Skogen
| Jméno | Radim | |
| Věk | ||
| Bydliště | Za devatero horama a devatero řekama - tak tam teda ne. | |
| — | ||
| — | ||
| — | ||
| Poznámka | — |
Hvězdný prapor
Další série navázala takřka bezprostředně na vydařenou sérii první, přesto je znát pokrok v animaci, takže už si na své přijdou i skalní fanoušci propracované vizuální stránky, která v první seriálové řadě nebyla ani tak špatná, jako spíš nevyvážená. Hrdinové nám krapet dospěli, s plnoprávným začleněním do společnosti přišla i větší odpovědnost a rozvaha.
Děj se nyní odehrává takřka výhradně ve Vesmíru, Spojené lidstvo (Spojené státy?) zdaleka neřeklo své poslední slovo a Impérium Abh (japonské císařství?) se má co ohánět, aby uhájilo své postavení. Opravdu hodně se bojuje, Vesmír je naplněný, až přeplněný, laserovými paprsky, útočnými minami, vraky lodí a vzdor vakuu i výbuchy a hulákáním. Možná až příliš, trošku méně vesmírných bitev by efektu neublížilo.
O něco méně je romantiky, kdy vojenské povinnosti jiskření mezi Lafiel a Jintem příliš nepřejí. Až na závěr seriálu, ve kterém se za dramatických okolností závratná platonická l'amour opět projeví v plné síle za skutečně báječně scenáristicky zvládnutých souvislostí, takže dva poslední díly přece jen takřka vyrovnají všechny ty zdrženlivější předcházející.
Přebytek válčení, občasná nuda mezi ním a až moc dlouhé čekání na trochu toho erotického fluida mezi oběma hlavními hrdiny, mě však tentokrát vedou ke střízlivějšímu hodnocení.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Do boje s poručíkem Psí :)
Vkusně zpracovaných populárně-naučných pořadů není nikdy dost a pokud se povedou stejně jako tento francouzský cyklus, tím lépe.
Názornou a zábavnou formou je ukázána stavba a funkce lidského těla, takže už mrňousové si mohou učinit na sobě odpovídající úrovni takřka vědeckou představu o biologii člověka.
75 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 4 lidé
Tak třeba Jevany...
Samozřejmě jde o fenomén porevoluční doby, kdy se každý cítil patřit na Southworth a jen nějakým zapšklým nedopatřením si realitu musel kompenzovat před obrazovkou. Symptomem toho budiž „jméno“ miss Ellie, které většina našich v rovnostářství odrostlých křupanů chápala spíš jako Mis Ellie, anebo rovnou Misellie, což byl chytrý tah dabingu, protože „Paní“ Ellie by z úst jejích nejbližších přece jen v českém dolíku přes veškeré snění o saténu znělo asi krapet příliš snobácky.
Osobně se mi nikdy moc nedařilo soucítit s obrovskými traumaty zbohatlíků, třebaže nepopírám, že je jistě mají. Koneckonců, když problémy nejsou, je třeba je vyrobit. Na to jsou lidé machři a tak je svět plný traumat z domácích zvířátek, existenciálních módních otazníků, kruté etikety a nezbytnosti pěstování extrémních sportů. Že vedle umírá člověk v mrazu a ve špíně je jedno, už to vlastně není člověk, je to bezdomáč, něco jako nižší obratlovec, akorát daleko méně sympatický. Oč lépe se kouká na ztrýzněné rančery.
Takže mě Dallas nějak neoslovil, třebaže jsem si musel odkroutit nějaký ten večer před obrazovkou mezi vzdychající střední a starší generací, které komunisti zpackali život, když už jsem jaksi uvízl doma...
Nejvíc mě tedy z toho všeho zaujala primitivní veršovánka někdejšího hip-hopového uskupení „Dallas, Dallas, nedala. Pro svou ruku si to nechala...“. No, nic moc, uznávám, že je to kvalitativně asi tak na stejno s oním seriálem. Třicet procent dávám Bobbymu za to, že se vzpamatoval a dokázal začít znovu jako Frank v Krok za krokem. Jenže, ježíšmarjá ...ono se mu to vrátilo...
