Něco mi říká, že ne... Děj za mnoho nestojí, díky tomuhle to ale ani moc nevadí. Vidět to s vykulenýma očima a s divoce zkřivenou tváří v bitevní vřavě vřískat: „Fute, fute, fute...!“ (Střílej, střílej střílej!) je vskutku rozverné :)
Koneckonců se celým návrhem zřejmě inspirovali i v nyní už značně profláklé onlineovce World of Tanks, když ve speciální arkádové misi k prémiáku nabízejí ženskou osádku. Jen netuším, zda i se stejně zdařilým fanservisem.
67 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Měsíční svite, šipko na rozcestí...
Máme zde druhou sérii úspěšného a zajímavého anime s mysteriózním podtextem a s ním i řadu nových hrdinů. Pátrání Heie po sympatické, osudem z normálnosti vytržené Yin, nás přivádí rovnou na východ Ruska za rodinou profesora Michaila Pavličenka, vychovávajícího po rozchodu se svou japonskou ženou Asako dospívajícho Šiona a Suó. Právě Suó se stává jakousi průvodkyní celého děje a převážně z jejího pohledu budeme celý příběh sledovat.
Mysteriózní prvek zůstává. Když kontrkatory zkoumá a využívá britská MI5 a americká CIA, ruská FSB ani japonští zpravodajci nemohou zůstat stranou. K tomu je třeba připočíst soukromé kšefty všelijakých překupníků a zprostředkovatelů, zde především madame Oreille, a máme slušnou porci nových chrakaterů. Objeví se však i hrdinové původní. Mystérium dále prohlubuje odkaz tzv. Mitakiho spisku se zakomponovaným mýtem o Izanagim a Izanami. Tento prastarý mýtus z japonské tradice jinak v podstatě odpovídá egyptskému mýtu o Usirovi a Eset (řecky Osiris a Isis) a v starořeckém podání Orfeovi a Euridyce.
Blíženci meteoru, jak by v překladu Ryuusei no Gemini (ano, na IMDb a proto i tady to mají blbě s jedním „u“, protože aby to bylo hezky česky Rjúsei no Gemini, muselo by to být v hapburnově fonetickém přepisu japonštiny psáno opravdu s „u“ zdvojeným), jsou tentokrát trošku vstřícnější k teenagerským potřebám. Oproti prvnímu Darkeru, kde dominovaly postavy dospělé, si tady seriál hledí spíše těch mladších, především hlavní hrdinky Suó a dospěláci dělají spíš stafáž. To platí i pro Heie, který ačkoliv je ústřední postavou příběhu, přece jen v líčení pocitů a vývoje Suó ustupuje. Vůbec to ovšem nevadí, protože ta se tvůrcům opravdu povedla a připočteme-li k tomu pro Suó sice hodně nefér, ale pro nás diváky tradičně dost vděčné osudové peripetie a zapletení do vyšších zájmů, dostaneme vyprávění, které rozhodně dokáže oslovit a o něco teenagerštější humor a témata pak nebudou na závadu ani pro ty starší z diváků.
Zbývá nejspíš říct, že dějově před druhu sérii zapadá čtyř dílná minisérie (OVA) s plným názvem „Darker than Black: Kuro no Keiyakusha: Gaiden“. Ve skutečnosti byla minisérie natočena jako úplně poslední, ale vysvětluje mezidobí mezi oběma seriálovými řadami a pro lepší pochopení souvislostí je určitě vhodnější vidět ji v časové ose příběhu, tedy ještě před Ryuusei no Gemini. A jako vždy, pochopitelně, žádná angličtina! Pusťte si japonské audio, na které jsou ostatně anime komunitou vždy časovány české titulky.
(http://www.animeblog.cz/index.php?id=66)
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Rekviem
Kóiči Mašimo je zpátky poněkolikáté stejně a přece jinak. Opět v příběhu plném dramatu, snahy o odhalení vlastní minulosti, temného podsvětí a úsilí o dosažení čehosi i za cenu vlastního sebezničení... Pokud nemáte rádi sloveso „korosu“ (zabít), ani na to nekoukejte, moc jiných sloves se zde nevyskytuje.
Pokud bych měl srovnávat, oproti Noir tady daleko lépe fungují příběhové zlomy a zatímco u Noir mě uvrhly do zmatku, co to jako vlastně mělo znamenat, zde první z nich krásně uzavírá několik ne zrovna přesvědčivých dílů, kdy se Ein s Zweiem ráchají v sentimentu a jejich charaktery jsou vylíčeny natolik protikladně, že i Santa Klaus je postavou důvěryhodnější. Tomu první příběhový zlom rázně zatne tipec a zanechá diváka v údivu, že když už to tak rychle skončilo, o čem to kristovanoho bude dál? Bude - a značně stylově. Stejně tak každý další zlom nabídne jakési dílčí rozuzlení a posune příběh kupředu.
Postavy jsou veskrze vydařené, skvělí jsou tentokrát i záporáci, rozhodně nesrovantelně lépe vyvedení než v Madlax a samotný Scythe Master disponuje přesně tou správnou dávkou ujetosti a rafinovanosti, jakou by pro potěchu padoušského koutku duše každého z nás disponovat měl. S pohlednou a nostalgie plnou Ein si trošku zaharašíme, s Claudií zaintrikujeme, malinko si užijeme citového vydírání s Cal a afektovanosti s Drei, i když té afaktovanosti by se možná mohlo zdát už trochu příliš. Jenže, když je to Američanka... Snad jen ta Lizzie se mi ve své skalní zásadovosti zdála už mimo realistické mantinely.
Kdo by chtěl proniknout hlouběji do příběhové logiky a porozumět víc i závěru, měl by si určitě nastudovat pojem „karma“, aby si ho nepletl ani s plynovým kotlem, ani s internetovým systémem hodnocení autorů, a už vůbec ne s fatalisticky pojatým osudem. Česká wiki tento hluboce filozofický princip, kterému mimochodem vzdor svému skepticismu čím dál víc sám podléhám, docela pěkně popisuje.
Samotný závěr, ačkoliv se nesnadno vystihuje čím přesně, na mě zapůsobil jako málokterý jiný. I když pěkně po Japonsku nic polopatě nevysvětluje, zanechá po sobě jakási tušení a tak nějak kdesi uvnitř zabrnká na řádně naladěnou melancholickou strunu. Sore dake de... Atmosféra toho neuvěřitelně podprahově působivého konce mě zkrátka dostala, takže i kdybych všech 25 a 3/4 dílu hodnotil jako sice slušnou, nicméně ničím až tak nevybočující podívanou, najednou to díky pár minutám závěru dostane hloubku, jako když se propadne strop Macochy (už se propadl a musela to být řacha).
Tak tedy díky Mašimovi, že v neustálém koloběhu znovuplození de facto totožných příběhů došel až k Fantomovi a třeba v něm už tentokrát svou karmu uzavřel.
Více: http://www.animeblog.cz/index.php?id=82
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Viktoriqueááááá
Ocitáme se ve fiktivní zemičce meziválečné éry kdesi v alpské části Evropy, na kterou tak trochu čas zapomněl a stále z ní dýchá viktoriánská atmosféra. Do Sauburie, jak se malé království na sklonku své existenece nazývá, chtě nechtě z vůle autokratického otce a svých starších bratří přichází „třetí syn císařského vojáka“, mladý Kujo, aby si v tamním školském systému osvojil vědomosti, které by napomohly prosperitě Říše vycházejícího slunce. Spíše tedy nechtě než chtě, ale jelikož pro japonského mládence zatím není smysl pro povinnost kuřím lejnem na podrážce boty, podvoluje se s melancholickým utrpením nevlídnému osudu...