0 % s názorem souhlasí
vyjádřili se 3 lidé
Šinigami hontó ka?
Osobně mám k této pouze šestidílné záležitosti velmi kladný vztah. Líbí se mi, že ač se to zprvu nezdá, jedná se o pozitivní, laskavou věc, která se zabývá především mezilidskými vztahy vystupňovanými, jak bych to řekl ...zásadní situací.
Zamýšlím-li se, čím to, že si série nevydobyla větší popularitu a je přijímána spíše vlažně, ačkoliv skutečně není, co jí vytknout, vychází mi z toho jako příčina pouze nízká dávka provokace a kontroverze. Je to taková šedivá myška, dokonalá, sympatická, dojemná i hravá, ale přece jen vcelku lehce zapomenutelná. Dám ale hodnocení velmi vysoké, protože po každém příběhu jsem si hned s dobrým pocitem pustil další.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Trochu matlaks
Hrozně rád bych Madlax jenom chválil, hrozně rád bych podlehnul, cosi uvnitř mě k tomu neustále pudí a svádí... Jenže s velkým „bohužel“ nemohu, na to má příliš mnoho chyb. Protože se jedná o následovníka a takřka mladšího sourozence Noiru, nevyhnu se v názoru srovnávání.
Začněme klady. Opět dráždivě svůdná kombinace dívek a zbraní, která muže minout nemůže (anebo minout může nemuže? :) , zatímco dívkám nabízí pohrávání si s emotivitou a lehce kontroverzní náznakové laškování se shodně orientovanou náklonností, což chlapům nevadí (když můžou koukat). Spolu s Noirem sdílí nosné téma konspirace a střetu hrdinů s temnou intrikující silou s prvky vymykajícími se všední realitě. Rovněž využívá fragmentů doplnujících hlavní děj, narozdíl od mlhavých vzpomínkových flashbacků v Noiru zde jde o cosi mimoreálného v jakýchsi intrech k většině seriálových dílů, vzbuzuje to pozornost a působí zajímavě. Zarámování do občanské války nabízí rovněž zajímavý pohled, některé scény působí zvlášť poutavě, jako například osobní setkání Madlax s vrchním velitelem armády Gazth-Sonicy v jisté souvislosti. Přítomna je i působivá nostalgická atmosféra, i když už tolik neběhá mráz po zádech, jako s posmutnělou Kirikou v zapadajícím slunci. Kladem je opět i hudba režisérovy dvorní skladatelky Yuki Kajiury.
Nazval jsem Noir a Madlax (a do třetice El Cazador de la bruja) variací na shodné téma, protože skutečně jak zápletku, tak mnohé i dost konkrétní scény, ale také třeba postavy, s drobnými obměněnami a o něco jinak uchopené, znovu využívá. Například zmíněná scéna s likvidací vrchního velitele je velmi podobná scéně s otcem Rosarie Hammondové ve 4. díle Noiru, přinejmenším tím osobněji pojatým rozměrem. Z Noir poznávám, byť ne ve zcela totožných úlohách samozřejmě Margaret - Kiriku a Madlax - Mireille, dále namátkou Kuanjittu - Altenu, Naharu - Chloe, Carrossea - strýce Clauda, Miloše Havla - Luciana... Ve všech případech lze říci, že postavy sice nejsou totožné, velice podobné jsou si ale příběhovou funkcí.
A nyní to horší. Madlax nepůsobí natolik kompaktním dojmem jako Noir, nezbavil jsem se pocitu, že mnohé je jen tak volně navršeno, což má bohužel za následek horší přirozenou schopnost vystavět celkovou logiku příběhu. O dost hůře než v Noiru je uchopena záporná strana. Ačkoliv má jít o celosvětovou mafiánskou organizaci, výsledným dojmem je one-man show. Něco, jako bych se v osobě Fridaye Mondaye díval na Jamese Bonda, kde temnou stranu také vždy tvořil jeden poněkud extravagantní záporák, se kterém vše stálo i padalo. Je to velká škoda, uvěřitelnost se tak trochu vytrácí. Zcela zásadní mínus si ale zasluhuje až přílišné deux ex machina a opakovaný vstup už vyřízených postav na scénu. Kdyby byla logika příběhu zřejmější už poněkud dříve, dokázal by si to zmatený divák už nějak vysvětlit, takto prostě jen pokrčí rameny a zatváří se kysele. Když se to všechno tak nějak vysvětlí, je už pozdě, rozpačitý dojem se nesmaže. Závěr je pak možná až příliš symbolický, třebaže se jedná o nápad nevšední.
Celkově bych řekl, že Madlax trochu moc mate a jako celek pak příliš dobře nefunguje. Možná se úplně podle představ nezdařil režisérký záměr a to co měl Koichi Mashimo dobře srovnáno v hlavě, se mu už nepodařilo dostatečně konzistentně a jasně převyprávět. Škoda. Přesto doporučuji.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Vánek lásky
Psychologicko-romantický příběh na vrcholu dokonalosti. Pro mne absolutní špička práce s charaktery postav ústící v takřka dokonalou kazuistiku hrdinů a jejich osobního vývoje.
Kóširó je tak trochu mrzout, ničím zvláštním atraktivní, s potřebou míjet problémy a zatloukat v sobě vášně. Nanoka je bezprostřední a krajně sympatická dívka, která má smůlu snad jen v tom, že vlivem rozchodu rodičů a následného odlouční nedokáže dost dobře rozlišovat formy lásky.
Narůstající konflikt v hrdinech mezi společenskou konvencí s jasným tabu a jejich vnitřní potřebou, je vylíčen tak mistrně, že jsem se s něčím obdobným nesetkal od Nabokovovy Lolity. Zcela lehce lze podlehnout humornosti Kóširových dilema, stejně jako Nanočině sympaticky upřímné náklonnosti. Až drasticky v člověku hlodá, jak to probůh dopadne...
P.S.: Koi Kaze do češtiny velmi dobře natitulkovali kluci z Colourful Subs - viz jejich stránky.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Go Revy, go, go...
To nejlepší na konec, říká se... Platí to i zde? Přinejmenším se tato tématicky ucelená série OVA vyrovnává kvalitám předcházejících dvou řad a skutečně bych řekl, že v některých aspektech i vítězí. Skvělé jsou psychologické sondy do duší aktérů, báječná je akce, která však jde až na dřeň naturalismu, takže občas působí až brutálním dojmem. Příznivý rating pro děti a mládež tedy seriál určitě nezíská... Ale právě proto ho máme rádi a dávno víme, že od Walta Disneyho, ale ani od Pixaru, se rozhodně nikdy ničeho podobného nedočkáme.
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Jinto... Baka..!
Hned dopředu říkám, že u koho je na prvním místě vizuální zpracování, bude už asi trošku zklamán. Třináct let je třináct let a asi ani svého času nebyl seriál na špici animace. Vztahovat však kvality pouze k tomuto aspektu by bylo velmi povrchní a v tomto případě i škodlivé. Seikai no Monshou je totiž úchvatnou space operou s tak nádherně náznakově vyjádřenými romantickými prvky na pozadí vesmírného konfliktu a politiky, že už vím jen o jediném anime, které by se mu v tomto ohledu vyrovnalo. A když říkám anime, předem vylučuji konvenční seriály, ve kterých atmosféra náznaků už vůbec natolik zdařile nefunguje, protože je velmi obtížné ji zahrát a ještě obtížnější zachytit... Naanimovat vhodným způsobem však lze, když se umí.
Když hovořím o animaci, zajímavé je, že tvůrci jako by se zdráhali Lafielino kouzlo ihned vyplýtvat, takže mnohdy Lafiel příliš přitažlivě nepůsobí a občas je i trošku ošklivým káčátkem. Šikovný tah, kdyby byla stále jako Cinderella, byla by to nuda.