Leč sauburijská škola není přes ospalou náladu zrovna nudným místem, dýchá z ní tajemství, mysticismus a nutno říct, že i kus bizarnosti. Gosick to totiž hned zkraje vezme pěkně od podlahy a naservíruje nádhernou temnou atmosféru, která rozhodně upoutá. Mladého Japonce posléze ještě víc než atmosféra upoutá mladičká tajemná dívka, zavřená v zimní zahradě na špici věže, sloužící jako knihovna. Komu jinému než jí, nazývané obdivně i s opovržením „zlatovlasou vílou“ a zároveň „vlčím mládětem“ a „šedým vlkem“. Jak to jde dohromady, je tajemstvím příběhu.
Gosick je poměrně dlouhý 24 dílný seriál, který však uteče velmi rychle, protože se mu daří držet spád a napětí. Současně s bizarními scénami, kde nechybí mrtvoly a duchařina, ovšem nabídne i poměrně slušný humor a jak jinak, než romantiku. Tváří se sice jako detektivní seriál, zejména zpočátku, a hlavní hrdinka je úmyslně stylizována do charakteru Sherlocka Holmese včetně jeho geniality, ale nenechme se mýlit, je to opět romantická linka, kterou příběh sleduje.
Mám-li Gosicku přes veškerou chválu něco vytknout, je to zacházení s postavami v závěru, kdy bych si dokázal představit i sofistikovanější přístup a méně nepravděpodobný vývoj. Vrchol seriálu tak pro mě nastává krátce po třech čtvrtinách, kdy slušně zvládnutá gradace děje a vývoj charakterů zrodí jednu z nejpůsobivějších romantických scén, jakých jsem byl svědkem.
Za zmínku stojí opět slušná hudba, zejména nádherný první ending. Seriálu v našich podmínkách velmi nahrává, že je opravdu zdařile přeložen tehdy ještě fansubovou skupinou „Pantsubs“.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Pojítko...
...mezi první a druhou sérií, dodatečně natočené a vydané pro radost příznivcům, aby netápali v hodně odlišných reáliích druhé řady.
Pouhé čtyři díly, dohromady však solidní hodina a půl pohnutých osudů těch, co zbyli po první sérii, v prvé řadě drsňáka Heie a miloučké Jin. Třebaže sama je loutkou původně bez vlastní vůle, Jin po Heiovi pokukovala od samého počátku, zatímco Heiovi až nyní dochází, že bez Jin by jeho život nestál ani za starou kontraktorskou bačkoru. A to je výtečné, protože v tomhle seriálu postavy od první do poslední minuty prodělávají vývoj, na jaký je radost pohledět.
Změna nastává v dějové linii, ta je nyní souvislá a nedělí se na dvojdíly, jako tomu bylo v první řadě, čehož už se bude seriál držet i nadále. Taky humoru ubylo a atmosféra se celkově drží v žánru dramatu. Drobnou slabinou je právě malý rozsah série a menší pestrost, než jsme si zvykli v jedničce. Rozhodně však stojí za to se podívat a nelze vynechat ze seznamu, už proto, že tato minisérie dodává celému příběhu už zmíněnou kontinuitu.
Kdo chce, více na www.animeblog.cz :)
0 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Temně světlé okamžiky
Po nějaké době opět cosi silnějšího. O to větší a milejší překvapení, když seriál užívá právě těch atributů, které na anime nemám rád. Protože později budu už jen chválit, mrkněme na ně i s vysvětlením, proč mi zrovna tady nevadí...
Superschopnosti - známe všechny ty batmany a supermany, z nichž jeden se dokáže skvěle dloubat v nose, druhý si umí přes hlavu přetáhnout oční víčko a třetí v podřepu tlačí bomby jak na běžícím pásu. Prostě každý umí něco, čímž je míněno něco jiného, a to ovšem umí víc než skvěle a jde jen o to, zda vytlačená bomba překoná vydloubaného holuba. Tady jsou superschopnosti rovněž. Ale velmi nápaditě zaobalené do mystického hávu a při nutnosti vykoupení protislužbou i jevící se značně zajímavě.
Roztomilé zvířátko - v jedenácti anime do tuctu se vyskytuje cosi malého a směšně roztomilého, něco jako R2D2 rozverně nacpaný místo do konzervy do heboučkého kožíšku. Tady máme obligátního kocoura. Jenže to s ním není jen tak, ono je to řádně složitější a roztomilá existence je pak spíše formální, tudíž i snesitelná, ba dokonce potěší. Mimochodem je to zatím nejzdařileji naanimovaná kočka, jakou jsem kdy viděl.
Harémovka - Japonci mají velice rádi, když po komplikovaném a tak trochu tragickém hlavním hrdinovi ženy a dívky jedou jak galuska po asfaltu. Holkám se to líbí, protože udolat žádoucího samečka není marné a kluci jsou taky v pohodě, protože se jim prostě líbí koukat na holky. Čím víc, tím líp. Po pár dílech i zde člověka bací do hlavy zjištění, že o harémovku jde. Nicméně umírněnou a v mezích příběhu sympaticky podružnou.
(Rádoby)komické postavy s praštěným humorem - jo, mávají rukama, dělají divné pohyby a vůbec se chovají zvláštně. Kupodivu se po prvních, značně temných, dílech i zde vynoří komediální dvojka, které jsem se z obavy před sabotáží celkového dojmu upřímně zděsil. Což o to, ulítlí jsou dost, ale světe div se, nakonec jsem si je oblíbil. Oba dva jsou totiž značně sví a přitom nejen prdlí, ale nesou i kladné hodnoty, což se ve vážnějších chvilkách projeví.
Podivuhodným způsobem se zmíněné podařilo smíchat do jednoho celku způsobem, který dává vyniknout tomu nejlepšímu, kvůli čemu vůbec podobné abstrakce vznikají a tvrdošíjně se nejenom v anime drží.
Pak je tady atmosféra, postupné odhalování pozadí příběhu a vůbec příběhové logiky a nakonec zdařile vylíčená vztahovost, protože každá z důležitějších postav dostane příležitost projevit se a dát najevo, proč je zrovna takovou, jakou je. Epizodičnost dějové linie někomu vadit může, mně nevadila ani trochu, naopak dodává celé pětadvaceti dílné sérii velkou pestrost.
A úplně na závěr si neodpustím říct, že Darker than Black: Kuro no keiyakusha (čili „černý kontraktor“) je ideální ukázkou, jak anime dokáže spatlat všechny klasické žánry dohromady a přitom se na to dá koukat víc než dobře.
Titulky máte na www.animeblog.cz, protože nevím, co je zač release, na který jsem je dělal, takže to řeším jinak. Dewa mata.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Ale no tak...
:) S vědomím, že těžce podráždím řadu konformistů prohlašuji, že Major Zeman je naprosto stejně propagandistický, jako dnes formální adorování Václava Havla, s tím, že v Zemanovi se možná zas až tolik nelže. Totiž, nikterak Zemana nemiluji, ale když jsem náhodou už v nové éře zhlédl pár dílů, bylo vyjádření poměrů „tady a tam“ podivuhodně solidně férové a jestliže mají některé skupiny odlišné názory třeba na Rudolfa Slánského, s Václavem Klausem se to má dnes právě tak. Ano, nikdo dnes Klause nezastřelil, protože žijeme v míru, Slánský měl tu smůlu, že bylo po válce a nosilo se cosi jiného než airsoftky.
Tolik k politice a nyní krátce k dílu. Pokud bychom v novodobé čtvrtstoletí dlouhé historii dokázali natočit cosi akčnějšího, realističtějšího a poutavějšího, než byl Major Zeman, bezpochyby bych musel být v hodnocení kritičtější. Ale toho jsem kupodivu uchráněn. Nedokáži si to příliš vysvětlit...
25 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 8 lidí
Melancholy jako prase
Haruhi je éro. Jedno z největších, jaké lze v anime vesmíru potkat. Sice je to hontó ni kirei baba, takže být dvourozměrný, přál bych si ji potkat v nějakém tom jejím citlivém rozpoložení a zrovna se vhodně projevit..., ale je to éro. Ehm. Takže možná ani ne. Přece si nebudu komplikovat život, že?