Za skvělý námět, perfektní příběh, dramatický děj a zmíněnou romantiku v náznacích, řadím k tomu nejlepšímu.
(Obrázek z infa je ze Seikai no Senki - Banner of the Stars, čili z druhé série)
0 % s názorem souhlasí
vyjádřilo se 0 lidí
Les ténèbres dans son cœur.
Noir mě přes pár výhrad velice vzal za srdce. Sice rozumově vím, že krapet nepravděpodobná kombinace křehkých a charakterních dívek v roli zabijáků se zbraněmi v rukou je vypočtená na efekt, ale nemám problém se tomu poddat. Holkám to zatraceně sekne... Mireille je úžasná a Kiriku bych milirád zachraňoval ;)
Tím hlavním důvodem je ale neskutečně jímavá atmosféra tvořená osudovostí, charaktery postav, kresbou i nádhernou hudbou... Jednou z nejstylovějších scén Noiru je hned v prvním dílu Kiričin útěk, kdy ze strmého svahu v nehybné pozici sklouzává s pokrčeným kolenem ze strmého svahu a vzápětí v tomtéž záběru, ale zabíraném z opačné strany, z téhož svahu a v téže pozici klouže s pozdviženými zbraněmi skupina podmračených pronásledovatelů... Ty dva záběry jdou až na hranici směšnosti, ale protože ji nepřekročí, vzápětí se dostavuje podivný pocit opravdovosti a trochu paradoxně vážnosti situace.
Vynikající je také vystižení "ducha místa", zejména v případě Francie a Korsiky je genius loci doslova hmatatelný.
A teď ke slabinám. Ve třech čtvrtinách přichází ke slovu prudký zlom, který dá příběhu najednou jiný význam a co víc, mění i samotný žánr z gangsterky á la Bonnie a Clyde na jakési mystérium jak vystřižené z Muldera a Scullyové... A je to zlom velmi prudký a prostředek k němu vedoucí silně přehraný do symboliky. Ne každý to skousne. Mně se to podařilo, ale stálo mě to trochu dobré vůle... Jestliže pak výše zmíněná scéna s hrdlořezy v prvním dílu nakonec vyzněla fantasticky stylově, už na mě moc nezabral děj z vesnice, kde už to bylo ztvárnění malinko trapné a ztrácel jsem se v něm. A scéna v kukuřičném (či jakém) poli spějící k vyvrcholení, kdy se nepřátelé objevují a padají stylem plechových terčíků na střelnici, také nemusela jít až tak daleko. Ale pak jsou zde nádherné díly z Korsiky, z Ruska a Blízkého východu, Kiričino osamění, no a závěr samotný se také naštěstí vydařil dokonale a to včetně působivě zpracovaného mravního poselství.
Ještě stále váhám mezi hodnocením 90 a 100 procent, protože Noir na mně i přes dílčí škobrtnutí funguje jako málokteré anime... Ale nakonec přece jen těch devadesát. I když je Noir mojí láskou, žádná láska přece není bez chybičky.
P.S.: Atmosféru příběhu přiblíží fenomenální skladba Canta per me (http://www.youtube.com/watch?v=n9pfSx6AjOE)
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk
Ad acta
Jako příznivce sci-fi a spekulativních teorií mi seriál samozřejmě uhranul. Byl zároveň jedním z mála, který byl ochoten bez karikování spekulovat o konspiračních teoriích, které obecně mohou pravděpodobně být konspirační jen do té míry, do jaké se vyplatí privilegovat jednu skupinu před druhou. Vyplatí se, ne ;)?
Zajímavý je posun v zaměření, kdy zprvu jde o mimozemská témata, poté o paranormalitu a pak zas snad o mimozemskost, různé série mě proto zajímaly různou měrou, celkově bych ale hodnotil významně nadprůměrně.
100 % s názorem souhlasí
vyjádřil se 1 člověk