Seriál je nepřerušovanou jízdou a klobouk dolů před brněnskou fansubovou skupinou Whisper, která ho přeložila, protože dialogů je fakt hodně a tam, kde není dialog, zní takřka souvislý monolog Kjonových pocitů a dedukcí. Takže nudit se u toho nebudete, seriál vás nenechá a Haruhi, balancující na hraně ecchi, vás taky rozhodně nenechá, i kdyby už Kjon zmlknul a naopak.
Přesto to není tak úplně podle mého vkusu. Haruhi je až příliš protikladem japonských miloučkých ženušek a já jsem povahově skoro převtělený Japonec, takže bych měl její osobnosti brzy plné zuby a neuměl jí to říct, stejně jako neustálé drmolení by zanedlouho narušilo moje wa. Mám rád čas se nad vývojem situace zamyslet a číst mezi řádky. Tady není šance, tady se to musí brát, jak to je...
Tedy, zlí jazykové tvrdí, že okolo Haruhi se rozpoutalo typické hype a člověk s vlastním názorem tu pihu musí ignorovat, ať vypadá jak chce, ale já nebudu tak příkrý. Jo, o Haruhi se toho naplácalo spoustu, stejně jako se nyní probírá Swort Art Online, ale tak to prostě je, že výraznější záležitosti poutají pozornost a zájem.
No, až budu mít nějakou tu manickou chvilku, kdy hustotu projevu uvítám, po Haruhi určitě zase sáhnu.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 2 lidé
Sa-Sa-Sa-Samurai Champloo
Podobné záležitosti mám velice rád. Když je komediální příběh pestrý, má neméně pestrou a ujetou zápletku a nebere navíc sám sebe moc vážně, jde mi huba od ucha k uchu...
Trojka dávných loserů, dalo by se říct. Fú je sice ukrutně kawaii, ale jako holka bez původu a bez rodiny zrovna nic moc budoucnost čekat nemůže, tím spíš, když vyhoří hostinec, kde obsluhovala. V tom, že hostinec vyhoří, má tak trochu prsty Múgen. Samorostlý a vznětlivý pobuda, jehož šermířský styl sice vzbuzuje údiv, ale snad i proto ho nelze brát na lehkou váhu. A do třetice rónin Džin, tedy samuraj bez pána, který krom toho, že má styl a vychování, nemá už nic jiného, zato se potkal s Múgenem a Fú...
Pokud bych měl seriál k něčemu přirovnat, pak snad k Black Lagoonu odehrávajícím se v minulosti s trochu uhlazenějším projevem. Úsměvné jsou i občasné anachronické vstupy krátkých scén, které často nemají s příběhem co dělat a pokud už ano, úsměvně mystifikují a dělají si z historie holubník.
Hudba je kategorií samou pro sebe, hip hop já tedy nijak moc nemusím, ale tady to s vizuální stránkou sedlo neuvěřitelně dokonale, až nad tím nevěřícně kroutím hlavou.
Samurai Champloo je zkrátka další extrovkou, za kterou děkuji kami-sama.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Zajatec japonských ostrovů
Clavellova Šóguna zbožňuju. Na seriálovém zpracování velice oceňuji, že se drží knižní předlohy tak věrně, jak jen může. Jelikož ani předloha není vycucaná z prstu, je seriál nutno brát docela vážně, protože postavy v něm vystupující jsou povětšinou postavami historickými a jejich skutečné osudy jsou po vzoru historických románů toliko romantizovány.
Jedinou výtku bych snad měl k trikové stránce filmu, zvláště scéna se zemětřesením působí velmi odfláknutě a naivně. Ačkoliv těžiště snímku rozhodně tkví v něčem jiném, určitě si po stránce efektů zasloužil i na svou dobu víc nápaditosti.
Výběr postav je bravurní, Šimada Jóko v roli Tody Mariko přesně naplnila mé představy a s Richardem Chamberlainem tvůrci také neudělali chybu.
Zcela souhlasím s autorem synopse, že seriál Šógun díky skvěle uchopené adaptaci navěky patří mezi to nejlepší ze seriálové tvorby.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk